Nejdřív řeknu to hlavní: ten prsten jsme pak skutečně našli. Ne v řece, jak by člověk čekal. Ale to bych předbíhal.
Seznámili jsme se s Erikou v Brně, na podzim, když Špilberk ztratil poslední listy a mlha se ráno válila od Svratky až k Petrovi. Já jsem tehdy montoval zabezpečení do bytů po starých činžácích na Cejlu, ona dělala noční směny v nonstop lékárně u hlavního nádraží. Poprvé jsem ji zahlédl, když v půl sedmé ráno zamykala branku za sebou a já šel kolem s bagetou a kelímkem turka. Vypadala unavená, ale když zvedla hlavu, usmála se na mě tak, že jsem málem šlápnul do louže.
Tři roky jsme spolu chodili. Bydleli jsme v pronájmu v Králově Poli, v paneláku, kde ve společných prostorách vonělo zelí a čisticí prostředek na podlahy. Náš byt byl malý, ale měl balkon na východ. Ráno tam dopadalo světlo přes starou hrušeň, co rostla hned za plotem.
Erika nikdy netlačila na svatbu. Já taky ne. Jenže pak měla sestřenice v Jihlavě veselku a Erika se vrátila s kyticí, kterou chytila, a celou cestu autobusem se dívala z okna. Nemluvila. Já řídil, koutkem oka jsem ji pozoroval, jak si prsty hraje s tou bílou stuhou kolem stonků. V tu chvíli mi došlo, že se chci zeptat.
Prsten jsem vybral po výplatě u zlatníka na Orlí ulici. Zlatý, tenký, s malým českým granátem. Stál mě devět tisíc čtyři sta, skoro celou tehdejší rezervu. Ale když ho prodavačka zabalila do tmavě červené krabičky, připadal jsem si jako milionář.
Plán byl jednoduchý. Večeře v restauraci u přehrady, pak projížďka na nábřeží a žádost o ruku na mostě přes Svratku. Byl teplý říjen, po zábradlí tekly odrazky luceren, voda dole šuměla. Myslel jsem, že to bude romantické.
Jenže v restauraci mi zničehonic zmizel hlas. Seděl jsem naproti Erice, ona měla tmavě modré šaty, na krku tenký řetízek, který nosila po babičce, a já držel vidličku a nevěděl, kam s rukama. Čekal jsem, že se naskytne chvíle. Nenaskytla se. Erika si povídala o práci, já přikyvoval, objednal jsem si druhé pivo, i když normálně nepiju, a krabička mě pálila v kapse u stehna.
Když jsme vyšli ven, Erika si zapnula kabát a mlčela. Sedla si do auta, připoutala se, položila si kabelku na klín. Vycítil jsem, že je zklamaná. Neřekla ani slovo, ale nepotřebovala. Já jsem naprosto přesně věděl, co si myslí: čekala, že to přijde u dezertu.
Jeli jsme po Hlinkách, pak doprava k řece. Světla se třásla na vodě. Na mostě jsem našel odstavný pruh, takový ten kapsář pro porouchaná auta, zastavil jsem a řekl: „Pojď, podíváme se na vodu.“
Stoupla si k zábradlí, ruce v kapsách kabátu. Já si stoupl za ni, sáhl do kapsy, krabičku otevřel. Koleno jsem položil na studený asfalt.
„Eriko…“
Otočila se. Rty měla stažené, ale v očích jí něco naskočilo.
A pak to přišlo. Zpod mostu vyletěl pták. Havel? Ne, havran. Nebo vrána, i když vrána ve městě. Křídlo mi škrtlo o ruku. Škubl jsem sebou. Prsten mi vyklouzl z prstů.
Kutálel se po asfaltu. Já ho neudržel. Tiše, potichounku, ťuk ťuk ťuk, doklouzal k okraji, nadzvedl se na odtokové spáře a zmizel.
Slyšel jsem, jak se Erika nadechla.
Dopadl jsem na dlažbu. Lezl jsem k místu, kde zmizel, jako by se tam mělo něco otevřít a vrátit ho. Nic. Pod mostem jen černá voda. V hlavě se mi točila jediná věta: ty jsi to zkazil.
Erika mě chytila za rukáv. Táhla mě zpátky. Pak mi stáhla sako, co se mi zachytilo o beton. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Mně tekly slzy, to přiznám bez mučení. Ne kvůli penězům. Protože právě ve chvíli, kdy jsem chtěl všechno udělat správně, mi to doslova vyletělo z ruky.
„To je jenom kov,“ řekla Erika.
„Není,“ odpověděl jsem.
Objala mě kolem pasu. Cítil jsem studený knoflík jejího kabátu na krku. V tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc: ona mě neutěšuje, protože by se bála o kroužek. Ona mě drží, protože se bojí, abych neskočil do té řeky za ním.
Ráno jsme jeli ke mně, do bytu na Minské, pro čistou košili. Byl jsem rozbitý, oči opuchlé. Erika řídila. Chtěl jsem jen zalézt pod sprchu a pak do práce.
