Slyšela jsem ho, ještě než jsem zazvonila. Za dveřmi bytu v pražských Vršovicích se smál. Ten smích jsem znala z každého rána v kuchyni, když jsem mu nalila kafe a on tvrdil, že mu zase připálila vajíčka. Smál se teď na Lenku. Říkala mu „Davčo“ a on jí odpovídal „zlato“.
V ruce jsem svírala dárkovou krabičku tak, že se mi do dlaně zařezával roh. Byla v ní fotka nás dvou z Karlových Varů, kde jsme s Lenkou před jedenácti lety seděly na kolonádě a jedly lázeňské oplatky. Tenkrát mi řekla, že jestli mi někdy David ublíží, tak mu osobně rozbije hubu. Super. Tu hubu si nechala pro sebe.
Zazvonila jsem. Dlouze. Ozvalo se šoupnutí bačkory, pak cvaknutí zámku. Lenka otevřela v saténovém županu, který jsem jí koupila k třicátým narozeninám před pěti lety. Vlasy měla rozpuštěné, na krku řetízek, který jsem jí nikdy nedala.
„Veroniko…“ Vytřeštila oči a jednou rukou si přitáhla župan ke krku. „Co tu děláš?“
„Překvapení,“ řekla jsem a vrazila jí krabičku do ruky. „Jedu z Brna. Tvůj David ti prý řekl, že je na školení v Ostravě. Já ti vezu dárek k narozeninám.“
Za ní se objevil on. Davčo. Můj manžel devět let. Stál v ponožkách, v ruce vařečku, a na tváři mu naskočil ten známý výraz — jako když mu v autoservisu zvedli auto a zjistili, že tomu nerozumí. Jenže tentokrát jsem pod tím autem byla já.
„Veroniko…“ začal a udělal krok dopředu. Vařečka mu zůstala v ruce jako blbý meč.
„Nejsi v Ostravě,“ řekla jsem. „A tohle není tvoje kuchyň.“
Lenka se rozplakala. Ne najednou. Prostě jí to vyteklo z očí a ona si otřela nos rukávem županu. Ten župan jsem jí kupovala já. „Verčo, my ti to chtěli říct…“
„Kdy?“ Otočila jsem se na ni. „Až by bylo po porodu? Nebo po koupi společné rakve?“
Mlčela. David si přesunul vařečku do druhé ruky, jako by mu to mohlo pomoct zformulovat omluvu. „Nechtěl jsem, abys to takhle zjistila.“
„No vidíš, tak sis měl nechat zarazit kulku do hlavy, ať mi to dojde pozdějc.“ Vytrhla jsem Lenku z toho županu krabičku. Nebo spíš jsem chtěla. Místo toho jsem ji nechala ležet na zemi mezi námi. Víko se otevřelo. Fotka z Karlových Varů se vysypala na koberec. Lenka na ní měla culík a já jsem se smála s pusou plnou oplatky.
„To je naše minulost,“ řekla jsem. „Hezky se na to podívejte. Až budete spolu koukat na televizi, klidně si to dejte do rámečku. Ale pozor — ať se vám nezjeví moje tvář, že by vás pálily oči.“
Vyšla jsem na chodbu. Slyšela jsem, jak za mnou David vykřikuje moje jméno, ale nezastavila jsem se. Na schodech nešla žárovka. Šmátrala jsem po madle a na odpočívadle zakopla o starý botník, co tam sousedi nechali. Palec mi zrezivělá noha roztrhla koženku. Bolest přišla jako zpožděná placená faktura. Sedla jsem si na schod a cvakla si koleno. Nade mnou se otevřely dveře od bytu a já slyšela Lenku, jak vzlyká.
Vytáhla jsem mobil. Aplikace RegioJet svítila modře. Jízdenka Brno–Praha, 289 korun, sedadlo 18C. Zpáteční jsem si nechala otevřenou. Koupila jsem ji tehdy, jakmile jsem v dubnu zjistila, že David „pojede na školení“. Když mi posílal fotku z Ostravy, byla fotka focená v Praze. Poznala jsem to podle výlohy pekárny za jeho uchem. Pane bože, já jsem to věděla. Jen jsem potřebovala vidět, jak se mu při tom lhaní třese kout.
Už se netřásl. Měl vařečku.
Poslala jsem zprávu své advokátce Kláře. „Potřebuju rozvod. A zámky. Všechno.“ Do minuty mi přišla odpověď: „V devět ráno u mě. Vezmi výpisy. Všechny.“ Palec šlápl na klávesnici. „Kolik to bude stát?“ Klára: „Pět procent z hodnoty majetku. Ale ty máš nárok na půlku. Spočítej si to.“ V hlavě mi naskočilo číslo: 840 000 korun na spořicím účtu. Půlka je 420 000. Devět let manželství. Každý den jsem mu dělala účetnictví v tom jeho autoservisu. Každý den jsem mu věřila, že jede do Ostravy.
