V úterý ráno jsem vyměnila zámek. Soused pan Volánek mi pomohl, vzal si tři stovky a já mu uvařila kafe. Když přišel Roman, slyšela jsem, jak strká klíč do díry a jak se mu nedaří otočit. Začal bušit pěstí. Já stála v předsíni, vedle mě kufr, v kapse mobil. Napsala jsem mu: „Jsem pryč. Děti si nech doma. Vrátím se za týden." A pak jsem telefon vypnula.
Jmenuju se Irena, je mi 68. Učila jsem třicet let na prvním stupni. Když jsem šla do důchodu, myslela jsem, že si konečně odpočinu. Chodit spát v devět, pěstovat rajčata na balkoně, dočíst všechny detektivky, co se mi kupí na nočním stolku. Jenže moje děti, Roman a Eva, měly jiné plány.
Roman má ženu Janu a syna Vaška. Eva je rozvedená a má Aničku. Bydlím v Olomouci, v činžáku na ulici 8. května, ve třetím patře. Z okna vidím špičku kostela svatého Michala. Každé ráno slyším tramvaj číslo 2, jak staví u zastávky, a z pekárny v přízemí voní teplé rohlíky. Mám kocoura Barona. Ten mi každé ráno sedí na parapetu a mručí, zatímco piju slabý čaj, protože mi doktor zakázal kávu. Baron se na mě uraženě dívá, když mu nedám mléko do misky.
Hned první týden po mém posledním dni ve škole u mě zazvonil Roman. „Mami, jen na pár hodin, máme s Janou nějaké papírování." Strčil mi Vaška do náruče. Vašek plakal, že chce mámu. Pak přišla Eva. „Já musím do práce, Anička má horečku, ty jsi doma…" A tak to šlo. Nejdřív prosili, pak už neprosili. Prostě přijeli, položili děti, položili tašky s plenkami, sušenkami, oblečením, a zmizeli. Mluvili se mnou jako s personálem. „Mami, dej mu svačinu, ale ne sladké." „Mami, Anička má plavání v pět, doveď ji." „Mami, zítra je pedagogická rada, pohlídáš do večera?"
Zpočátku jsem si říkala: vždyť jsou to moje vnoučata, mám je ráda. Ale pak mi začalo docházet, že moje vlastní tělo už nestačí. Záda mě bolela z neustálého zvedání Aničky. Rajčata na balkoně uschla, protože jsem je zapomínala zalévat. V bytě bylo pořád plno hraček, drobků a rozlitých šťáv. Baron se schovával pod postelí, když Vašek křičel.
Jednou v úterý jsem měla jít na kardiologii. Řekla jsem jim to s týdenním předstihem. „Postaráme se," slíbili. Ale v úterý ráno, v sedm, Roman zaklepal. „Eva to nezvládne a já mám poradu. Mami, jen na chvíli, vezmi si je s sebou." Strčil mi Vaška do náruče a byl pryč. Anička se držela mé sukně a plakala, že chce mámu. Musela jsem zrušit vyšetření. Seděla jsem pak v kuchyni, brečela a Baron mi olizoval prsty.
Jindy v pátek slíbili, že přijdou v šest. Čekala jsem do osmi. Děti usnuly na gauči, pusy umazané od marmelády. Volala jsem Romanovi, Evě, jejich partnerům. Nikdo to nebral. Přišli ve dvě ráno, smáli se, páchnuli pivem. „Mami, nebuď hysterka, potřebovali jsme si odpočinout," řekla Eva, vzala Aničku a odešla. Ani poděkování. Roman jen zabručel a odnesl si Vaška.
A pak přišel ten okamžik, kdy jsem slyšela, jak Roman na chodbě mluví do telefonu. „Víkend? Jasně, že pojedeme. Máma nemá co dělat, pohlídá. Neboj se." Uvnitř ve mně něco prasklo. Neplakala jsem, nekřičela. Došla jsem do ložnice, vytáhla kufr. Do něj jsem dala plavky, opalovací krém, knížku od Dicka Francise. A pak jsem obvolala zámečníka.
