Třicátý první hovor zvedla v půl dvanácté v noci cizí žena. Řekla jen „prosím“ a v pozadí hrála hudba, taková ta pomalá, co pouštějí v hotelových barech, když už nikdo netančí. Zavěsila jsem. Sestra z příjmového oddělení na mě koukla přes přepážku a já věděla, že to slyšela. Že slyšela, jak můj muž Radim leží s někým v posteli, zatímco jeho matka umírá o patro níž.
Seděla jsem na tvrdé židli ještě dlouho potom, co doktor konstatoval smrt. V dlani jsem svírala stříbrný klíč. Tiskla jsem ho tak, že mi hrana vyjela do kůže rudou rýhu. Nevěděla jsem, co odemyká. Věděla jsem jenom, že ho Milada nosila na krku skoro dvacet let a že mi ho vrazila do ruky hodinu předtím, než jí srdce naposledy vynechalo.
Všimla jsem si ho poprvé po její první mrtvici, zhruba před rokem. Pomáhala jsem jí převléknout noční košili a řetízek se jí vysmekl zpod límce. Zeptala jsem se, co to je za klíč. Milada si dlaň přitiskla na hruď, jako bych ji přistihla při krádeži.
„To, co Radim nikdy nesmí najít,“ odpověděla.
A já se tehdy neptala dál. Řekla jsem si, že jsou to nějaké rodinné papíry nebo staré fotografie. Že má každý právo na své tajemství. Dneska vím, že to bylo jediné tajemství, které měla.
Doktor prošel kolem s žádankou a já se zadívala na displej mobilu. Třicet jedna odchozích hovorů. Všechny večer, když se Miladě přitížilo. Všechny nepřijaté. Když umírala, Radim si dával v Karlových Varech víkend s někým, kdo se jmenoval Viktorie. To jméno jsem z něj dostala až později, a i to vlastně náhodou – stačilo se podívat do výpisu z jeho firemní karty. Hotel Dvořák, dvoulůžkový pokoj, láhev šampaňského. Dva tisíce sedm set korun.
Druhý den ráno jsem jela do Liberce, do bytu, kde Milada prožila posledních třicet let. Byl to starý dům v Ruprechticích, s úzkou chodbou a kachličkami, na kterých ležely běhouny. V obýváku voněla levandule z pytlíčků, které si věšela mezi dvojitá okna. Na lince stál nedopitý hrnek lipového čaje. Ještě z minulého týdne. Vzala jsem ho a vylila do dřezu. Pustila jsem studenou vodu a dívala se, jak hnědé zbytky mizí v odtoku.
Pak jsem hledala, kam patří klíč.
Prošla jsem zásuvky prádelníku, šperkovnici, krabici od bot s rodinnými výpisy. Nic. Nenapadal ani zámek u sklepa, ani jsem si ho nezkoušela strkat do dveří od koupelny. Miladin klíč byl od něčeho, co nebylo tady. Sedla jsem si ke stolu a otevřela album, ve kterém měla staré fotky. Vypadly dva lístky. Na jednom byl nápis psaný propiskou: Bezpečnostní schránka 128, Jablonec nad Nisou. Nikdy jsem tu větu nečetla. Přesto jsem okamžitě věděla, že to je ono. Druhý lístek byl podepsaný notářkou, která vyřizovala Miladinu pozůstalost.
Zavolala jsem té notářce. Jmenovala se Hovorková a její hlas zněl, jako by na ten telefonát čekala od loňska. Řekla: „Přijeďte dnes. Hned. A klíč vezměte s sebou. Nikam jinam s ním nechoďte.“
V kanceláři na mě položila zapečetěnou obálku. Na líci stálo moje jméno – Jarmila Kovářová. Milada ho nadepsala osm měsíců před smrtí, krátce po druhé mrtvici, kdy už jí pravá ruka neposlouchala a musela psát levou. To jsem nevěděla. Dozvěděla jsem se to právě od notářky, která ten podpis ověřovala.
„Otevřete si to až tady,“ řekla.
Uvnitř byl jeden list papíru. Miladin rukopis byl roztřesený, ale čitelný.
