Já vím, jak to vypadá zvenčí. Padesátiletý chlap, co po sedmi letech manželství vezme tchýni servis, ve kterém dřela dvacet let, a přepíše ho na svoje jméno. Napíšou o mně, že jsem se přiživil. Ale nikdo se nezeptal, jak to bylo doopravdy — a já to teď řeknu, protože jinak to bude vypadat, že jsem ten padouch z konce, a to nejsem.
Jmenuju se Karel Novotný, je mi čtyřicet osm, dvacet let dělám v tom servisu na Vršovické jako mechanik a posledních jedenáct let jsem manžel Věry. Tchýně, Bohumila Krejčová, ten servis založila v devadesátým s manželem, ještě než jsem tam nastoupil. Bydleli jsme s Věrou v podnájmu na Žižkově, dvě místnosti, plíseň v koupelně, a Bohumila nám každý měsíc připomínala, že bychom si měli „konečně něco pořádného postavit". Nikdy nenabídla peníze. Jen připomínala.
Servis šel dolů poslední tři roky — konkurence naproti přes ulici, nová diagnostika, kterou jsme neměli peníze koupit. Já jsem to táhl. Bohumila přijela jednou za měsíc, podepsala papíry a jela zpátky do Kolína, kde má domek se zahradou a psa jménem Rex, kterýho krmí sušenkami Piškoty, i když veterinář říkal, že nemá. To jen tak na okraj, ale je to pravda a měl jsem to vidět jako varování — ta ženská dělá věci podle sebe, ne podle rozumu.
V lednu přišla kontrola z finančního úřadu. Nedoplatek přes tři sta osmdesát tisíc korun, protože Bohumilina bývalá účetní dva roky špatně odváděla DPH. Bohumila to zjistila a ráno mi zavolala — ne mně, Věře, svojí dceři — a řekla, ať si to „nějak vyřešíme mezi sebou", protože ona s tím „nechce mít nic společného, ať to řeší ten, co tam pracuje". Ten, co tam pracuje. Jako bych tam nebyl jedenáct let manžel jeho dcery, jako bych byl pomocník od dodavatele oleje.
Tehdy jsem si řekl, že dost. Ne z pomsty. Z toho, že jsem viděl, jak to skončí — buď platím dluh za servis, který mi nikdy nic nedal, kromě práce, anebo si konečně řeknu o to, co mi patří.
Zavolal jsem právničce, se kterou jsem se znal ze střední, Ivetě Malé, a ona mi řekla jednu věc, kterou jsem si zapsal na útržek papíru a mám ho pořád v peněžence: „Karle, ty jsi tam odvedl dvacet tisíc hodin práce bez mzdy adekvátní podílu. Máš nárok jednat." Ne nárok brát. Nárok jednat.
Tak jsem jednal. Napsal jsem Bohumile dopis — ne přes Věru, přímo jí — že buď se se mnou dohodne na převodu podílu ve firmě na moje jméno výměnou za to, že dluh na finančním úřadu splatím ze svých úspor a servis zachráním, anebo si to musí vyřešit sama, protože já už další rok bez jistoty pracovat nebudu.
Přijela za tři dny. Bez ohlášení, v pátek odpoledne, když jsem měl ruce v motoru Škody Octavia, co přivezl pan Dvořák z Nuslí na výměnu spojky. Postavila se ke dveřím dílny, v ruce igelitku z Kauflandu, plnou nějakých papírů, a řekla mi přesně tohle: „Tak ty mě chceš vydírat, Karle."
Neodpověděl jsem hned. Utřel jsem si ruce do hadru, co visel na hřebíku, a teprv pak jsem řekl: „Já tě nevydírám, Bohumilo. Já ti dávám na výběr. To je rozdíl."
Za mnou stála Věra — přijela na kole rovnou z práce, měla ještě přilbu v ruce — a slyšela to celé. Nezasáhla. Později mi řekla, že poprvé v životě neviděla svou matku, jak neví, co odpovědět.
Bohumila tam stála možná minutu, dívala se na tu igelitku v ruce, jako by v ní hledala odpověď, a pak řekla: „Dobře. Ale chci vidět papír od notáře, ne nějaký kus papíru napsaný na koleně."
Šli jsme za týden k notářce na Karlovo náměstí, paní Hronové. Bohumila podepsala převod sedmdesáti procent obchodního podílu na mě, já podepsal splátkový kalendář na dluh finančnímu úřadu — tři sta osmdesát tisíc korun na třicet šest měsíců, první splátka hned ten den z mého spořicího účtu. Zbylých třicet procent podílu zůstalo jí, čistě formálně, bez práva zasahovat do provozu.
Dodnes za mnou jednou za dva měsíce přijede, sedne si do kanceláře, kde bejvala její, podívá se na nový diagnostický počítač, co jsem koupil z úvěru, a neřekne nic. Minulý čtvrtek přijela s Rexem na vodítku, postavila se u regálu s filtry a zeptala se, jestli bysme nemohli „to s tím podílem probrat znova, teď když to jde nahoru". Odpověděl jsem jí, že podíl je zapsaný v obchodním rejstříku a notářský zápis nemění nikdo kvůli tomu, že se něco „zase líbí".
Odešla bez odpovědi, s Rexem, který cestou ke dveřím počůral kanystr s nemrznoucí směsí. Věra to viděla přes okno a poprvé za celý ten rok se zasmála tak, že se musela opřít o pult.
