Jmenuji se Blanka Hrušková a přes patnáct let poradím lidem v Plzni, když jim domácí mazlíček najednou začne dělat věci, které celou rodinu postaví na hlavu. Volají mi kvůli škrábání gauče, kvůli kočkám, co odmítají chodit na záchod, kvůli psům, co vyjí, když zůstanou sami. Většina případů se dá vysvětlit za pět minut po telefonu. Ale jeden příběh mi zůstal v hlavě dodnes. Kvůli němu se jeden statný chlap, majitel pneuservisu na Slovanech, odmlčel u kuchyňského okna a dlouho nic neříkal.
Přišla za mnou žena, řekněme jí Jana — na jméně tu nezáleží. Bydlí s manželem a synem v paneláku na Košutce, v bytě, kde chovají tříbarevnou kočku Miu. Mia měla tři roky a poprvé přivedla na svět koťata, čtyři kusy. A hned první noc po porodu se v bytě rozjelo něco, kvůli čemu Jana, jak sama říkala, přestala pořádně spát.
Zpočátku si mysleli, že se kočce nelíbí připravená krabice. Jana se na porod poctivě připravila — sehnala krabici od televize, dala ji do ložnice do klidného kouta, vystlala starým froté ručníkem, zajistila teplo, tmu a ticho, přesně podle rad z internetu. Mia tam skutečně porodila, ve tři ráno v neděli. Ale v šest, když Jana vstala nakrmit staršího syna do školy, byla krabice prázdná.
Koťata našla v předsíni. Ne na rohožce, ne v koutě u topení — v manželových pracovních botách, značky Prabos, velikost 45, které stály u dveří vedle věšáku. Jedno kotě v jedné botě, druhé ve druhé, po dvou v každé, srovnaná jako v malých bytečkách.
„Dala jsem je zpátky do krabice,“ vyprávěla mi Jana. „Byla čistá, teplá, přímo pro ně udělaná. A ona je do hodiny zase všechny přetahala. A dívá se na mě, jako by říkala — nepleť se do toho, já to vím líp.“
Rodina zprvu usoudila, že jen špatně odhadli místo. Zkusili to znovu, jinak. A tady začal opravdový boj — ne s kočkou, ale s vlastní fantazií. Koupili druhou krabici, větší, s nízkými okraji, postavili ji do koupelny, pak do kuchyně za linku, do nejtišších koutů bytu. Mia koťata pořád nosila zpátky. A pokaždé do těch samých bot.
Pak napadlo Janu, že kočce možná vyhovuje tma a stísněný prostor uvnitř obuvi. Sehnala v zoo obchodě na Klatovské za necelých osm set korun uzavřený pelíšek s poklopem, přikryla ho dekou, jako pravé doupě, misku dala hned vedle. Nic. Mia tahala mláďata pořád na stejné místo. A bylo zvláštní, že si vybrala právě manželovy boty. Janiny lodičky stály hned vedle, tenisky staršího syna, domácí bačkory — kolem toho ani nešlápla. Jenom jeho boty.
Nakonec to zkusili obejít lstí a boty schovali do skříně, ať na ně kočka zapomene. Nezabralo to. Mia si sedla pod zavřenou skříň a začala žalostně a vytrvale mňoukat. Škrábala na dveře, volala, byla čím dál nervóznější. A co bylo nejhorší — přestala pořádně kojit, tak byla vystresovaná. Museli boty vrátit zpátky. Tehdy Jana pochopila, že to není rozmar.
„Dělejte si, co chcete,“ řekla mi tehdy po telefonu. „Máme plnou chodbu bot a jí musí být zrovna tátovy. Vyzkoušeli jsme snad všechno, co jde. Co to sakra je?“
Konzultace po telefonu u mě stojí čtyři sta korun, ale tohle byl případ, u kterého jsem si řekla, že si napřed poslechnu celý příběh, a teprve pak řeknu cenu.
Zeptala jsem se Jany na jednu věc: „A kdo je u vás v bytě pro Miu ten hlavní? Ke komu běží, když se něčeho lekne? Komu spí na klíně? Koho vítá jako prvního, když přijde z práce?“
Odpověď přišla okamžitě, bez váhání: „Manžel.“
Ukázalo se, že si Mia vybrala jeho hned první den, kdy jako malé kotě přišla do bytu. Spávala mu na hrudi. Čekala u dveří, když se vracel z pneuservisu. Chodila za ním po celém bytě jako stín. A přitom on pořád bručel, že kočky nemá rád a vůbec nechápe, proč si ji domů brali. Mia si z toho bručení nic nedělala.
„Ona ho vzala jako toho hlavního,“ řekla Jana a sama se u toho usmála. „On je u nás doma opravdu ten, kdo rozhoduje. A kočka to asi vycítila.“
V tu chvíli mi bylo jasné, oč jde. Zbývalo vysvětlit, proč to vedlo zrovna k botám.
Pro kočku není pach maličkost. Je to mapa celého bytu. My se orientujeme očima, kočka nosem — pachy jí říkají, kdo tu byl, kde je bezpečno, čemu se raději vyhnout. A nejsilnější, nejtrvalejší pach člověka zůstává v tom, čeho se dlouho dotýkal — v obuvi zvlášť, protože ji nosí hodiny denně a nikdo jiný do ní nešlápne.
Manželovy boty voněly jím nejsilněji ze všeho v bytě. A on sám nebyl pro Miu jen jeden z lidí v domácnosti — byl jejím hlavním ochráncem. Kočka matka po porodu hledá pro mláďata nejbezpečnější místo, ne nejhezčí. A v Miině světě bylo nejbezpečnější tam, kde nejsilněji voněl ten, komu důvěřovala nejvíc.
Když to Jana převyprávěla manželovi, ten nejdřív jen odfrkl, že si prý vymýšlí. Pak se odmlčel, odvrátil se k oknu a chvíli díval ven na parkoviště. Zakašlal, jako by mu něco vadilo v krku, a beze slova šel do předsíně. Jana slyšela, jak tam něco přerovnává, otvírá skříň, zase zavírá.
O dva dny později postavili do předsíně přímo vedle botníku ten pelíšek z zoo obchodu. Dovnitř dal manžel svou starou montérkovou košili — schválně ji nosil tři dny bez praní, aby se pořádně napitala jeho pachem, a Jana ho kvůli tomu málem vyhodila z ložnice. Mia přišla, dlouho ji očichávala, sedla si vedle, čekala. A nakonec tam koťata jedno po druhém přenesla, poslední v puse, přes celou předsíň, přímo na tu košili.
Boty konečně dostal zpátky. Teď každý večer, když přijde z pneuservisu, si dřepne k pelíšku, dívá se na koťata a mumlá si něco pod nos, co Jana neslyší celé, jen útržky — něco jako „no jo, no jo, vy capiny“. A tvrdí pořád, že kočky nemá rád.
