Tereza kreslila na balkoně. Obyčejnou tužkou, do sešitu s tvrdými deskami, který jsem jí koupila v papírnictví na Smíchově za devadesát korun. Kreslila holuba, co si sedl na protější římsu. Seděl nakřivo, jedno křídlo měl divně zatočené, a ona ho chtěla zachytit dřív, než odletí.
Jaromír přišel z práce pozdě, kolem půl deváté. Slyšela jsem, jak si v předsíni sundává boty, jak pokládá klíče na poličku. Starý zvyk. Vešel do kuchyně, naplnil si sklenici vodou z vodovodu, postavil se do dveří.
„Musíme si promluvit,“ řekl.
Neptala jsem se. Čekala jsem.
„V květnu prodáváme byt.“
Tužka se mi zastavila. Holub mezitím odletěl, na římse zůstalo jen prázdno.
„Přestěhujeme se k mámě,“ pokračoval. „Dům je na ni moc. Zahrada, topení, všechno. Je jí sedmdesát čtyři.“
Řekl to tak, jako by oznamoval, že zítra bude pršet. Pak se otočil ke kuchyňské lince a začal si mazat chleba sádlem. Spokojeně, jako by tím byla věc vyřízená.
Seděla jsem na balkoně s tím sešitem na kolenou a snažila se pochopit, jestli mluví o mém bytě. Tom bytě, co jsem ho koupila osm let před svatbou. Co do něj můj otec vložil půl milionu ze svého stavebního spoření. Co je psaný na mě.
„Jaromíre,“ řekla jsem pomalu, „já nikam nejedu.“
Ani se neotočil. „To není na diskuzi. Máma to sama neutáhne. Víš, co je práce se dřevem, než přijde zima.“
„A co moje práce?“ zeptala jsem se. „Víš, kolik mi platí v Thomayerově nemocnici? Víš, co dělám?“
Dělám zdravotní sestru na oddělení následné péče. Dvanáct let. Brala jsem noční, svátky, všechno, co šlo, abychom mohli Tereze platit atletiku. Teď mám po dvou dětech z oddělení, co mě vytáhly z nejhoršího, solidní smlouvu a příplatky. A on mi jen tak oznámí, že to všechno zahodím.
„Vždyť můžeš dojíždět,“ hodil přes rameno. „Autobusek tam jezdí dost.“
„Dojíždět. Hodinu a půl tam, hodinu a půl zpátky. Po noční. Autem po dálnici D1 v zimě, když napadne.“ Hlas se mi začal lámat. „Tereza má v září závody. Trenér říká, že když teď přestane, už to nikdy nedožene.“
Jaromír se konečně otočil. Kousal chleba, drobky mu padaly na podlahu.
„Nějaká atletika,“ zamumlal s plnou pusou. „Stejně z ní olympionička nebude. Co je důležitější, rodina, nebo běhání po stadionu?“
Podívala jsem se na něj. Dlouho. Pak jsem vstala, sebrala sešit a tužku a šla do ložnice. Zavřela jsem dveře. Ne proto, že bych se bála. Protože jsem věděla, že když teď promluvím, řeknu něco, co už nepůjde vzít zpátky.
Jenže on přišel za mnou. Otevřel dveře, jako by na ně klepání nebylo potřeba.
„Lenko, nechovej se jako hysterka. Máma nám připravila nahoře pokoj. Tereza bude mít zahrádku, čerstvý vzduch. Vždyť je to pro ni lepší než tohle město, samej smog.“
„Jaromíre, já jsem ten byt nekoupila proto, abych ho prodala. A Tereza nechce zahrádku. Chce běhat. Víš, kolik je jí let? Deset. Deset let se dívá na tabulku s rekordy a dává si tam svoje jméno.“
Mávl rukou. Tím svým gestem, co znamenalo, že je konec debaty, a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak si pouští televizi. Nova. Volejbal.
Nedalo mi spát. Ležela jsem vedle něj, on chrápal, a já počítala, kolik let jsem investovala do něčeho, co teď má zaniknout. Deset let v tom bytě. Dvanáct let v práci. Osm let manželství. A on to všechno hodlá převálcovat kvůli tomu, že jeho matka nechce opustit starý barák v Pikovicích a nechce si najmout někoho na dřevo.
Ráno jsem mu to řekla znovu. U kafe, rozespalá, ale jistá.
„Neprodám. Nepřestěhuju se. Tereza zůstane ve škole i na atletice.“
„Tak si tu zůstaň,“ pokrčil rameny. „Ale já se stěhuju. Máma to sama neutáhne. A jestli se ti to nelíbí, můžeme se rozejít.“
Rozvést, myslel tím. Slovo „rozvod“ nepoužil. Ale já ano.
„Tak se rozejdeme,“ řekla jsem, i když mi u toho vyschlo v krku. „Klidně. A Tereza zůstane se mnou.“
Nečekal to. Viděla jsem mu to na obličeji. Čekal, že sklopím hlavu, že řeknu, ať se nezlobí, že přece všechno zařídíme. Když to nepřišlo, zhluboka se nadechl a odešel do práce. Práskl dveřmi víc, než bylo nutné.
Uběhl týden. Myslela jsem, že vychladl. Tereza v sobotu odjela na soustředění s atletickým oddílem, dva dny na chatě v Krkonoších. Já měla odpolední směnu. Vrátila jsem se domů v devět večer, unavená, hladová, s taškou s jídlem z kantýny.
