Pucio tales

V brněnském útulku páchne dezinfekce a mokrá srst. Na recepci sedí dobrovolnice ve vybledlé mikině s nápisem „Běh pro tlapky“. Mám v ruce karabinu od vodítka, cvakla o

Jmenuju se Jitka a už dvanáct let fotím svatby. Většinou v Praze, ale když mi zavolali z Kroměříže, vzala jsem to. Sobota. Září. Zámecké zahrady voněly podzimem a

Na té fotografii z promoce chyběl jediný obličej. Můj. Moje vnučka Adéla vystudovala v Praze práva. Moje dcera Martina mi po telefonu řekla, že oslava bude jen v

V neděli dopoledne mi zazvonil mobil. Martin. V sobotu nikdy nevolá, v neděli ano, protože Simona jezdí k rodičům a on má chvilku. Přesně ten tón, se kterým

V úterý ráno jsem vyměnila zámek. Soused pan Volánek mi pomohl, vzal si tři stovky a já mu uvařila kafe. Když přišel Roman, slyšela jsem, jak strká klíč

Tereza kreslila na balkoně. Obyčejnou tužkou, do sešitu s tvrdými deskami, který jsem jí koupila v papírnictví na Smíchově za devadesát korun. Kreslila holuba, co si sedl na

Nejdřív řeknu to hlavní: ten prsten jsme pak skutečně našli. Ne v řece, jak by člověk čekal. Ale to bych předbíhal. Seznámili jsme se s Erikou v Brně,

V úterý jsem v kuchyňské lince objevila flek od kávy, který tam předtím nebyl. Přesně takhle to začíná, řekla jsem si. Nejdřív zapomeneš, kam patří čaj, pak ti

Klíč v zámku zachrastil. Nepasoval. Ozvalo se tiché zaklení a pak ženský smích. — Počkej, Martine, já to otevřu. — Ne, já mám ten klíč — řekl Martin.

Věra nikdy neměla ráda kočky. A tahle k ní přišla sama. Bylo to loni v říjnu. Dcera Tereza se před rokem odstěhovala i s manželem, dvěma vnoučaty a