Klíč v zámku zachrastil. Nepasoval. Ozvalo se tiché zaklení a pak ženský smích.
— Počkej, Martine, já to otevřu.
— Ne, já mám ten klíč — řekl Martin. — Jenom se trochu zadrhl.
Eva vytáhla ruce z mýdlové vody. Poslední talíř položila do odkapávače. Z rádia nad linkou tiše hrál Český rozhlas Olomouc. Venku padal březnový déšť – hustý, studený, který bubnoval do okapu.
Bouchly vchodové dveře. Do předsíně se nahrnul vzduch, který voněl mokrou hlínou a naftou z autobusu.
— Tak tady bydlím — ozval se Martin. — Vítej.
Eva si otřela dlaně do zástěry. Šla do chodby. Martin stál uprostřed v tmavém kabátě. Vedle něj se svlékala mladá bruneta v bílé péřové bundě. Pod ní měla úzké černé džíny a jehlové boty, které na dlažbě klapaly jako hřebíky.
— Aha — řekla bruneta. — Martine, tys mi neřekl, že tady někdo žije.
— To je Eva. Moje bývalá.
— A proč je pořád tady?
Martin se otočil k Evě. — Pojď si promluvit.
— Ty jsi mi vrátil klíče — řekla Eva.
— Udělal jsem si kopii.
— To vidím.
Bruneta se prošla po chodbě. Dotkla se prstem stěny, prohlédla si vypínače, nahlédla do kuchyně. — Tady bude potřeba hodně práce. Zbouráme tuhle příčku, kuchyň spojíme s obývákem. Bude to vypadat úplně jinak.
— Nikolo, počkej — řekl Martin. — Nejdřív musí Eva odejít.
— Odejít? — Eva se opřela o futro. — A kam přesně?
— Najdi si podnájem. V Olomouci je spousta volných bytů.
— Já mám v tomhle domě zainvestováno víc než ty, Martine. Prodala jsem chalupu po rodičích v Jeseníkách a všechny peníze šly na opravy tohodle domu. Milion osm set tisíc korun. Střecha, elektřina, topení, nová koupelna. Všechno.
Martin protočil oči. — Zase začínáš? Kolikrát ti mám říkat, že ti to vrátím? Až budu mít peníze.
— Až budeš mít peníze — zopakovala Eva. — Tys nikdy žádné neměl.
Nikola se zastavila u schodiště. — Martine, cos mi teda vykládal? Že je to rodinný dům v dobrém stavu? Že se sem normálně nastěhujeme?
— Je v dobrém stavu. Po rekonstrukci.
— Po rekonstrukci, kterou zaplatila ona? — Nikola ukázala na Evu.
Martin zmlkl. Díval se do země. Na krku mu naskočila červená skvrna – vždycky se mu to stávalo, když lhal.
— Podívej, Nikolo — řekl. — To je složitější. Ale vyřeším to.
— Jak?
— Eva se odstěhuje. Dám jí tři dny.
Eva se krátce zasmála. Byl to suchý zvuk, ve kterém nebylo nic veselého.
— Ty mi dáš tři dny? Martine, ty jsi mi dal dvacet let manželství. Tři dny navíc nic nezmění.
Martin vyndal z vnitřní kapsy složený papír. — Tady to je. Návrh na vyklizení. Podepiš to.
— Ne.
— Tak to půjde přes soud.
— Tak to pojďme přes soud.
Nikola vykročila ke dveřím. — Já tady nebudu poslouchat vaše hádky. Martine, vyřeš to. Jdu si sednout do auta.
— Nikola, počkej!
Klap-klap-klap. Podpatky na dlažbě. Bouchly dveře. Pak byl slyšet jen déšť.
Martin se otočil k Evě. Tvář mu zrudla. — Jsi nemožná! Víš, co je tohle? Tohle je můj dům! Máma mi ho darovala!
— To je pravda — řekla Eva.
— Tak se seber a vypadni!
— Martine, ty sis tu smlouvu nikdy nepřečetl, viď?
— Cože?
— Darovací smlouvu. Tu, kterou tvoje matka podepsala u notáře.
Martin se zarazil. — Já vím, co je v té smlouvě.
— Ne. Nevíš.
Eva vyšla z kuchyně. V ložnici otevřela skříň, z horní police vytáhla průhlednou fólii s listinou. Vrátila se a položila ji na stůl.
— Darovací smlouva ze čtrnáctého března 2018 — řekla. — Notářsky ověřená.
— Já vím, co to je.
— Tak mi přečti bod čtyři.
