V brněnském útulku páchne dezinfekce a mokrá srst. Na recepci sedí dobrovolnice ve vybledlé mikině s nápisem „Běh pro tlapky“. Mám v ruce karabinu od vodítka, cvakla o obojek Arnyho, huskyho, kterého si beru na dva týdny do dočasné péče.
Arny udělá tři kroky chodbou. Pak si lehne na linoleum, přední tlapy natáhne dopředu a začne kňučet. Ne tiše — spíš jako když se v něm něco trhá. Zírá na řadu klecí u zdi.
Otočím se. V poslední kleci s číslem 14 stojí fena. Husky. Na levém boku má lysinu velkou jako dlaň, kůže posetá jizvami od starého popálení. Srst jí roste ve chuchvalcích, jako by ji někdo ostříhal nůžkami vzteky. V přeplněném útulku taková zůstává. Lidi projdou kolem, ukážou prstem „chudinka“, a jdou hledat čistotné štěně z internetu.
„Musíme je rozdělit,“ řekne dobrovolnice. „Na zítřek máme svoz z Břeclavi. Potřebujeme místo.“
Arny se zvedne, zamíří ke kleci. Gracie — tak ji později pojmenuju já, v papírech má jen číslo — strčí celou tlamu do pletiva. Ocas jí kmitá tak, že to mlátí do kovové misky. Arny jí olízne čumák skrz drát. Jednou. Podruhé. Mám v krku uzel, který neumím polknout.
Dobrovolnice si povzdechne. „Víte, kolikrát už jsme jí nabízeli na adopci? Čtyřikrát. Vždycky ji vrátili do týdne, že prý moc vyje a moc žere. Ona hlavně nechce být sama. Ale s tou jizvou…“
Nedomluví.
„Kolik za obě?“
Ztuhne. Chvíli si mě prohlíží, jako bych se spletl. „Vy jste přišel pro jednoho. Na dočasku. Ne na adopci, pane Hrabale.“
Vaším úkolem je zůstat v konfliktu, ale já tuhle větu nechci slyšet. Vytáhnu kartu. Položím ji na stůl, vedle přihrádky s granulemi. „Běžte pro druhé vodítko.“
Nehne se. „Musíte vyplnit dotazník, prověřit byt. A dvojnásobný poplatek, dnes už nestihneme —“
„Stihnete. Váš systém umí platbu online. Číslo účtu máte na nástěnce.“ Ukážu bradou na korkovou tabuli, kde visí starý leták s QR kódem a prosbou o krmivo pro seniory.
Dobrovolnice zmizí v kanceláři. Vrátí se s papíry a druhou šňůrou. Podepisuju oba adopční formuláře. Podepisuju souhlas s tím, že Gracie má chronickou kožní nemoc. Podepisuju, že beru zvíře z útulku s vědomím, že jeho zdravotní stav je neznámý. Do kolonky „důvod adopce“ napíšu: *nerozdělujeme to, co drží při sobě i přes mříž*.
Na účet odchází šest tisíc čtyři sta korun. Dvě stě je za čipování, zbytek za oba psy. Platba proběhne za dvě vteřiny. Dvě vteřiny, které rozhodnou, jestli se tahle dvojice rozejde na ulici, nebo ve společném pelechu.
Venku prší drobně, po Křídlovické jezdí tramvaj číslo 8. Nakládám dva psy do staré octavie. Gracie si v autě sedne Arnymu mezi přední nohy. Ani se nepohne. Arny položí čenich na její lysý bok, zavře oči.
Doma v Králově Poli chystám dvě misky. Dvě boudy na balkon. Dvě deky. Zbytečné. Večer je najdu schoulené v jedné dece, Gracie má čumák zabořený do Arnyho krku. Slyším v kuchyni cvakání staré lednice a venku zvuk posledního spoje. Poprvé za dlouho mám pocit, že byt nezní prázdně.
Týden nato volá z útulku stejná dobrovolnice. Hlas má nejistý.
„Pane Hrabale, já jen… jestli si to nerozmyslíte. U té druhé, u Gracie. Můžete ji vrátit, víte. Lidé to dělají. Není ostuda.“
Dívám se na podlahu v obýváku, kde právě Gracie ukradla Arnymu starý tenisák a peláší s ním pod stůl. Zanechává za sebou chomáče chlupů. Vypadá směšně. Vypadá šťastně. Arny se za ní žene, ale v půlce obýváku si sedne a čeká, až se vrátí. Vždycky se vrátí.
„Nerozmyslím,“ říkám do telefonu. „Už jste si ty peníze nechali?“
„Ano, samozřejmě,“ odpoví.
„Tak to berte jako potvrzení. Dvě šňůry. Dva psi. Jeden domov. Zítra přijdu očkovat, potřebuju od vás očkovací průkazy obou. U starší mám dotaz na toho veterináře, co jí to dělal — chci vědět, čím to mazat, ať jí srst doroste.“
V pozadí slyším cinknutí kancelářské sešívačky. Dobrovolnice mlčí.
„A jestli máte ve skladu ještě tu ortopedickou podložku, co jste mi slíbili pro Arnyho,“ pokračuju, „přineste ji zítra na recepci. Ne kvůli mně. Gracie na ní chtěla spát. Napsal jsem to do poznámek k adopci.“
„Vy jste…“ nadechne se. „Vy jste opravdu vzal oba.“
„Samozřejmě. Vy byste vzala jen jednoho?“
Zavěsí.
Sednu si na zem. Gracie se vrátí a položí mi mokrý tenisák na koleno. Arny si lehne vedle ní a přitlačí se mi k boku. Za oknem houká tramvaj, v kuchyni bublá rychlovarná konvice. Z útulku mi za pár dní přijde e-mail s očkovacími průkazy. V kolonce „jméno chovatele“ je proškrtané. Dole připsáno propiskou: *Děkujeme. Hrabalovi, tři členové rodiny, z toho dva s jizvami.*
Smažu zprávu do koše. Do poznámek v telefonu si napíšu: „Pondělí 8:00 — veterinář, oba. Koupit lososový olej. Šest tisíc čtyři sta už nikdy nevrátit.“
