Do třetí třídy přišel nový kluk. Učitelka ho postavila před tabuli a řekla: „Tohle je Tomáš. Přestěhoval se z vesnice, ze Zálesí. Bude sedět s Katkou. Katko, pomůžeš mu, aby se u nás rychle zabydlel.“
Tomáš stál rudý jako rak, svíral aktovku a díval se do země. Katka na něj mrkla a posunula se na lavici. Během týdne z něj spadl ostych. Katka ho netahala za uši ani mu nerozkazovala. Jen mu občas pošeptala jméno učitele nebo ho upozornila, že v pátek se nosí tělocvik.
Jednou o přestávce vytáhla z aktovky svačinu a povídá: „Za dva týdny mám narozeniny. Máma s tátou jsou pořád v práci, tak to bude jen taková rodinná sešlost. Babička přijede, teta z Brna…“
„A co dělají tvoji rodiče?“ zeptal se Tomáš.
„Zubaři. Oba. Máma má ordinaci v centru, táta jezdí na polikliniku. Vždycky chtěli, abych byla doktorka. A co tvoji?“
„Táta je hajný. Máma dělá účetní na polesí. Bydlíme v hájovně na kraji města, dostali jsme ji, když tátu přeložili z poslední štace. Je tam zahrada, pole, kůlna. A hlavně zvířata,“ rozpovídal se Tomáš. „Máme psy, kočky, králíky…“
Katce se rozzářily oči. Doma nikdy žádné zvíře neměla. Matka byla pedant na čistotu a nesnesla jediný chlup na koberci, natož aby někde běhal živý tvor.
Na oslavu přišla babička, teta a bratranec. A taky Tomáš. V rukou nesl obyčejnou kartonovou krabici převázanou provázkem.
„To je pro tebe,“ podal ji Katce.
Když krabici otevřela, máma vykřikla. Zevnitř na ně koukala malá špičatá tlama s černým čumákem a korálkovýma očima.
„Ježek?“ vydechla Katka a klekla si na zem.
„Opravdový,“ přikývl Tomáš. „Z naší zahrady. Chodí jich tam několik, táta říká, že jsou to loňská mláďata. Tenhle je nejodvážnější. Myši chytá, slimáky žere, je to frajer.“
Celý večer Katka proseděla u krabice. Ježek funěl, prozkoumával krabici a po chvíli zbaštil kousek šunky, který mu podstrčila. Byla z něj paf.
Když hosté odešli, máma se postavila doprostřed pokoje a zkřížila ruce na prsou.
„To je sice hezké, ale takhle to dál nejde. Je to divoké zvíře. Patří do lesa. A navíc – představ si tu špínu, ty blechy, ty bakterie…“
Katka cítila, jak se jí derou slzy do očí. Táta ji objal kolem ramen a tiše řekl: „Nech ho tu přes noc. Ráno uvidíme.“
Jenže tu noc nikdo nespal. Ježek převrhl misku s vodou, vyškrábal se z krabice a začal pochodovat po pokoji. Jeho drápky klapaly o parkety, občas funěl a bručel jako starý dědek. Katka ležela v posteli a poslouchala ho. Kolem druhé ráno se zvíře odporoučelo pod skříň a na chodbě se rozsvítilo – to máma šla na inspekci.
Ráno našla na podlaze dvě zelenohnědé loužičky.
„Okamžitě s ním do lesa!“ zavelela.
Katka s tátou naložili ježka zpátky do krabice a jeli příměstským autobusem do lesoparku za město. Na kraji lesa krabici otevřeli. Ježek nejdřív vystrčil čumák, pak vyběhl a zmizel v kapradí.
„Bude se mu tam líbit,“ řekl táta. „Les je jeho domov.“
Katka přikývla, ale v krku měla knedlík.
Když se to Tomáš dozvěděl, pokrčil rameny. „Škoda. Ale jestli chceš, přijď k nám. Ukážu ti naše zvířata. Máme štěňata, kotě, králíky… Děda na vesnici má dokonce ovce a kozu. Je to tam paráda.“
A Katka začala chodit. Nejdřív jednou týdně, pak obden, a o prázdninách skoro pořád. Pomáhala krmit králíky, čistila kotce, nosila vodu slepicím. Tomášův táta, hajný Pavel, jen kroutil hlavou: „Ty jsi ale čiperka. Městská holka, a nebojí se ničeho. To je vzácný úkaz.“ Katka se smála a vymýšlela zvířatům jména.
Během let se z nich stali nerozluční kamarádi. Celou základku proseděli v jedné lavici. Všichni učitelé i spolužáci věděli, že ti dva k sobě patří. Když přišel čas podání přihlášek na střední školu, Katka doma v kuchyni položila na stůl vyplněný formulář.