— Jaký bod?
— Bod čtyři. Na druhé straně.
Martin vzal listinu. Otočil ji. Četl. Rty se mu pohybovaly, ale nevydával žádný zvuk.
— Nahlas — řekla Eva. — Ať to slyším.
Martin si odkašlal. Hlas se mu třásl. — V souladu se zvláštními podmínkami této smlouvy… obdarovaný přebírá nemovitost s věcným břemenem.
— Čti dál, ať to slyším pořádně.
Četl dál. — Paní Eva… si zachovává doživotní právo užívání a bydlení v uvedené nemovitosti. Bez možnosti vystěhování z podnětu vlastníka. V případě rozvodu manželství zůstává právo užívání poloviny nemovitosti zachováno. Prodej, směna a převod nemovitosti bez jejího písemného souhlasu nejsou přípustné.
Zmlkl. Listina se mu roztřásla v prstech.
— Co to… co to má znamenat? — vykoktal.
— To znamená, že mě nemůžeš vystěhovat. Že tady mám právo bydlet, dokud budu chtít. Ty i tvoje nová přítelkyně.
— To si máma nemohla vymyslet sama. To jsi jí namluvila ty!
— Ne, Martine. Přišla za mnou sama, ještě než jste se s tátou přestěhovali do toho bytu v Přerově. Řekla mi, že tě zná líp než ty sám sebe. Že jednou přivedeš domů nějakou Nikolu a budeš čekat, že vyklidím dům jako kufr, který se nehodí k novému nábytku. Nechtěla, abych po dvaceti letech skončila v podnájmu s deka a hrncem. Řekla, ať si to nechám pro sebe, dokud to nebude nutné.
Martin se posadil na židli u stolu. Listinu položil před sebe a díval se na ni, jako by čekala, že se písmena sama přeskupí do jiného textu.
— Ona to věděla — řekl tiše. — Vždycky to o mně věděla.
Venku zabroukal motor. Nikola si zřejmě pustila topení v autě, aby se ohřála, ale motor běžel dál, jednu minutu, druhou, třetí. Pak zaklaply dveře od auta a přes okno bylo vidět, jak si Nikola stoupla vedle vozu s telefonem u ucha.
Martin vstal, šel ke dveřím, otevřel je. Do předsíně vlétl déšť a vítr.
— Nikolo?
— Volala jsem tátovi — řekla Nikola od plotu. Hlas jí přeskakoval, jako by se snažila znít klidně a nedařilo se jí to. — Je advokát, řekla jsem mu, co jsi mi vykládal o tom domě. Řekl mi, ať se seberu a jedu domů. Že takhle lhát ženě, se kterou chceš bydlet, to prý o člověku hodně vypovídá.
— Počkej, vysvětlím ti to —
— Nemusíš nic vysvětlovat, Martine. Slyšela jsem to celé přes dveře.
Nastoupila do auta. Motor zavyl, kola prokluzovala v mokrém štěrku na příjezdové cestě, pak auto vyrazilo k silnici a zmizelo za rohem.
Martin stál ve dveřích, kabát mu za pár vteřin promokl na ramenou. Pak se otočil zpátky do chodby. Eva mezitím uklidila listinu zpátky do fólie a fólii položila na parapet vedle konvičky s macešky.
— A co bude s tím dluhem? — zeptal se Martin. Hlas měl chraplavý, jako by celý ten výstup nechal někde v hrdle. — S tím milion osm?
— To vyřešíme jinak. Ne přes vyklizovací žalobu.
— Jak?
— Tenhle dům je teď napůl můj, ať se ti to líbí, nebo ne. Jestli chceš, ať tady zůstaneš, budeš mi ten milion osm splácet z nájmu, který mi budeš platit za svou polovinu. Jestli ne, prodáme to, každý dostane svůj podíl, a ty si najdeš byt, ve kterém tvoje jméno nebude na žádné staré smlouvě.
Martin se opřel o rám dveří do kuchyně. Podíval se na papír s návrhem na vyklizení, který pořád ležel na stole, nepodepsaný, zvlhlý na rozích od kapek, které mu předtím kapaly z rukávu.
Pak ho vzal, přeložil na půl a na čtvrtky, a hodil ho do koše pod dřezem, mezi slupky od brambor.
— Dej mi kafe — řekl. — Musím si to nějak srovnat v hlavě.
Eva zapnula konvici. Za oknem šuměl déšť, rovnoměrně, beze spěchu, jako by měl celý večer na to, aby spláchl ze dvora poslední stopy po jehlových botách v mokrém štěrku.
