Koncem května prodáme byt a přestěhujeme se k mým rodičům. Táta už nezvládá dřevo na zimu a mámě padá srdce pokaždé, když má vlézt na žebřík kvůli okapům. Je to obrovský dům, potřebuje denně ruce, a ne víkendové návštěvy. Řekl to Marek u večeře, jako by oznamoval, že v pátek nebude svoz plastu.
Sedm let manželství. Lence v ten moment v ruce zůstala vařečka s rajskou omáčkou. Dcera Adélka seděla naproti a kreslila si do sešitu jednorožce, vůbec nevnímala. Marek se opřel o židli, utřel si pusu ubrouskem a dodal, že tenhle krok už probral s rodiči, takže to není diskuse, ale hotová věc.
Byt v Olomouci je psaný na Lence. Koupila ho za peníze z dědictví po babičce z Prostějova ještě před svatbou, a Marek tenkrát jenom pomohl nosit krabice. Teď seděl v kuchyni s kachličkami, které Lenka sama vybírala v Hornbachu, a klidně jí sděloval, že to celé pronajmou studentům Univerzity Palackého. Prý jim to vynese aspoň patnáct tisíc měsíčně. Ty peníze prý půjdou na novou střechu u rodičů ve Velkých Losinách.
Lenka položila vařečku na keramickou desku. Viděla, jak omáčka stečku po okraji dělá na bílé desce oranžovou kaluž. Nechala to být.
„A co moje práce?“ zeptala se.
Marek mávnul rukou. „Vždyť děláš z domu. Internet tam chytá, vždyť jsi to viděla. Připojíš se na poradu z bývalé sýpky, já ti tam přivedu kabel.“
„Pracuju v IT, Marku. Mám klienty, termíny, mám smlouvu s jednou brněnskou firmou, kde jsem placená za to, že reaguju do hodiny. Ne, že doběhnu z kravína a omluvím se, že mi zrovna uteklo prase.“
„A co Adélka? Ve škole je jí dobře, má tu kroužek gymnastiky, má tu kamarádky. Ty jí chceš vzít i to?“
„Tam je taky škola, já do ní chodil. Naučí se jezdit na kole po návsi, bude z ní zdravé venkovské dítě, ne nějaká městská slečinka s očima přilepenýma k tabletu.“
Tak to bylo. Marek vždycky mluvil o venkově, jako by to bylo vysvědčení z ráje. Jeho sestra Simona tam dole nechávala každé léto všechny tři děcka, brala si domácí vajíčka, zavařeniny a maso, a ještě si stěžovala, že je to málo. Lenka to jednou viděla na vlastní oči: otevřený kufr škodovky narvaný po strop bedýnkami, zatímco ona v gumácích okopávala brambory u plotu.
„A proč tam necháš Simonu?“ zeptala se. „Má tři děti, ona je na mateřský, ona má čas se jim starat o dům.“
Marek zčervenal. „Simona má svůj život. A hlavně má ráda své rodiče, ne jako někdo.“
„Tak proč jim musíš dávat každý měsíc osm tisíc?“ Lenka slyšela, jak jí v hlase naskočil kov. „Proč z našeho společného účtu odchází pravidelně tvoje výplata do Losin, zatímco já platím nájem za tenhle byt? Nájem za vlastní byt, Marku. Nájem, který sis nevymyslel, ale bereš ho jako samozřejmost.“
Marek se na ni podíval, jako by mu někdo plivnul do talíře. „To jsou moji rodiče. Ty nepoznáš, co je to rodina. Ty jsi vždycky žila jen pro sebe a pro svoji práci. Kamarádi, výplata, kavárny. A teď se máš postarat o starý lidi a děláš scény.“
Adélka zvedla hlavu od jednorožce. „Mami, já nechci na vesnici. Já chci v sobotu k babičce na pouť. A v neděli máme závody.“
Marek bouchl dlaní do stolu tak, že nadskočily talíře. „Žádné závody. Žádná gymnastika. Olympionička z tebe stejně nebude. A pouť může být i v Losinách, mají tam kolotoče.“
Lenka vzala dceřin sešit, zavřela ho a položila si ho na klín. To byl jediný okamžik v celém hovoru, kdy se jí třásly ruce. Ale Marek si toho nevšiml. On viděl jenom to, že mu nikdo netleská.
Druhý den si Lenka zašla k notáři. Ne k advokátovi, to by vypadalo jako začátek války. Notář jí potvrdil, co věděla už dávno: byt je jenom její, protože dědictví po babičce nespadá do společného jmění manželů. A co se týče toho společného účtu— stačí úplně jednoduše zrušit dispoziční právo k tomu účtu. Když to řekl, ukázal jí jednu větu v zákoně a zvýraznil ji žlutým zvýrazňovačem. Vonělo to po kafi a po prachu.
„A alimenty?“ zeptala se Lenka.
„To by bylo spíš na rodinné právo, ale při vašem příjmu a při tom, že by dcera zůstala s vámi…“ Notář jenom pokrčil rameny, jako že to není třeba rozebírat. Byla to ta nejtišší hrozba, jakou Lenka za poslední roky slyšela.