Vstala jsem. Bota se rozpadla, ale nevadilo mi to. Sešla jsem do přízemí. Na dveřích do dvora visel věnec ze sušených květin. Lenka ho vyrobila loni, když tvrdila, že je to na hrob její babičky. Babička žila v Českých Budějovicích. Vypadalo to, že věnec je na hrob mého manželství. Sundala jsem ho jednou rukou a položila ho před popelnici. Druhou rukou jsem si objednala taxík na nejbližší hotel.
Hotel v Holešovicích měl rezavé zábradlí a recepční, který se usmíval, i když mi z očí teklo. Dala jsem mu občanku. Vytiskl mi klíč a řekl: „Pokoj 307, okno do dvora. Snídaně do desíti. Wifi heslo je na kartičce.“ Vzala jsem klíč a vystoupala do třetího patra. Ve sprše jsem se drhla mýdlem tak dlouho, až mi kůže zrudla. Sedla jsem si na postel a otevřela výpisy z mobilu. 840 000. David tam posílal každý měsíc deset tisíc ze servisu. Já jsem tam posílala osm. Někdy i dvanáct, když měl špatnou sezónu. Teď tam seděl s Lenkou a vařečkou.
Nevolala jsem mu. Ani jí. Místo toho jsem si napsala do poznámek: „Ostrava nikdy neexistovala. Karlovy Vary ano. Vršovice ano. Holka se županem ano. Já ne.“ Pak jsem zhasla a spala s rozsvícenou lampičkou na chodbě.
Ráno jsem vstala v šest. V bance na Můstku jsem seděla naproti pokladní. Nosila brýle s modrými obroučkami a jmenovku Renata. Řekla jsem: „Dobrý den, chci převést z tohohle účtu přesně 420 000 korun na svůj osobní účet. Zbytek tam zůstane. Tady je podpisový vzor. Ten účet je vedený na nás dva, ale já mám plnou moc k nakládání.“ Renata se na mě podívala přes brýle a cvakla do počítače. „Vy jste si vědoma, že tímhle úkonem dojde k okamžitému odepsání zůstatku z toho účtu?“
„Přesně to chci.“
„Máte k tomu nějaké potvrzení? Třeba soudní rozhodnutí?“
„Ještě ne. Ale manžel je v Praze s mojí kamarádkou a já mám výpisy, kde je vidět, že tvrdil, že je na školení v Ostravě. Takže to berte jako převod mezi manželi před rozvodem. Klidně si to zapište do kolonky poznámka.“
Renata mlčela. Pak vzala razítko. „Kód platebního titulu?“
„Dám vám 137. Jiný příjem.“
Když zaznělo cvaknutí razítka, zavřela jsem oči. 420 000 korun. Devět let. Jedna vařečka.
Z Brna jsem dojela v poledne. Byt byl prázdný. David měl mobil stále zapnutý, ale nevolal. Možná čekal, až se vypláču. Místo toho jsem zamkla a šla ke Kláře. V kanceláři voněla káva a papírové desky. Klára mi položila tři listy na stůl. „Návrh na rozvod. Vyrovnání společného jmění. Doložka o tom, že nemáš nárok na výživné, ale máš nárok na polovinu servisu, na polovinu bytu a na polovinu spoření. Převedla sis tu polovinu?“ Přikývla jsem. Ano, přikývla. Sakra, to je to slovo. Nahradím. Souhlasně jsem klesla bradou. „Dobře. Tady podepiš tu smlouvu o tom, že si nechala spoření a vzdáváš se podílu na bytě. Necháme stranou, stojí to za to. Zámek ti zámečník vymění do večera. Fakturu ti pošlu e-mailem.“ Podepsala jsem. Pero bylo modré. „A ona? Ta kamarádka?“ zeptala se Klára. „Máš na ni nějaký pákový efekt?“
„Mám župan. A fotku z Karlových Varů. A pravdu. To stačí.“
Zámečník přišel v pět. Malý, usměvavý, z vestičky mu trčely šroubováky. Vyměnil zámek za 4 800 korun. Vytiskl mi dva klíče. Jeden jsem si nechala, druhý jsem strčila do obálky. Na obálku jsem napsala Davidovo jméno.
V sedm večer se ozval bzučák. Nejdřív jednou. Pak znovu. Pak pětkrát rychle. Věděla jsem, kdo je. Otevřela jsem dveře na chodbu a nechala jsem dveře od bytu pootevřené, takže viděl do předsíně na krabice s jeho věcmi.
