Jmenuju se Jitka a už dvanáct let fotím svatby. Většinou v Praze, ale když mi zavolali z Kroměříže, vzala jsem to. Sobota. Září. Zámecké zahrady voněly podzimem a u kostela svatého Mořice foukal vítr od Moravy. Měla jsem u sebe dvě zrcadlovky, čtyři objektivy a tři náhradní baterie. Kabelku s powerbankou jsem nechala v autě. Chyba.
Ženich se jmenoval Jakub. Nevěsta Tereza. Neznala jsem je. Zaplatili zálohu, poslali harmonogram. Žádný zvláštní požadavek: jen ať fotím hlavně obřad a první tanec. Stála jsem u vchodu do sakristie, když začali vycházet ven. Hosté čekali dole na schodech, připravili rýži a okvětní lístky růží. Někdo pustil z mobilu písničku, ale vítr ji odnesl dřív, než dozněla první sloka.
A pak se na schodišti objevila žena.
Měla na sobě špinavou bundu s utrženým rukávem, roztržené boty a v jedné ruce držela igelitku. Nebyla z hostů. To jsem poznala hned. Šla nahoru, jako by každý schod vážil víc než ten předchozí. Nezastavila se u svatebčanů, nepozdravila, nikdo ji neznal. Došla až před Jakuba.
Tereza se k němu instinktivně přitiskla. Jakub se na ženu zadíval, a úsměv, který měl na rtech od začátku obřadu, se vytratil jako pára nad hrncem.
„Nejsi tu vítaná,“ řekl. Toho chladu v hlase jsem si všimla, i když jsem stála kus dál.
Žena se usmála. Tak, jak se usmívají lidé, kteří už dávno nemají sílu se hádat. Zvedla igelitku, ale ne k němu. Jen si ji přendala z jedné ruky do druhé.
„To je v pořádku, synu,“ odpověděla. „Ale podívej se na mobil.“
Tereza sebou trhla. „Synu?“
Jakub neodpověděl. Sáhl do kapsy saka. Vytáhl telefon, odemkl ho. V tu chvíli začal foukat silnější vítr. Zahlédla jsem, jak se mu na čele leskne pot, i když bylo sotva osmnáct stupňů.
Otevřel zprávu. První fotka. Žena o dvacet let mladší, s novorozenětem v nemocniční dece. Druhá fotka. Rodný list. Jeho jméno. Její jméno. A u kolonky „matka“ stála ta samá žena, která teď stála před ním v roztržených botách.
Jakubovi klesla ruka. Jen o kousek, ale viděla jsem to. Prsty mu zbělely kolem telefonu, jako by ho chtěl rozmáčknout.
Tereza se naklonila k jeho rameni. Nejdřív nechápala. Pak sklopila oči k té fotografii a nadechla se prudce, až jí poskočila klíční kost. Ruku si přitiskla na pusu. Perleťový lak na nehtech se jí zařízl do spodního rtu.
Zmáčkla jsem spoušť. Ozvalo se cvaknutí, ale věděla jsem, že snímek bude rozmazaný. Třásly se mi ruce.
Žena k nim přistoupila blíž. Teď jsem si všimla, že z igelitky čouhá roh bílé obálky. Vytáhla ji. Obyčejná obálka, jaké se kupují v papírnictví po padesáti haléřích.
„Nepřišla jsem ti zkazit svatbu,“ řekla. „Přišla jsem, protože ten, kdo tě vychoval, lhal.“
Jakub zvedl bradu. „To není pravda.“
„V Olomouci u notáře leží originál. Adresa je na obálce. Můžeš si ověřit, že jsem tvoje matka. Ale nemusíš. Dnes jsem přišla jen proto, abys to viděl na vlastní oči.“
A pak udělala to, co mě přimělo, abych si ji zapamatovala na celý život. Položila tu obálku na kamenné zábradlí vedle sebe. Z kapsy vytáhla malý porcelánový andělíček — takové se prodávají u poutních stánků za třicet korun. Položila ho na obálku, aby ji neodnesl vítr.
„Kontakt na mě je uvnitř. Kdyby ses chtěl zeptat, proč to udělali. Nebo proč jsem tě nechala. Odpovím. Na cokoliv.“
Chtěla jsem jít blíž, abych to měla ostré. Ale neudělala jsem ani krok. Bylo v tom něco, co se nesmělo rušit.
Jakub se nehnul. Stál s telefonem v ruce a zíral na tu obálku. Tereza se k němu otočila, čekala, že něco řekne. Neřekl nic.
Hosté dole na schodech začali šeptat. Někdo se zasmál, protože nechápal, co se děje. Jeden muž v elegantním obleku udělal krok dopředu, ale zastavil se, když žena zvedla ruku.
„Já odejdu,“ řekla. „Nemusíš mě vyhazovat.“
Otočila se a šla dolů. Boty jí klouzaly po broušených kamenech. Jednou se zapotácela, chytila se zábradlí, ale nezastavila se. Neohlédla se.
Tereza vykročila k obálce. Jakub ji chytil za předloktí.
„Nech to,“ řekl.
„Ale já chci vidět, co tam je.“
„Není to tvoje věc.“
Stáli tak proti sobě. Já jsem dál fotila. Zapomněla jsem vyměnit baterii, i když se na displeji blížila nula.
Tereza si vyškubla ruku. Šla k zábradlí, zvedla andělíčka, obálku vzala. Otevřela ji. Uvnitř byly papíry. Dvě stránky. Četla je. Trvalo to dlouho. Pak zvedla bradu a zadívala se na Jakuba. Ne s výčitkou. S něčím horším. S otázkou, na kterou se neptala nahlas.
„Ta žena je tvoje matka,“ řekla věcně. „A tvůj otec o tom věděl.“
Jakub konečně něco řekl. Ale ne Tereze. Otočil se k lidem dole. „Pokračujeme. Na řadě je oběd v hotelu. Pojďte.“
Tereza obálku nesložila. Zastrčila ji do bílého psaníčka s perleťovou sponou, které měla místo kabelky. Pak vzala Jakuba za ruku. Ne propletené prsty jako před obřadem. Jen tak za zápěstí. Táhla ho dolů po schodech, ale ne ke svatebnímu vozu. Vedla ho na druhou stranu náměstí, ke kostelu svatého Jana.
Nevím, co si řekli. Nešla jsem za nimi.
Vypnula jsem fotoaparát. Na displeji se objevilo červené varování — baterie vybitá. Měla jsem v autě náhradní, ale nevrátila jsem se pro ně. Sedla jsem si na schod, kde před chvílí stála ta žena, a otevřela termosku s kávou. Vychladla.
Nad náměstím kroužili holubi. Jeden z nich, s nalomeným křídlem, doskákal až k mým botám. Drobný, špinavý, ale klíval do spáry mezi kameny, jako by tam něco hledal.
Dlouho jsem tam seděla. Když se setmělo, zvedla jsem se, sebrala prázdnou termosku a šla si koupit novou baterii do trafiky u zastávky.
Terezu a Jakuba jsem už nikdy nefotila. Svatbu zrušili, aspoň mi to řekla koordinátorka po telefonu. Prý obálka skončila někde v hotelovém sejfu.
A mně zůstala jedna rozmazaná fotka. Žena v roztržených botách, s obálkou, na kterou vítr tlačil, ale porcelánový andělíček ji udržel na místě.