Už ve dveřích mi bylo jasné, že je něco špatně. V předsíni chyběl věšák. Ten starý, dřevěný, co nám ho dala jeho matka. Otevřela jsem dveře do obýváku. Televize pryč. V kuchyni mikrovlnka pryč. V koupelně mi došlo, že zmizela pračka. Moje skoro nová pračka. Stála dvanáct tisíc.
Zůstala jsem stát uprostřed bytu v botách a s taškou v ruce. Pak jsem si sedla na zem, protože se mi podlomila kolena. Ne pláčem. Vzteky. Takhle to teda udělá. Tajně. Jako zloděj. Zatímco já makám a Tereza je na soustředění.
Zavolala jsem mu.
„Kde je pračka, Jaromíre?“
„Odvezl jsem ji k mámě,“ odpověděl klidně. „Bude se hodit. A televizi taky. A mikrovlnku. Vždyť se za pár dní stěhuješ za mnou, tak co řešíš.“
Zavřela jsem oči. Nadechla. Vydechla.
„Ty ses zbláznil. Víš, že to je moje pračka? Že jsem ji platila já? Jako většinu věcí v tomhle bytě?“
„Ale vždyť je to rodinný majetek, ne? Nebo teda bude. Až to prodáme a budeme u mámy.“
„Jaromíre, já se k tvé mámě stěhovat nebudu. Nikdy. A ty už se sem taky nevracej. Klíče mi necháš u sousedů, ať se k nám nedostaneš.“
„To jako vážně? Kvůli pračce děláš scény?“
„Kvůli čemu? Kvůli tomu, že ses vloupal do mého bytu a vykradl ho? Kvůli tomu, že jsi vzal dceři tablet, co dostala k Vánocům od nás obou? Kvůli tomu, že jsi mi bez jedinýho slova odvezl půl domácnosti, protože tvoje máma řekla, že se stěhujeme?“
Ticho. To ticho, co má člověk v uších po výstřelu. Můj puls by se dal počítat bez hodinek.
„Já jenom…“ začal, ale já to zarazila.
„Jenom nic. Zejtra měním zámky. A žádnej prodej bytu nebude, to ti přísahám. Jestli chceš, rozejdeme se. Ale ty se vrátíš, a já zůstanu. Tady. S Terezou. A ty si můžeš bydlet u mámy, kolik chceš.“
Pak jsem to položila. Sedla si na podlahu v cizím, prázdném bytě a přemýšlela, co řeknu Tereze. Jak jí vysvětlím, že jí otec vzal tablet a odvezl televizi. Že dospělí dělají blbosti. Hodně blbé blbosti.
Jenže víte co? Tereza to vzala líp než já. Když se vrátila ze soustředění, prohlédla si byt, prohlédla si mě, a řekla jen: „Mami, hlavně že mi zůstala atletika a ty boty. A co budeme dělat v sobotu, když není televize?“
Koupila jsem jí nový tablet. Lepší. Stál osm tisíc a brala jsem ho na splátky. A koupila jsem jí i nové běžecké boty, ty růžový s oranžovým pruhem. Když je viděla, objala mě tak, že mi prasklo v zádech.
Zámky jsem změnila druhý den. S panem Novákem ze zámečnictví na Záběhlicích. Stálo to dva tisíce sedm set. Řekl mi, že takhle blbou poptávku ještě neměl.
Jaromír podal žádost o rozvod. Myslel, že mě tím vrátí. Že se polekám, sbalím si kufry a pofrčím za ním do Pikovic. Jenže já mezitím podala návrh na výživné na Terezu. A na svoje. A na byt jsem nechala udělat odhad.
Soudce, starší pán s brýlemi na šňůrce, se na něj podíval přes stůl a řekl mu to jasně: byt je psaný na mě, koupený přede mnou, a to, co odvezl, byla krádež v rodinném kontextu. Když si to nepřebere, čeká ho trestní oznámení.
Nepřebral si to.
Teď bydlí u matky. Dělá jí dřevo, seká, stará se o zahradu, chodí do práce, a ještě k tomu hlídá synovce a neteře, co mu tam sestra sype každý prázdniny. Ta sestra, co mu pořád psala, jak je dobře, že se konečně vzpamatoval a jede pomoct. Nikdy se nezmínila o tom, že by taky mohla vzít matku k sobě. To by musela mít v bytě o dvě místnosti víc.
A Jaromír? Volá mi. Tedy zkouší. Terezu bere jednou za čtrnáct dní, když mu zbyde čas mezi prací a zahradou. Naposledy jí dovezl pytel brambor. Fakt. Pytel brambor a sklenici okurek. Řekl jí, že je to z domova.
Tereza mi večer povídá: „Mami, ať mi už neveze ty brambory. Já chci s tátou jít na Stadion Juliska, ne nakládat okurky.“
A já jí řekla, že jo, že to zařídím. Vzala jsem telefon, otevřela bankovnictví a poslala Jaromírovi sedm set korun s poznámkou „na lístek a párek v rohlíku pro Terezu, ať si koupíte, až ji vezmeš na atletiku“.
A on mi na to odepsal jednou větou: „Díky.“
A v té jedné větě bylo všechno. Těch sedm set korun ho bolelo víc, než když jsem mu řekla, že ho nechci. Protože to byla ta nejmenší možná částka, co jsem mu mohla poslat, a přitom mu připomněla, že teď je on ten, kdo je odkázaný na moje milosrdné posílání. Že z jeho strany přišly jen brambory, ale z mé strany přijde vždycky něco, co má přesnou hodnotu.
A že až Tereza příště poběží na Julisce, bude tam sedět na tribuně a křičet. A já tam budu taky. S foťákem. S tím sešitem, co do něj kreslila holuba. A s mírem v duši, kterej bych za žádnej pytel brambor nevyměnila.