Marek mezitím jezdil do Velkých Losin každý víkend. Vozil s sebou věci. Nejdřív nářadí, pak zimní bundy, pak starý jídelní servis po své babičce. Lenka si toho zpočátku nevšímala, protože měla práci, Adélku, závody, domácnost. Až jednou otevřela komoru, kam se ukládaly krabice s vánočními dekoracemi, a zjistila, že tam chybí celá řada věcí. Věci, které si ona kupovala za svoje peníze. Zmizel i stojan na prádlo.
Neřekla nic. Jenom si ten den koupila nový tablet pro Adélku, protože ten starý— který dceři koupila ona, ne Marek— zmizel z dětského pokoje. Nechala si od notáře poslat e-mail s oficiálním vyjádřením k vlastnictví bytu, a pak zavolala zámečníka. Výměna vložky u dveří stála tisíc dvě stě.
Když Marek přijel v neděli večer s kufrem plným buchet a láhví domácí slivovice, klíč v zámku se otočil, ale dveře zůstaly zamčené. Zkoušel to třikrát. Pak zazvonil. Z bytu se ozval hlas Adélky: „My nejsme doma!“
Lenka se usmála, ale zůstala sedět u jídelního stolu. Před ní ležel rozepsaný souhlas s rozvodem. Na stole stál hrnek s čajem, úplně vychladl.
Marek začal bušit na dveře. Slyšela to, jako by jí bubnoval přímo v lebce. Vyšla do předsíně, otevřela jenom malé kukátko a řekla do něj: „Byt je můj, Marku. Účet jsem zablokovala. Věci si můžeš vyzvednout, ale přijde pro ně soudní vykonavatel. Předám mu to po krabicích. A teď běž domů. Vždyť jsi to tam tak miloval.“
Ve kukátku viděla, jak Marek zbledl. „Co to znamená, zablokovala? Vždyť na účtu mám výplatu! To jsou moje peníze!“
„Ty jsi je dával rodičům. Tak ať ti je teď dají zpátky. A prosím, nekřič, ať se sousedi neprobudí. V bytě spí malá holka, tvoje dcera, jestli si ještě pamatuješ, jak vypadá z blízka.“
Marek se na chodbě rozbrečel. Lenka to slyšela, ale nezajímalo ji to. Byl to zvuk člověka, který přišel o hračku. O byt, o účet, o ženu, která platila složenky. O život, ve kterém se vozil první třídou a hrál si na dobrodince.
Za měsíc přišly od soudu papíry. Marek podal návrh na rozvod a na vypořádání společného jmění. Lenka mu poslala po advokátovi notářskou zprávu s jedinou větou: „Byt je z dědictví, auto je vaše, účet byl zrušen a zůstatek vyplacen oprávněné osobě. K vašim rodičům přecházejí veškeré věci, které jste v době trvání manželství manželce a dceři odcizil. Alimenty: čtrnáct tisíc pět set měsíčně, splatné do desátého dne kalendářního měsíce. Děkujeme.“
Následoval bankovní účet, na který mělo přijít prvních čtrnáct tisíc pět set.
Marek volal. Posílal SMS. Jednu si Lenka nechala v mobilu, protože ji bavila: „Vždyť to přece nemůžeš myslet vážně, moje máma se z toho zblázní, ona si myslela, že jí pomůžeme s hypotékou na dům, vždyť jsme rodina!“
Lenka na ni neodpověděla. Místo toho Adélce objednala nové trikot na gymnastiku a normálně se zapsala na letní soustředění na Slapské přehradě. Z okna v kuchyni viděla, jak po Olomouci jezdí tramvaj číslo jedna a v oknech protějšího baráku svítí žlutá linka.
Na podzim jí došla fotka od paní, co vede místní obchod v Losinách. Poslala ji přes Facebook, protože si psaly kvůli domácím marmeladám. Na fotce byl Marek, jak v gumácích vybírá hnůj z chlívku. Vypadal unaveně. Za ním se pásly tři ovce a pár husí, které jeho matka koupila z posledních peněz, co jí zbyly po zrušeném účtu.
Pod fotkou byl komentář: „Přijďte v sobotu, budeme dělat zabijačku. Marek ji už neumí odmítnout.“
Lenka fotku smazala. Ne proto, že by jí bylo líto. Ale proto, že už ji nezajímala.
V sobotu šla s Adélkou do ZOO na Svatém Kopečku. Koupila jí cukrovou vatu. Seděly na lavičce u výběhu s kozami a Adélka se smála tomu, jak jedna koza žvýká kelímek od zmrzliny. Lenka vytáhla mobil a poslala dceřinu fotku mámě do Kroměříže. Pak vystavila novou letenku do Řecka na příští rok. Cena byla devět tisíc devět set za dva lidi. Zaplatila ji hned, z vlastního účtu.
„Mami, proč se na mě táta vlastně nechodí koukat? Když mám závody,“ zeptala se Adélka večer v autě.
Lenka chvíli přemýšlela. Pak řekla: „Protože by musel přerušit to, co má teď rád. A to on neumí.“
„A co to je?“
„Asi hnůj,“ řekla Lenka a vjela do garáží.