Zaparkovala u chodníku. Vystoupili jsme. Před domem, na posledním schodu, seděl kocour. Rezavý, hubený, jedno ucho natržené, levé oko mu slzelo. Vypadal, jako by ho tam někdo odložil i s bednou.
V tlamě držel něco zlatého.
Nejdřív jsem si pomyslel: nese v zubech obal od bonbonu. Pak jsem uviděl, jak se to blyští. Erika poklekla, pohladila ho po hřbetě a rozevřela mu jemně čelisti.
Na dlani jí ležel prsten. Náš prsten. Ten samý, s granátem, s rytinou „E + T“ uvnitř. Tu rytinu jsem dělal na objednávku, stála tři sta korun navíc. Věděl jsem to s jistotou.
„To není možný,“ řekl jsem.
Kocour se otřel Erice o koleno a zívnul, jako by mi chtěl dát najevo, že celý ten humbuk kolem jednoho kroužku ho unavuje.
Erika si prsten pomalu navlékla na prst a pak se rozesmála. Nevesele, spíš tak, jak se člověk směje, když se v něm zlomí napětí. „Tak teď už ho nesundám,“ řekla.
Já jsem si klekl na beton vedle kocoura. „Poslyš,“ povídám mu, „nevím, kdo jsi, ale tohle jsi přinesl v pravou chvíli. Máš u mě doživotní stravu.“
Vzali jsme ho nahoru. Erika mu otřela tlapky mokrým ručníkem, což nesl s důstojností starého krále. Já jsem mu nalil vodu do mističky od zmrzliny. Seděl uprostřed kuchyně a mžoural, jako by ten byt vlastnil dávno před námi.
Teprve později jsem na ten prsten přišel. Trvalo mi to skoro tři měsíce. Kocour, kterého jsme pojmenovali Pucio, protože jedno ucho mu viselo jako po povedeném úderu, měl ve zvyku mizet z bytu. Okno v přízemí jsme nechávali pootevřené. A jednoho odpoledne, když jsem se vracel z práce dřív, jsem ho uviděl na dvoře. Seděl na zídce. Vedle něj seděla vrána. Ne havran, vrána popelavá. Klovala do kousku suchého chleba, Pucio k ní občas natáhl čumák, jako by se ptal, jestli mu nechá sousto.
V tom okamžiku mi to došlo. Nejdřív jsem si to nechtěl přiznat, protože to znělo jako z dětské knížky. Jenže ta vrána zvedla hlavu, podívala se na mě levým okem a já si vzpomněl na ten závan křídel na mostě. Tuhle barvu peří jsem viděl už jednou. Ve tmě, u zábradlí, těsně předtím, než mi prsten vyklouzl.
Tehdy jsem se rozesmál. Dlouho, opřený o futro, až Erika vykoukla z obýváku.
„Co se děje?“
„Myslím, že Pucio má komplice,“ řekl jsem.
„Cože?“
„Nadřízenou,“ opravil jsem se.
Od té doby dáváme každý den na parapet hrst ovesných vloček a kousek jablka. Pucio si sedne k oknu, mlaskne, a za chvíli se ze střechy protějšího činžáku snese vrána. Sedí vedle sebe, nijak se nedotýkají, prostě spolu mlčí. Někdy kocour nastaví hlavu a vrána mu klovne do srsti za uchem. Někdy se poperou o kousek špeku jako starý manželský pár.
Erika říká, že ten prsten k nám vrátil Pucio. Já říkám, že ta vrána, protože kocour se z mostu do řeky nepotopí a z Brna na Minskou to má pěkně daleko. Pucio si zřejmě myslí, že to celé vymyslel on. Vrána se tváří, jako by jí to ani nestálo za řeč.
Minulý pátek, tedy přesně po sedmi měsících, jsem Erice koupil druhé kroužky. Obyčejné, hladké, oba za jedenáct tisíc. Vzali jsme se na Nové radnici, bez hostiny, jen svědek a svědkyně. Když nám oddávající řekla, ať si vyměníme prsteny, Erika mi podala ten s granátem. Ten, co prošel vzduchem nad řekou a vrátil se v tlamě kocoura.
Navlékl jsem jí ho na prst. Seděl tam. Byl studený, ale hned se ohřál.
Když jsme vyšli ven, sněžilo. Pucio na nás čekal doma, seděl na parapetu a díval se dolů na ulici. Vedle něj ležela vrána s hlavou zastrčenou pod křídlem. Vypadali jako dvě sochy.
Dneska mám na krku klíče od našeho bytu. Na klíčence je malý granátek. Ne pěkný, spíš jako kapka krve. Dělal mi ho kámoš ze servisu, kus od Semilassu. Prý aby se mi domů vždycky dobře trefilo, i kdyby to klíče spletly.
Erika se tomu směje. Říká, že nosím na krku korunu, kterou zaplatila jedna vrána, jeden kocour a půl Brna.
A víte co?
Má pravdu.