Stál tam. V džínách, ve svetru, s mobilem v ruce. „Veroniko, ty blázníš? Vyměnila jsi zámek?“
„Neřvi na mě na chodbě. Sousedka má migrénu.“ Otočila jsem se do kuchyně a vzala ze stolu obálku s kopií výpisu. V ruce jsem držela taky mobil s otevřenou aplikací banky. Ukázala jsem mu na displeji číslo. „420 000 korun. Převedla jsem dnes ráno z našeho spořicího účtu na svůj osobní. Zbytek ti zůstává. Tady je potvrzení. A tady je návrh na rozvod, podepsaný advokátkou. Podepíšeš.“
David otevřel pusu. Pak ji zavřel. Oči mu sklouzly na krabice. „Ty si jako myslíš, že si můžeš jen tak převést půlku a vyměnit zámek?“
„Můžu. Protože ten účet je vedený na oba. A protože já jsem ta, kdo vedl tvoje účetnictví. Ty jsi lhal, Davide. Já jen dělám pořádek. Advokátka ti pošle výzvu na rozdělení zbytku majetku. Servis si nech, já ho nechci. Chci jen to, co jsem tam dala. Těch 420 000 je přesně moje polovina. Ani koruna navíc.“
Chytil se futra dveří. „A co já mám jako teď dělat? Kde mám spát?“
„U Lenky. Má přece místo. A jestli nemá, tak si vezmi ten župan, co jsem jí koupila.“ Otočila jsem se a vzala do ruky druhou obálku. Byla v ní kopie smlouvy o rozvodu. Strčila jsem mu ji do ruky. Prsty se mi dotkly jeho dlaně. Cítila jsem, jak je studená. „Je podepsaná. Zítra ji donesu k soudu. Ty to můžeš klidně rozporovat. Ale pak budu muset k soudu donést i fotky, co mi Lenka poslala. Ty z vaší společné dovolené v Itálii. Co jsi říkal, že jedeš na autosalon do Hannoveru?“
Zbledl. Doslova mu z obličeje odtekla krev. „To bys neudělala.“
„Nepotřebuju tě špinit. Potřebuju, abys podepsal. Tady je pero.“ Vytáhla jsem z kapsy modré pero, to samé z kanceláře. Položila jsem mu ho na krabici s jeho zimními botami. „Podepiš a nech tu klíče. Všechny klíče, co máš. Krabice ti pošlu kurýrem. Tvůj servis ti přeju, ať ti vydělává. Ale beze mě.“
David se otočil. Udělal dva kroky pryč. Pak se zastavil. Vytáhl z kapsy svazek klíčů. Byly na něm tři klíče od bytu, jeden od auta, jeden od garáže. Chvíli je držel v dlani, jako by je nedokázal pustit. Pak je položil na botník. Vzal pero, podepsal papír bez jediného slova. Slyšela jsem skřípot hrotu.
„A co mám říct Lence?“ zeptal se tiše, zády ke mně.
„Řekni jí, že má do konce týdne vrátit ten řetízek, co jí prý dala babička. Vím, že jsi ho kupoval u nás v Brně. Stál 28 000. Najdi si to ve svých výpisech.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. „A Davide…“ řekla jsem. „Když ti bude smutno, vzpomeň si na tu vařečku. A na to, jak jsi s ní mával v cizí kuchyni.“
Zavřela jsem dveře. Otočila se v zámku nový klíč. Pak jsem slyšela jeho kroky na schodech, jak se vzdalují. Sedla jsem si na zem v předsíni, zády k těm krabicím, a položila si telefon na koleno. Klára mi poslala potvrzení o převodu. Otevřela jsem aplikaci. 420 000 korun. Přesně. Pak jsem zablokovala Davidovo číslo. A pak Lenčino.
Z kapsy bundy jsem vytáhla tu fotku z Karlových Varů. Obě jsme se smály. Měla jsem ji prostrčit skartovačkou. Místo toho jsem ji otočila a napsala na zadní stranu: „Byt je znovu můj. Zámek je nový. Tvůj Davčo už nemá klíč. Oplatka je ve Vršovicích u popelnic. Veronika.“ Nalepila jsem ji na dveře zvenku, přesně do úrovně očí. A pak jsem si dala sprchu.
Voda tekla. Neplakala jsem. Jen jsem stála pod proudem a počítala, kolik nocí jsem strávila čekáním na zprávu z Ostravy. 143 nocí. To je druhá přesná částka. Už ji nikdy nenapíšu.
Když jsem vylezla, telefon zvonek znovu zazvonil. Nešla jsem otevřít. Stoupla jsem si ke dveřím a koukala kukátkem. Byl to David. V ruce držel ty krabice. Nechal je na rohožce. Pak se otočil a fotografie z Karlových Varů se mu otřela o prsty. Nesundal ji. Jen se na ni chvíli koukal. Pak zmizel ve tmě chodby, kde pořád nesvítila žárovka.
Ráno jsem poslala návrh k soudu. Advokátka mi potvrdila přijetí. Když jsem odcházela z bytu, překročila jsem ty krabice. Byly pootevřené. Nahoře ležel jeden ze svetrů, co jsem mu pletla. Nebo spíš kupovala. Sundala jsem z klíčenky náhradní klíč od auta — od té jeho modré Octavie, co stála před domem. Otevřela jsem dveře od auta, položila klíč na sedadlo spolujezdce a zabouchla. Věci si mohl vyzvednout. Klíč od bytu už neměl.
Šla jsem na tramvaj č. 1 směrem k právníkovi. V ruce jsem svírala výpis. Číslo 420 000 bylo pořád na displeji. Nepřestala jsem se usmívat. Ne proto, že bych vyhrála. Proto, že jsem konečně vzala zpátky to, co jsem do toho vložila. A zámek už byl jiný.
Když jsme míjeli Špilberk, zastavila se na okamžik moje mysl. Bylo to jako když se rozjede auto po dlouhém stání. Drnclo to. Pak to chytlo. A jelo se dál.
