Sousedka zdola, paní Vlasta, mi tři roky po sobě nosila lístky na ranní bohoslužbu — za zdraví syna Tomáše, který už pět let žije v Německu, a za zemřelého manžela, nebožtíka Bohumila. Sloužím v malém kostele na okraji Prahy, u Ruzyně, jmenuji se otec Bohuslav, a lístky mi předávala přes její neteř Janu, která bydlela poblíž a stavovala se u mě skoro každou neděli. Dary na bohoslužby se u nás obvykle posílají na farní účet — přes bankovní aplikaci, protože účetní farnost nemá a převody vedu sám.
V srpnu mi Jana zavolala z Prahy, rozrušená: paní Vlasta měla mrtvici, leží v nemocnici na Bulovce. Prosila mě, ať lístky přijímám ještě pár týdnů, dokud paní Vlasta sama nebude schopná psát. Souhlasil jsem, samozřejmě — a za deset dní přišla na farní facebookovou stránku zpráva z neznámého čísla. Muž se představil jako Radek, synovec paní Vlasty z druhé strany rodiny, a napsal: „farář tu babičku podvádí, vybírá peníze údajně na lístky, a sám si je nechává."
Nejdřív jsem si myslel, že je to něčí zlý vtip. Otevřel jsem to — byl tam screenshot mého účtu s částkou 850 korun a popisek: „tady je důkaz podvodu církevníka". Odpověděl jsem přímo v komentářích, že jsem ochoten komukoli ukázat tu konverzaci i lístky, že nemám co skrývat. Radek tam neodpověděl, zato se druhý den objevil v kostele osobně, během večerní bohoslužby — postavil se u vchodu, natáčel mě na telefon a nahlas žádal „vyúčtování všech darů za rok".
Lístek od paní Vlasty ležel na mém stole — obyčejný papír vytržený ze čtverečkovaného sešitu, jejím rukopisem: „za zdraví Tomáše, za zemřelého Bohumila". Takové lístky jsem si schovával, protože ona vždycky psala stejným modrým perem, s ozdobnou kudrlinkou u písmene „T". A na parapetu za mnou stála sklenice srpnových okurek — kdosi z farnic ji přinesl na bohoslužbu, zapomněl si ji odnést, a já jsem si nikdy nevzpomněl ji vrátit.
Před lidmi jsem se s Radkem hádat nechtěl. Počkal jsem do konce bohoslužby a pozval ho do předsíně, tam, kde je stůl s lístky a svícemi. Vytáhl jsem šanon: byly v něm všechny bankovní převody za rok, s daty a jmény — kdo a kolik poslal, a zvlášť sešit, kam ručně přepisuji jména z lístků, abych je mohl vzpomenout při liturgii. Lístek paní Vlasty ležel navrchu.
Ukázal jsem mu srpen: 850 korun od paní Vlasty šlo ne mně osobně, ale na farní účet, a z něj dál na pronájem sálu pro nedělní školu — zrovna v červenci nám vypršela stará smlouva. Položil jsem vedle toho účtenku za pronájem.
Radek neustoupil. Popadl šanon, nervózně jím zalistoval, jako by hledal, čeho by se chytil, a prohlásil, že papíry se dají zfalšovat zpětně, že nepotřebuje můj sešit, ale „pořádnou kontrolu" — biskupství, policii, kohokoli, jen ať „ten dům v Kostelci připadne tomu, komu doopravdy patří, a ne podle papíru od notáře, který paní Vlastu v životě neviděl". Tady se konečně přestal ovládat a řekl nahlas to, co dosud tajil: že dům byl slíbený Tomášovi, že Jana, když se nechala ustanovit opatrovnicí, může majetkem naložit dřív, než se Tomáš vrátí z Německa, a že pokud on, Radek, dokáže, že kolem paní Vlasty krouží pochybný „církevník", Janu jako opatrovnici odvolají a rozhodovat pak bude on.
„Chcete čekat, až Tomáš přijede a bude si to řešit sám?" řekl mi do očí. „Já čekat nebudu."
Poslouchal jsem ho a chápal jsem, že celý ten skandál s účtem a „vyúčtováním" nikdy nebyl o mně. Byl jsem jen pohodlný terč, přes který mířil na Janu.
Tak jsem udělal to, co jsem měl udělat už dřív. Zavolal jsem Janě přímo před ním, na hlasitý odposlech. Potvrdila: plnou moc na ni sepsali u notáře už v květnu, dávno před mrtvicí, kopie je uložená u notáře na Pankráci, pod takovým a takovým spisovým číslem, a Tomáš o tom navíc ví a souhlasí — telefonovali spolu minulý týden.
Radek se hned tak nevzdal. Žádal, ať mu doklad ukážu osobně, ne že mu jen nadiktuji číslo po telefonu, a než jsem stačil odpovědět, vytrhl mi z rukou šanon s účtenkami — začal jím listovat znovu, tentokrát už zběsile, hledal aspoň jedno datum, které by nesedělo s jeho verzí. Nenašel nic. Pak šanon zaklapl, hodil mi ho zpátky na stůl tak, že se rozsypaly účtenky za svíčky, a prohlásil, že podá stížnost na biskupství — „ať si vikář vyřídí, kdo tady koho podvádí". Odešel a bouchl za sebou dveřmi předsíně.
Stížnost skutečně přišla — asi za tři týdny mi z biskupské kanceláře přeposlali kopii k vyjádření. Napsal jsem odpověď, přiložil stejný šanon s převody, a tím to skončilo: z kanceláře mi sdělili, že důvod k šetření není, případ uzavřen. Radek se v kostele od té doby neukázal — ani na facebooku, ani osobně.
Paní Vlasta odešla z nemocnice koncem září, řeč se jí obnovila jen částečně, ale pero už dokázala udržet. První, co doma udělala, bylo, že přepsala stejný lístek znovu, stejným modrým perem, a poprosila Janu, aby mi ho donesla osobně, ne přes telefon.
Nový lístek jsem položil vedle starého do stejného sešitu, pod jednu sponku. Obě kudrlinky u písmene „T" — stará i nová — ležely vedle sebe, skoro k nerozeznání. Sklenici okurek jsem ten večer konečně odnesl farnici domů, a sešit se dvěma lístky zůstal ležet na mém stole — až do nejbližší liturgie, na které jsem vzpomněl oba: Tomáše za zdraví, Bohumila za zemřelého, jak si to přála celé ty tři roky.
