Pucio tales

Bydlím v Liberci, v domě, kde z chodby táhne koriandr a pod okny cinká tramvaj číslo 11. V den, kdy se to všechno stalo, jsem stál ve dveřích

Čtvrtek večer, půl dvanácté. Karolína Svobodová skládala poslední židle na stoly v bistru U Hradeb na Masarykově náměstí, když venku před lékárnou Dr. Max klesla starší žena na

Poslední říjnové úterý foukalo od Bečvy tak, že se cedule s jízdním řádem na autobusovém nádraží ve Vsetíně třásla v závěsech. Marek Hruška, dozorce perónů, stál ve větru,

Listopadová noc v Ostravě-Porubě byla jako skleněná střepina. Vítr se opíral do paneláků a my dva jsme se krčili za kontejnery. Já, Jakub, devatenáct, a Marek, o dva

Jmenuji se Blanka Hrušková a přes patnáct let poradím lidem v Plzni, když jim domácí mazlíček najednou začne dělat věci, které celou rodinu postaví na hlavu. Volají mi

Bruno položil čenich na práh a nasál vzduch. Pod dveřmi ložnice táhlo světlo z chodby. Za nimi se smál ten cizí pán a cinkal lžičkou o hrnek. Štístko

V noci na středu seděl Martin v kuchyni panelákového bytu v pražském Karlíně a upravoval e-shop pro jednoho prodejce obuvi. Na stole před ním ležel mobil obrazovkou dolů.

Slyšela jsem ho, ještě než jsem zazvonila. Za dveřmi bytu v pražských Vršovicích se smál. Ten smích jsem znala z každého rána v kuchyni, když jsem mu nalila

Třicátý první hovor zvedla v půl dvanácté v noci cizí žena. Řekla jen „prosím“ a v pozadí hrála hudba, taková ta pomalá, co pouštějí v hotelových barech, když

Zima v Ostravě umí kousat i skrz tři vrstvy hadrů. Seděl jsem na studeném betonu za kontejnery u Svinovského nádraží a přemýšlel, jestli se mi dneska povede sehnat