V neděli dopoledne mi zazvonil mobil. Martin. V sobotu nikdy nevolá, v neděli ano, protože Simona jezdí k rodičům a on má chvilku. Přesně ten tón, se kterým přijde něco „drobného".
„Mami, poslyš… Simona si chce koupit vlastní elektrokolo. To tvoje jí fakt sedlo, pořád o něm mluví. A teď řešíme zimní pneumatiky na auto, tak bychom potřebovali… no, přiložit ruku k dílu. Deset tisíc by stačilo. Tobě se to vrátí – Simona tě bude vozit, když pojede kolem."
Deset tisíc. Zrovna deset.
Stála jsem v kuchyni s mobilem u ucha a přes záclonu viděla na balkon, kde stálo moje kolo. Čisté, nabité, připravené. Říjen, listí na chodníku, ráno se chytal první mráz. Řekla jsem, že si to promyslím.
Ale abyste to pochopili, musím se vrátit. Tahle historka totiž není o kole. Tedy – je, ale hlavně o tom, co zůstane, když rodina zjistí, že máte něco, co jim vyhovuje.
V únoru mi bylo šedesát tři. Pět let v důchodu, předtím osmadvacet let v účtárně Olmy. Můj muž Karel odešel před sedmi lety – neumřel, aby bylo jasno. Jednoho pátečního večera sbalil tašku a řekl, že jede za sestrou do Karlových Varů, a že se ozve. Ozval se. Že se nevrací. Že potkal někoho. Že ho to mrzí. Čtyřiatřicet let manželství v jednom hovoru. Ale to je jiný příběh.
Zůstala jsem v paneláku v Olomouci – třetí patro, kousek od Moravy, z ložnice vidím na zastávku sedmičky. Martin se Simonou bydlí dvacet kilometrů za městem, kousek za Šternberkem, v domku po Simoniných rodičích. Renata, moje dcera, je v Irsku už deset let. Kontakt? WhatsApp v neděli večer. Víc ne.
Kolena začala zlobit před dvěma lety. Ortoped na poliklinice řekl: „Paní Věro, artróza. Pohyb ano, ale bez zátěže." A pak mi doporučil elektrokolo. Prý u starších pacientů dělá divy.
Ten nápad ve mně zrál měsíc. Pak mi Jitka ze stejného patra – ta, co pořád venčí jezevčíka a co na mě každý den volá „Věrko, nejste to vy?" – řekla, ať se podívám na e-shop, kde ona loni kupovala. „Nízký nástup, silná baterie, do kopce tě to vyveze jako nic."
Počítala jsem. Z důchodu moc neukrojíš, ale měla jsem našetřeno z odchodného. Devětatřicet tisíc devět set korun. Přesně tolik stál model, který Jitka našla. Žádný luxus – solidní, s nízkým rámem, abych nemusela přehazovat nohu přes příčku.
Objednala jsem v dubnu. Když přišla krabice, rozbalila jsem ji přímo na dvoře před domem a v tu chvíli se stalo něco, co jsem nezažila roky. Radost. Taková ta dětská. Sedla jsem, zmáčkla tlačítko asistence a objela dům. Vítr do obličeje, kolena mlčí, nohy se točí lehce. Jitka stála na balkoně a tleskala.
Zavolala jsem Martinovi. Ne proto, že bych se chlubila – prostě jsem chtěla, aby se někdo radoval se mnou. „Mami, kolik to stálo?" zeptal se hned.
„Třicet devět devět."
Chvíli mlčel. Pak: „Děláš si legraci? V tvém věku? Vždyť se na tom zabiješ. A tolik peněz – Simona říkala, že jsme tě prosili o půjčku na zimní gumy, a tys neměla."
Neměla. Protože ty peníze jsem schovávala na tohle kolo. Ale to jsem mu neřekla. Řekla jsem jen, ať se nebojí, že budu opatrná. Zavěsil.
A pak začal měsíc, který mi vrátil chuť žít. Ráno pro rohlíky do té lepší pekárny na Dolním náměstí – ne do té nejbližší, co je kousek pod kopcem. Ve středu k ortopedovi – dvacet minut místo čtyřiceti tramvají s přestupem. V sobotu výlet po cyklostezce podél Moravy směrem na Litovel, bez spěchu. Vracela jsem se s růžovými tvářemi.
Jitka říkala, že jsem o deset let mladší. Ortoped na kontrole zvedl obočí: „Kolena vypadají líp než před třemi měsíci. Co jste změnila?"
„Koupila jsem si kolo," řekla jsem mu.
A pak, poslední sobotu v květnu, zastavilo před domem Martinovo kombi. Sám, bez Simony. Vyšel nahoru, nalil si čaj, rozhlédl se po kuchyni jako vždycky. Pak řekl lehkým tónem: „Mami, poslyš, Simona teď dojíždí do nový práce – víš, že šla do tý účtárny ve Šternberku. Dvacet kiláků tam a zpátky. Říkali jsme si, že by na tvým kole mohla jezdit, aspoň na zkoušku. Půjčíme si ho na víkend, v pondělí ho přivezu."
