Bruno položil čenich na práh a nasál vzduch. Pod dveřmi ložnice táhlo světlo z chodby. Za nimi se smál ten cizí pán a cinkal lžičkou o hrnek. Štístko ležel na peřině a předstíral spánek, jen špička ocasu cukala.
„Bruno,“ zamručel kocour. „Přivoň pořádně.“
„Už jsem čichal.“
„Tak co.“
„Smrdí ulicí.“
„Ulicí,“ opravil ho Štístko. „Ne ulicí, kde parkují auta. Smrdí nádražím, nocležnou a cizími kapsami. Chápeš?“
Bruno zavrčel. „Nezamlouvá se mi to.“
„Mně taky ne. Ale Věra ho pořád pouští dovnitř.“
Věra bydlela sama ve čtvrtém patře cihlového domu v Ostravě-Zábřehu. Muž jí umřel před pěti lety, dcera s rodinou žila v Brně a posílala fotky vnoučat v neděli po ránu. Byt měl okna do dvora, kde stál kontejner a stará lípa, a večer tam bylo slyšet houkání tramvaje číslo 17, jak brzdí u zastávky.
Bruna našla před Kauflandem na ulici Bělský les. Mokrý, hubený, se zlomeným ocasem. Štístka přinesl sousedův kluk v krabici od bot s nápisem: „Paní Věrko, vemte si ho, táta ho chce vyhodit.“ Tak bylo v bytě najednou o dva víc. A prázdno přestalo být tak hlasité.
Pak se objevil pan Roman. Potkala ho údajně na dětském dni u školy, když hlídala vnoučata. Tvrdil, že je vdovec, že má firmu na stavební materiál a že mu Věra připomíná první lásku. Nosil jí bonboniéru a jednou i růži z benzínky. Bruno na něj vrčel už od prvního zazvonění.
Po první návštěvě Věra zvířata zavřela do ložnice. „Ať si na sebe zvykneme,“ řekla a zamkla. Bruno chodil od stěny ke stěně, Štístko natáhl nos ke škvíře pod dveřmi a dlouho nasával.
„Ty ho taky slyšíš?“ zeptal se Bruno.
„Slyším, jak se mu třepe hlas.“
„To je blbost.“
„Není. Bojí se. Ale ne Věry. Bojí se, že ho prokouknou.“
Bruno si lehl vedle něj. „Tak ho prokouknem.“
Při druhé návštěvě už Věra zvířata nezavírala. Chtěla, aby si zvykla. Byla upravená, na stole stál sváteční servis po babičce, v troubě se pekla slepice. Pan Roman si sundal boty a Bruno v tu chvíli zvedl čenich od misky.
„Smrdí ulicí,“ řekl.
„To už vím,“ odpověděl Štístko. „Pracuj.“
Kocour byl starý pouliční rváč, kterého znal každý kocour v okrese. Obešel pana Romana, očichal boty, nohavice, rukáv. Srst na hřbetě se mu zježila.
Pan Roman se zasmál: „Co mi to dělá ten chlupáč?“
„On je přítulný,“ řekla Věra a nalila mu kávu. „Asi cítí jinou kočku.“
Roman natáhl dlaň. Štístko zasyčel a uhnul. Věra ho vzala do náruče a poslala oba za dveře. Tentokrát je zamkla v kuchyni. Bruno hodil tlapou do misky s vodou. Štístko seděl u dveří a sledoval pruh světla.
„Zůstaneme tady,“ řekl.
„A kdyby něco?“
„Pak rozbiju dveře.“
Třetí návštěva přišla večer. Věra tentokrát měla na stole tlačenku a otevřené víno. Pana Romana pouštěla dál a dál. Než je zavřela, Štístko si všiml, že si Roman prohlíží zámek. Kocour neřekl nic, jen v tlamě přinesl z kouta malou třísku, kterou tam Bruno vytrhl z parkety. Když Věra zavřela dveře, Štístko vsunul třísku tak, aby zámek nezacvakl.
