Na té fotografii z promoce chyběl jediný obličej. Můj.
Moje vnučka Adéla vystudovala v Praze práva. Moje dcera Martina mi po telefonu řekla, že oslava bude jen v úzkém kruhu, že je to restaurace, kde se platí i za vodu, a že se vejde jen patnáct lidí. To jsem pochopila. Bylo mi sedmdesát dva a koleno po operaci zlobilo.
Dva dny poté jsem na tom starém tabletu, který mi koupili loni na Vánoce, otevřela Facebook. V pokoji voněl čaj s citronem a z vedlejšího bytu bylo slyšet televizi, jak běží zprávy o počasí. Na fotce stáli před restaurací U Zlaté husy v Praze. Viděla jsem Martinu v šedém saku, Tomáše s motýlkem, Petra se sklenicí vína. Byli tam manželé, manželky, všechny vnučky. Adéla držela diplom a uprostřed se smála. Vedle ní stáli i rodiče její matky z Hradce. Chyběla jsem jenom já.
Celý život jsem hlídala, aby žádné z tří dětí nemělo pocit, že mám jedno radši. Když jsem koupila boty jednomu, hned jsem v duchu probírala, co potřebují ostatní. Když Martina přinesla jedničku z matematiky, hledala jsem, čím bych mohla pochválit i kluky. Když Tomáš vyhrál plavání, koupila jsem do lednice zmrzlinu pro všechny tři. Možná proto jsem tak dlouho odmítala připustit, že mě z fotek vystřihávají ne z nezájmu, ale z pohodlnosti.
Půl roku předtím slavil Tomáš padesátiny. Nezavolali mi, protože jsem prý neměla jezdit večer. Jenže jeho tchyně, která bydlí až v Olomouci, na té oslavě byla. Na jaře jeli všichni na chatu a já se to dozvěděla, až když jsem viděla fotky s grilovaným kaprem. Řekli mi, že by mi tam bylo na samotě dlouho. V prosinci se u štědrovečerní večeře střídali u rodin manželek a já byla sama.
Za dva dny mi Martina zavolala. Ptala se, co dělám, jestli mi něco nechybí. Řekla jsem, že jsem viděla fotku z promoce. Na chvíli bylo v telefonu šumění, jakoby vjela do tunelu. Pak řekla: „Mami, to bylo spontánní. Fotograf řekl, ať se všichni postaví. Myslela jsem, že bys radši zůstala doma, ať si to koleno odpočine."
Připomněla jsem jí, že tchyně Tomáše je o čtyři roky starší a na fotce je taky.
A pak řekla tu větu, po které jsem tři dny nemohla spát. „Mami, my nemůžeme každou blbost organizovat s ohledem na tebe."
Nikdy jsem nic takového nechtěla. Jen jsem přestala být člověk a stala se položkou v seznamu, kterou je potřeba odškrtnout.
Týden jsem čekala, že se někdo zmíní. Tomáš poslal SMS, jestli bych mu mohla půjčit čtyřicet tisíc na opravu auta. Petr se ptal, jestli bych o víkendu nehlídala jeho tříletou dceru, protože jedou s manželkou do lázní. Nejdřív jsem souhlasila. Pak mi došlo, že na oběd po promoci mě nepozvali, ale na hlídání ano.
Nechtěla jsem dělat scény. Nejdřív jsem Petrovu žádost o hlídání odmítla. Lhala jsem, že mám domluvený výlet do Poděbrad s kamarádkou. Bylo mi u toho divně, ale potřebovala jsem zjistit, co se stane, když tu tíhu péče o vztahy položím na zem. Dva týdny jsem sama od sebe nikomu nevolala. Sedmnáct dní. Druhý týden v pátek mi Petr napsal: „Jsi nějaká zamlklá." Odpověděla jsem: „Třicet let jsem čekala, až si toho někdo všimne."
V neděli jsem všechny tři pozvala k sobě do Hradce. Neuvedla jsem důvod. Řekla jsem, že upeču bramboráky. Přišli. Tomáš si stoupl k oknu, Martina rovnala příbory, Petr ťukal do mobilu. Bramboráky jsem smažila na staré pánvi, která se lepila, ale voněly po celém bytě jako za starých časů. Nikdo se neptal, proč je ta fotka na stole.
Přinesla jsem kávu a položila na stůl obálku. Vytáhla jsem z ní tu fotku z Facebooku. Byla vytištěná na obyčejném papíře, stála jsem kvůli tomu v drogerii frontu patnáct minut.
"Nechci být na každé večeři a na každém výletě. Jen chci, abyste za mě nerozhodovali. Jestli se bojíte, že cestu nezvládnu, zeptejte se. Jestli je v restauraci málo místa, řekněte mi to. Nejsem přece žádné děcko."
Tomáš se ohradil. "Máme práci, děti, hypotéku. Nemůžeme pořád myslet na to, jestli tobě něco vadí."
Martina začala plakat. Petr si sundal brýle a otíral je cípem košile.
A pak, po dlouhé pauze, to Tomáš řekl nahlas. "Zvykli jsme si, že jsi vždycky k dispozici. Když je něco potřeba, zavoláme. A když ne, snažíme se tě ušetřit. Blbý, ale pravda."
V tu chvíli z nich spadla ta maska. Slíbili, že se to změní. Já jsem ale nevěřila slovům.
Další měsíc mě Martina pozvala na svou narozeninovou oslavu do Prahy. Zeptala se, jestli chci přijet. Řekla jsem ano. Ale předem jsem si koupila jízdenku na vlak ve 20:10. Stála dvě stě čtyřicet osm korun. Tu jsem měla celý večer v kapse kabátu.
Na oslavě bylo příjemně. Jedli jsme dort, pili kávu, děti běhaly po bytě. V půl osmé jsem vstala. Natáhla jsem si kabát.
Martina se zarazila. "Ty už jdeš?"
Vytáhla jsem jízdenku. "Mám vlak ve 20:10. Pojedu domů."
"Vždyť je brzy. Mohla bys přespat," řekla.
"Ne, chci jet. Rozhodla jsem se tak."
A šla jsem. Dokráčela jsem na nádraží, koupila si čaj v automatu a počkala. Na nádraží bylo chladno. Vedle mě stál muž s kufrem a psem, který měl na sobě dečku. Hlášení hlásilo, že vlak jede o pět minut později. To mi nevadilo. Měla jsem čas. Ve vlaku jsem si sedla k oknu a celou cestu pozorovala ubíhající stromy.
Doma jsem na lednici přicvakla magnetem tu fotku z promoce. K ní jsem přiklížila tu použitou jízdenku. Aby bylo vidět, že tentokrát jsem přijela a odjela, kdy jsem sama chtěla.