„Když tohle čteš, tak jsem to nestihla. Otevři schránku 128. Nechoď sama. A hlavně – nic nedávej Radimovi. Ať ti říká cokoli. Nic mu nedávej. A nevěř ničemu, co řekne o firmě.“
Složila jsem papír a položila ho na hranu stolu. Paní Hovorková si sundala brýle. Pod očima měla otisky obrouček, dvoje půlměsíce, které se jí za ta léta vpily do kůže.
„Půjdeme tam spolu,“ řekla.
Schránka 128 byla v Jablonci, v trezorové místnosti pod bankou. Nečekala jsem tam žádné poklady, spíš staré dopisy nebo pojistky. Když úřednice otevřela schránku a vytáhla obsah, rozložila před nás tři tlusté fascikly. V prvním byly výpisy z účtů. Ve druhém zakladatelské listiny dvou firem. Ve třetím závěť.
Radim bral matce peníze šest let. Ne najednou, to by si všimla. Bral to po částech, tzv. poplatky za poradenství, faktury za správu majetku. Firma „RK Consulting" patřila jeho kamarádovi z vysoké. Druhá firma – VK Management – patřila Viktorii Kalousové. Té Viktorii z Karlových Varů. Když mi to notářka četla, dala jsem si ruku před ústa, ale ne proto, že by se mi chtělo brečet. Bylo mi špatně. Fakticky. Jako by mi v žaludku otočili kudlu.
Milada o všem věděla. Nechala si to rok pro sebe a mezitím po kouskách shromáždila důkazy. Vypověděla Radimovi plnou moc, kterou měl od její první mrtvice k vyřizování bankovních záležitostí. Podala na něj podnět k finančnímu úřadu. A sepsala novou závěť.
Třetí fascikl byl ten nejtenčí, ale měl největší váhu. Milada v něm přenechala dům v Liberci a portfolio cenných papírů v hodnotě čtyři miliony čtyři sta tisíc korun svěřenskému fondu. Beneficienty určila dvě: mě, Jarmilu Kovářovou, a moji dceru Terezu. Radim dostal jednu korunu. Při čtení závěti paní Hovorková zvedla oči.
„Je tam i prohlášení,“ řekla. „Výslovně. Aby nemohl závěť napadnout. ‚Můj syn nebyl vyděděn omylem. Je to mé vědomé a konečné rozhodnutí.‘“
„To nemůžu přijmout,“ vypadlo ze mě.
Notářka jen pokývala hlavou. Pak mi podala druhou obálku. Na té stálo: Pro Jarmilu.
Milada v dopise psala o tom, jak jí Radim nebral telefony, když ležela v nemocnici. Jak jí nosila domů nákup a vařila jí vývar. Jak jí myla vlasy, když už neudržela sprchu. Jak jí v únoru koupila nový zimní kabát, protože jí řekla, že jí je zima, a Milada jí ten starý nikdy nesměla proplatit.
„Ty jsi byla moje dcera víc než on syn,“ končil dopis. „Nenech si to vzít. Ani jím, ani nikým jiným. A jestli ti tvůj rozum bude říkat, že si to nezasloužíš, tak mu řekni, že to není jeho věc. Tohle je moje věc. A já si ji zařizuju sama.“
Třetí přečtení jsem nezvládla. Seděla jsem, dopis v ruce, a pršelo tak jemně, že to vypadalo jako mlha. Oknem kanceláře šel vidět smaltovaný nápis na protějším domě: Galanterie a střižní zboží. Hlásí-li se dneska vůbec ještě někdo k takové firmě.
Radim se vrátil z Varů v úterý. Přijel rovnou do bytu, klíče mu pořád fungovaly, protože jsem na ně nesáhla. Vešel do kuchyně, otevřel si pivo a chvíli si prohlížel kalendář na lednici, jako by hledal, co se změnilo.
„Tak co, jak to jde?“ zeptal se.
„Výborně,“ řekla jsem. „Pohřeb bude ve čtvrtek v devět v Liberci, v krematoriu.“
„Hm. Stihnu to. A co ta notářka? Napsala ti něco? Měla by se se mnou spojit kvůli mámě.“
„Spojí se,“ řekla jsem. „Hlavně kvůli pozůstalosti.“
„No právě. Musím se podívat, co se dá převést dřív, ať z toho nemusíme platit zbytečný daně. To víš, úřady.“
Neříkala jsem nic. Připravovala jsem si kávu. Radim se postavil za mě a objal mě kolem pasu. Cítila jsem z něj vanilku z hotelového mýdla. Nebo možná z její kůže.