Bruno chtěl štěknout, ale kocour položil packu na jeho čenich.
„Poslouchej.“
Z obýváku se ozýval smích, cinkání sklenic. Pak hovor zesílil, zeslábl. Věra usnula. Bruno napínal uši. Štístko se přitiskl ke škvíře.
„Něco je špatně,“ řekl.
„Co.“
„Slyším, jak se šoupají dveře skříně.“
Kocour strčil do dveří. Povolily. V pokoji bylo šero, zatažené závěsy. Věra ležela na posteli a spala, jako by ji někdo vypnul. Pan Roman stál u otevřené skříně a svítil si mobilem. Do sportovní tašky skládal plechovou krabici, obálku s penězi, prsten z nočního stolku.
„Bruno,“ řekl kocour.
Pes skočil po Romanovi. Zuby sevřely zápěstí. Roman zařval, upustil tašku, praštil kocoura mobilem po hřbetě. Štístko se mu zaryl drápy do lýtka. Chlap se snažil utéct, převrátil lampu, zakopl o křeslo. Bruno ho nepouštěl. Když se Roman vyškubl, rozrazil balkonové dveře a skočil ze čtvrtého patra. Ozvala se rána, pak už jen houkání tramvaje z dálky. Soused dole volal policii.
Věra se probudila až v nemocnici. Nejdřív nevěděla, kde je. Lékař řekl, že jí v bytě našli pod vlivem uspávacího prostředku. Doma zatím zůstala zvířata. Policie musela vyrazit dveře, aby je pustila. Bruno seděl u kocoura na podlaze a vyl. Štístko měl ránu za uchem, kde dopadl. Veterinář ho sešil a dával kapačku. Bruno ležel vedle a olizoval mu čelo.
Když Štístko otevřel oči, první, co řekl, bylo: „Tvůj jazyk je hrubý jak rejžák.“
Bruno zamrkal a položil mu čenich na tlapu. Věra se vrátila domů. Kocour měl obvaz, Bruno nesundal z tlamy plastovou láhev, se kterou vítal. Věra vytáhla z kabelky složený papír od zámečníka. „Vyměníme zámek,“ řekla. Bruno štěkl. Štístko přimhouřil oči.
Objednala ho hned. Ještě v kuchyni vzala obálku, kterou jí Roman nestihl ukrást. Byly v ní peníze, co odkládala vnoučatům. Třicet sedm tisíc čtyři sta korun. Druhý den s obálkou došla do banky na rohu Vratimovské a vložila je na účet dcery. Do poznámky pro příjemce napsala: „Nový zámek je namontovaný. Bruno a Štístko hlídají.“
Na policejní stanici pak položila na přepážku desky s papíry. Měla v nich sepsané všechno: škodu, číslo zámku, veterinární zprávu. Když vycházela, na chodbě vedli pana Romana. Měl pouta a předloktí v obvazu. Zahlédl ji. Otevřel ústa. Věra prošla kolem, venku nastoupila do tramvaje číslo 17 a sedla si k oknu.
Doma Bruno seděl u dveří a čekal. Když Věra otočila klíčem, nový zámek cvakl jinak. Bruno zvedl ucho. Štístko zvedl ocas. Pak se oba rozeběhli přes celý byt, srazili krabici s vánočními ozdobami, a Věra se jim vyhnula, aby nešlápla do střepů.
„Vy jste stejně hlídací psi oba,“ řekla.
Štístko zamňoukal. Bruno vyštěkl. Věra otevřela lednici a vytáhla jim konzervu. Nejdřív dala kocourovi, pak psovi. Pak si nalila čaj a sedla si na gauč, na kterém v noci spal Bruno. Štístko se jí stočil na klín. Z okna bylo slyšet, jak tramvaj číslo 17 znovu zvoní u zastávky.