Pán Volánek přišel ve čtvrtek odpoledne. Vyměnili jsme zámek. Stálo mě to 350 korun. Dala jsem mu ještě padesátku navíc a on mi popřál hezký víkend. Pak jsem zavolala paní Dvořákové, bydlí o patro níž. „Přijďte v pátek večer, zůstanou u mě vnoučata. Zaplatím vám dva tisíce." Souhlasila.
V pátek ráno Roman přijel s Vaškem, jako obvykle. Já jsem se usmála, vzala jsem Vaška do náruče, řekla jsem: „Dobrý víkend." A pak jsem ho postavila zpátky k Romanovi. „Co? Mami, my jedeme na hory." „Já vím," řekla jsem. „A já jedu do Karlových Varů." Roman zůstal stát s otevřenou pusou. Já jsem zavřela dveře, zamkla novým zámkem a šla k autobusu na nádraží. Koupila jsem si jízdenku do Karlových Varů za 890 korun. V batohu jsem měla sbaleno.
V autobuse jsem vytáhla telefon, vypnula zvuk a dívala se z okna. Za oknem ubíhaly pole, pak lesy. Paní Dvořáková mi poslala zprávu, že dorazila. Odepsala jsem jí: „Děkuji, jste zlatá." Pak jsem telefon položila a usnula.
Probudila jsem se v Karlových Varech. Slunce svítilo, vzduch voněl po lipách. Pronajala jsem si malý apartmán u kolonády na týden za dvanáct tisíc. Chodila jsem na procházky, pila jsem pramen, jedla jsem lázeňské oplatky. Baron byl u paní Dvořákové, měl rád její kočky. Děti mi psaly, Roman volal, Eva nechávala zoufalé zprávy. Na všechny jsem odpověděla jen jednou: „Žiju. Vrátím se v neděli." A pak jsem telefon znova vypnula.
Když jsem vystoupila v Olomouci, stáli tam. Roman měl kytici, Eva měla uplakané oči. „Mami, promiň," řekl Roman. „Nezapomněli jsme, jaké to je. Jen jsme to neviděli." „Nezapomněli," odpověděla jsem. „Jen bylo pohodlnější to nevidět." Pak jsem jim podala nové klíče. „Tady máte. Ale platí pravidla. Hlídám v úterý odpoledne a ve čtvrtek dopoledne. Musíte se objednat aspoň den dopředu. A už nikdy ne bez zavolání."
Roman jen sklopil oči a vzal klíč. Eva si otřela slzy. Já jsem pak vytáhla mobil. „A ještě něco," řekla jsem a otevřela jsem aplikaci banky. „Vidíte tohle? Trvalý příkaz na školku pro Vaška a Aničku. Osmnáct tisíc měsíčně. Já jsem ho platila poslední tři roky. Dneska jsem ho zrušila." Oba dva zbledli. „Ale mami, my nemáme…" začal Roman. „Máte," řekla jsem klidně. „Ode dneška si to zařídíte sami. Já jsem vám pomáhala, když jsem mohla. Teď je řada na vás."
Nikdo nic neřekl. Jen stáli a dívali se na mě. Já jsem se otočila a šla domů. Baron na mě čekal u dveří, mručel a otíral se mi o nohy.
O tři dny později, v pondělí ráno, jsem se chystala na bazén. Měla jsem plavky v tašce, čepici, brýle. Najednou zvonek. Kouknu kukátkem: Roman, vedle něj Vašek, v ruce tašku s věcmi. Bez zavolání. Já neotevřu. Zmáčknu tlačítko na mobilu, napíšu mu: „Dnes mám bazén. Jsi objednaný? Ne. Tak až v úterý." A jdu. Slyším, jak Roman klepe na dveře, jak Vašek volá „Babi!" Já si nasadím sluchátka, pustím si rádio a vyjdu zadním vchodem.