„Trvalo to dlouho, viď,“ řekl mi do vlasů.
„Co?“
„No… máma. Byla jsi u ní často. Cením si toho.“
Natočila jsem se tak, abych viděla jeho obličej. Měl opálené čelo a na spánku novou pihu. V tu chvíli bych nejradši vzala ten hrnek s vařící vodou a vylila mu ji na nohy. Místo toho jsem řekla:
„Ty seš hrozně hodnej, Radime.“
On to zřejmě pochopil jinak. Usmál se a odešel do obýváku zapnout televizi.
Ve čtvrtek po smutečním obřadu pršelo. Lidé odcházeli v černém, deštníky se jim motaly ve větru. Přišla paní Hovorková, přišly sousedky z Liberce, přišla i pečovatelka, která k Miladě chodila poslední měsíc každý den. Všechny se se mnou loučily déle než s Radimem. On stál opodál u auta, ruce v kapsách, a čekal, až to skončí.
Večer za mnou přišla Tereza. Sedla si do kuchyně a z kabelky vytáhla mobil. Ukázala mi esemesku od táty: „Babička sepsala pitomou závěť a chce mě do toho zatáhnout jako svědka, že jsem s ní o penězích mluvila. Kdyby ses tý závěti zřekla ve můj prospěch, bylo by po problému, prosím tě, promluv s ní.“
Neřekla jsem ani slovo. Podala jsem jí Miladin dopis. Tereza četla a já se dívala, jak se jí na čele dělá vráska, stejná, jakou měl její otec, když byl malý a něco nechápal.
Když dočetla, zeptala se jen: „Ona to věděla?“
„Všechno.“
„Takže ta Viktorie z Varů…“
„Ta samá. Firma, přes kterou táta tahal peníze, patří jí.“
Tereza položila mobil na stůl displejem dolů. Pak ho zase zvedla a začala psát.
„Co děláš?“ zeptala jsem se.
„Píšu tátovi, ať si mě vymaže z kontaktů,“ řekla a hlas se jí zlomil.
Soud proběhl za devět měsíců. Radim se rozvodu bránil. Ne kvůli manželství. Šlo mu o to, abych nemohla svědčit proti němu ve finančním vyšetřování a nepožadovala vypořádání společného jmění. Jeho advokát u soudu tvrdil, že převody peněz na poradenské firmy schválila Milada ústně. Znalecký posudek potvrdil, že podpis na jedné smlouvě je pravý, ale na dalších dvou ne. Firma RK Consulting zanikla měsíc poté, co přišla o jediného klienta. VK Management se přejmenovala, ale likvidátor zvládl zajistit účet. Finanční úřad vyměřil Radimovi daň z částky přesahující dva miliony tři sta tisíc korun. K tomu penále.
Tereza otci telefon zablokovala. Viděla jsem ji to udělat. Seděla na kraji postele v dětském pokoji, který už dávno nebyl dětský, a palcem ťukala na displej, dokud se neobjevilo hlášení „Kontakt smazán“. Pak zhasla lampičku. Tma v pokoji byla cítit studenou omítkou, protože jsme na podzim ještě netopili.
Nejzajímavější na tom všem je, že jsem Radima nezničila já. Nebo aspoň ne způsobem, jakým si to představoval. Nepodala jsem na něj trestní oznámení. Nenapsala jsem o něm na sociální sítě. Nezavolala jsem jeho matce ani jeho společníkům. Jen jsem přestala lhát. Přestala jsem ho krýt. Když jeho účetní zvedla telefon a zeptala se, jestli ta výplata pro VK Management má jít z domácího účtu, řekla jsem, že ne. Že o ni nechci slyšet. To byla celá moje pomsta.
Na schůzku s ním jsem se objednala do kavárny na Soukenném náměstí. Vybrala jsem ji schválně, protože má velká okna a je tam pořád plno. Radim přišel o deset minut pozdě. V ruce nesl kytici. Položil ji na stůl, jako by to mělo něco spravit.
„Nechápu, proč nemůžeš přijít ke mně,“ řekl si do prázdna.