Zůstala jsem stát u sporáku s utěrkou v ruce. Na svýho syna, čtyřicet let, metr osmdesát, dlaně jako lopaty – a stojí přede mnou a chce si půjčit kolo, který ještě před měsícem bylo důkazem, že mi přeskočilo.
„Martine, to je moje kolo."
„No jo, mami, ale jen na víkend. V pondělí ho vrátím."
Půjčila jsem. Protože jsem to dělala vždycky. Protože mě tak vychovali: dětem se dává, matka neodmítá. Pomohla jsem mu snést kolo po schodech, naložil ho do kufru a odjel. Zůstala jsem na balkoně, utěrku pořád v ruce, dokud kombík nezmizel za rohem.
Pondělí uběhlo. Středa. Sobota. Zavolala jsem: „Martine, co to kolo?"
„Mami, Simoně to vyhovuje, ale ještě si musí vyzkoušet trasu. Přivezu ho v neděli."
Neděle přišla a odešla. A další. Volala jsem každý týden, pak každé dva týdny, protože mi bylo trapné otravovat. Pokaždé jiná výmluva – Simona jede na školení, zrovna prší, nemají čas se stavit.
Červen. Červenec. Srpen. Léto mi proteklo mezi prsty. Jitka jezdila po cyklostezce a mávala mi zespoda. Já chodila pěšky pro rohlíky do té nejbližší pekárny. K ortopedovi jsem se vrátila tramvají s přestupem.
V září, týden po žních, se Martin objevil bez ohlášení. Kolo stálo v kufru. Špinavé, s oprýskanou samolepkou na rámu, se zaschlým blátem na blatnících. Vynesl ho po schodech, postavil do předsíně a řekl: „Tady ho máš, mami. Díky, fakt jsi pomohla."
Zmáčkla jsem tlačítko na displeji. Baterie mrtvá. Úplně vybitá, kdovíjak dlouho. Nabíječka zůstala u nich. Martin slíbil, že ji doveze. Trvalo to další dva týdny. Mezitím kolo stálo v předsíni jako špatné svědomí.
Když jsem ho konečně nabíjela a snesla před dům, byl už říjen. Listí na cestě, prsty mě chladly. Objela jsem dům. Kolo jelo, motor fungoval. Ale ta radost z dubna se nevrátila – jako by ji odvezli spolu s kolem a přivezli zpátky jen tu prázdnou skořápku.
A teď Martin volá a chce deset tisíc. V tu první vteřinu jsem skoro řekla ano – ten starý reflex, dohodit vlastnímu dítěti, když má potřebu, je silnější než rozum.
Ale pak jsem si vzpomněla, jak kolo vypadalo, když mi ho vrátili. Zaschlé bláto, které jsem musela drhnout kartáčkem na nádobí skoro hodinu. Baterie, které se měsíce nikdo ani nedotkl. A syn ve dveřích s větou „díky, fakt jsi pomohla" – jako by mi prokazoval laskavost, ne já jemu.
„Martine," řekla jsem do telefonu, „ne."
Bylo ticho tak dlouhé, že jsem si myslela, že se hovor přerušil.
„Cože?"
„Ne. Vzpomínáš, jak jsi mi vrátil kolo? Vybité, špinavé, o pět měsíců později, než jsi slíbil. Já na něm mezitím nejezdila k doktorovi, nejezdila jsem na cyklostezku, chodila jsem pěšky, protože moje kolo bylo u vás. A teď chceš dalších deset tisíc na to, aby si Simona koupila vlastní."
„Mami, to je něco jinýho, to jsou naše peníze na zimní gumy –"
„Vím, čí jsou to peníze, Martine. Moje. A tentokrát zůstanou moje."
Zavěsila jsem dřív, než stihl něco namítnout. Ruce se mi třásly, ale ne strachy – spíš jako po dlouhém běhu, kdy tělo ještě neví, že už doběhlo.
Ten večer jsem si sedla k počítači a otevřela stránku, kterou jsem měsíce jen prohlížela a nikdy neobjednala. Letenky do Dublinu. Renata mi psala už na jaře, ať přijedu, že mi ukáže moře a to její nové bydlení na předměstí. Pořád jsem to odkládala – kvůli penězům, kvůli tomu, že kdo by se staral o kolo, kdo o byt.
Deset tisíc korun. Zrovna tolik stála letenka i s malým příručním zavazadlem, když jsem přidala pár set na cestovní pojištění.
Objednala jsem ji tam, u kuchyňského stolu, s kolem viditelným přes záclonu na balkoně – tentokrát zamčené vlastním zámkem, který jsem si koupila ten samý týden.
Když jsem to psala Jitce, napsala mi zpátky jen jednu větu: „Konečně, Věrko. Konečně."