Máma do něj nahlédla a ztuhla. „Veterinární škola? Děláš si legraci?“
„Nedělám,“ řekla Katka klidně. „Chci být zvěrolékařka. Stejně jako Tomáš. Podáváme si přihlášku na stejnou školu do Brna. Je to dávno rozhodnuté.“
Máma se chytila za hruď. „Já to nepřežiju. Jediná dcera – a místo medicíny půjde léčit krávy. To je ten kluk. Ten ti to nakecal. Viď?“
„Nikdo mi nic nenakecal. Sama vím, co chci. Zvířata potřebují doktory stejně jako lidi, mami. A já chci žít na venkově. Chci tohle. A chci být s Tomášem,“ řekla Katka a dívala se matce do očí.
Táta seděl v koutě a mlčel. Máma se rozplakala a práskla dveřmi od ložnice. Týden s Katkou nemluvila. Ale nakonec přišla do jejího pokoje, sedla si na pelest postele a řekla: „Jestli je to tvoje cesta, tak ji zkus. Ale pamatuj si, že máma měla pravdu, až ti to jednou dojde a budeš chtít zpátky do civilizace.“ Objala ji. Katka cítila, že matce se třesou ramena.
Nejely do Brna, nakonec to padlo na střední veterinární školu v Hradci Králové. Ani ne za rok se přestěhovali do pronajaté garsonky na okraji města. Oba si našli brigádu v místní veterinární ambulanci. Katka myla nástroje a asistovala u ošetření, zatímco Tomáš vypomáhal v terénu s velkými zvířaty. Po večerech se učili vedle sebe u kuchyňského stolu, dokud jim nepadaly oči únavou.
Vzali se v devatenácti. Na obřad přišli rodiče z obou stran, babička, děda, pár spolužáků. Katka měla jednoduché bílé šaty a Tomáš černé sako, které mu bylo těsné. Když si vyměňovali prstýnky, potichu jí zašeptal: „Jsi moje sluníčko.“ Katka měla na krajíčku.
Po škole je čekalo rozhodování. A pak přišel dopis od Tomášova dědy. V rodné vsi na Vysočině zemřel starý zvěrolékař a celý okres zůstal bez péče. „Potřebujou tě, kluku. Statek, koně, krávy, drůbežárna – to všechno nemá kdo spravovat. Domek po Valdmanových je volný, už jsme ho s babkou dali do pořádku. Čekáme na vás,“ stálo v dopise napsáno roztřeseným písmem.
Za čtrnáct dní balili krabice. Máma stála ve dveřích a utírala si oči kapesníkem. „Aspoň volej. A jez zdravě. A ber si teplé ponožky, na tom venkově je zima i v létě.“ Katka ji objala a do auta už nastupovala s mokrými tvářemi.
Vesnice se jmenovala Horní Dubenec. Bylo tam padesát domů, jeden obchod, kostel a hospoda. Děda František jim předal klíče od domku s modrou fasádou a velkou zahradou. Vzadu byl chlívek a kůlna, vpředu stará jabloň.
První rok byl krušný. Katka vstávala ve čtyři ráno, jezdila na kole po okolních usedlostech a farmách, píchala skotu antibiotika, ošetřovala poraněné koně, pomáhala při telení. Někdy padla do postele i v montérkách. Ale nikdy si nestěžovala.
Tomáš měl na starosti hlavně výjezdy do vzdálenějších vesnic. Vracel se pozdě, propocený, unavený, a Katka mu vždycky dala pusu na čelo a řekla: „Ježku můj.“ To se vracelo k tomu prvnímu dárku, k té dávné krabici a k jejich začátku. „Opravdový jo?“ ptal se pokaždé Tomáš. „Ten nejopravdovější na světě,“ odpovídala Katka.
Postupně si vybudovali jméno. Lidé z okolí jim důvěřovali, vozili k nim zvířata i z okresního města.
Po třech letech se jim narodil syn. Dali mu jméno Ondřej. Když ho máma, paní Jitka, přijela poprvé navštívit, prošla se po zahradě, prohlédla si kurník, pohladila kocoura, co se vyhříval na zápraží, a najednou se posadila na lavičku pod jabloní a dala se do pláče.
„Já ti to tak strašně závidím,“ vzlykala. „Ty jsi tady šťastná, viď? Vůbec ti to tady nevadí, ten bláto, ten hnůj, ta zima… Já jsem si celej život myslela, že štěstí je čistá podlaha a diplom na zdi. A ono je to úplně jinde.“ Katka si k ní sedla a objala ji kolem ramen. Dlouho tak seděly a dívaly se na západ slunce nad lesem.
Ondra rostl jako z vody. Ve třech letech uměl nakrmit slepice a znal jména všech koček v domě. Děda František mu vyřezal dřevěného ježka na kolečkách a kluk ho tahal všude s sebou, i do postele. Tomáš jednou večer stál ve dveřích dětského pokoje a díval se, jak Ondra spí s tím ježkem v náručí. Katka přišla zezadu, opřela mu hlavu o rameno a řekla: „Vidíš, i on si svého ježka našel. Už je to v rodině.“ Tomáš se usmál, otočil se a políbil ji na spánek. V kamnech praskalo dřevo a za okny tiše padal první letošní sníh.