„Protože tvoje mladá by mohla poslouchat,“ řekla jsem. „A já nechci, aby mi tvoje Viktorie pak volala a vykládala mi, jak jste se poznali.“
On se zadíval na kytici. Pak na mě. Otevřel ústa, ale nikdy z nich nevypadlo to hlavní. Ani „promiň“. Jenom zdůvodnění, které začínalo slovy „ona není důvod, Jarmilo, vždyť já jsem v tom byl kvůli nám“.
Vytáhla jsem z tašky papíry. Nebyly to dokumenty k rozvodu, ty už ležely u soudu. Byl to výpis z katastru bytu v Liberci, který jsme koupili před dvanácti lety jako společné jmění. A výpis z jeho stavebního spoření. A smlouva o zřízení zástavního práva, kterou podepsal, aniž bych o tom věděla, ve prospěch firmy VK Management. Položila jsem to na stůl a přikryla tou kyticí.
„Udělala jsem si kopie,“ řekla jsem. „Chceš to vrátit. Nechci tvoje dluhy. Ale chci, aby bylo jasné, proč odcházím. Můžeš si psát do životopisu, že jsi projížděl peníze svojí mámy s milenkou. Ale do mýho života už ti to neprojde.“
On kytici odhodil. Spadla mezi stolky a rozsypaly se lístky. Vstal tak prudce, že se židle zakymácela. Ale neřekl nic. Asi mu došlo, že celá kavárna kouká.
Po rozvodu jsem si zažádala o výměnu zámku u bytu v Liberci. Tedy u svého bytu. Stejně jsem v něm nebydlela. Tereza mi sehnala krabice a já do nich balila Miladin porcelán. Přišel mi dopis od paní Hovorkové, že pozůstalostní řízení je skončené a že mi na účet přišlo vypořádání. Seděla jsem u stolu v kuchyni, dívala se na číslo na výpisu a nechápala, co s ním udělat. Částku čtyři miliony čtyři sta tisíc korun. Není to žádný zázrak, ale je to dvacet tři let mého života, které jsem dala rodině, z níž mi zbyla dcera a klíč.
Klíč od schránky 128 mám pořád. Leží v dřevěné krabičce s intarzií, kterou jsem koupila v Jičíně na pouťovém stánku. Teď je to vlastně jen kus kovu. Schránku jsem vyprázdnila, obsah předala příslušným úřadům a smlouvu zrušila.
Do notářské kanceláře jsem tehdy jela tramvají číslo 11. Držela jsem v ruce obálku s Miladiným dopisem a z reproduktoru na zastávce hrála skladba, kterou jsem znala z naší svatby. Seděla jsem u okna a najednou se mi chtělo brečet. Ale ne kvůli Radimovi. Kvůli Miladě. Protože si mě vybrala.
Ráno mi volala Tereza:
„Mami, táta se ptal, jestli nemáš ten klíč. Prý ho potřebuje k nějaký schránce.“
„Tak mu řekni, že jsem ho vyhodila,“ zalhala jsem.
„To neřeknu,“ řekla Tereza. „Řeknu mu pravdu. Ty ho máš.“
„Terezo…“
„Ať si přijede, když ho chce.“
Nepřijel. Místo toho mi po týdnu volal sám, poprvé prosebným hlasem.
„Nemůžu nic dělat, dokud mi nevrátíš ten klíč,“ řekl.
„Ty jsi se zbláznila, vždyť je to jen kus plechu,“ odpověděla jsem mu jeho vlastními slovy, která kdysi řekl mně o něčem jiném.
„Tak proč za ním pořád chodíš?“
Zmlkl. A já myslela na to, jak mi Milada ten klíč dala. Jak mi ho vrazila do dlaně, hranou napřed, a sevřela mi kolem něj prsty.
„Zavolej, až budeš mít tu schránku,“ řekla jsem mu. „Bez papírů od banky ti ho nedám.“
A zavěsila jsem.
Tu noc jsem nemohla spát. Vstala jsem, otevřela krabičku a klíč položila na stůl. Ve tmě se leskl jako tenká čára. Vzala jsem ho a strčila zpátky do krabičky.
Ráno mi přišla zpráva od Terezy: „Prý ti to teda vrací. Ať si ho strčíš víš kam.“
Odepsala jsem jedno slovo: „Dobře.“
Pak jsem si uvařila kávu, nalila ji do Miladina hrnku s levandulovým vzorem a šla otevřít okno. Venku už bylo slyšet, jak se rozjíždí tramvaj.
