Já jsem ten zeť, co prý "obral tchyni o dílnu". Tak abyste rozuměli, jak to bylo doopravdy, protože ta verze, co kolovala po rodině, se mnou nemá skoro nic společného.
Jmenuju se Radek Novotný, je mi čtyřicet tři, a dvanáct let jsem dělal mechanika v servisu na Vršovické, který patřil mému tchánovi, panu Dolejšímu. Když před čtyřmi lety umřel, dílnu zdědila jeho žena, moje tchyně Jarmila. Nikdy neuměla nastavit ani řetěz na kole, natož vést provoz se třemi zaměstnanci a dluhem u dodavatele náhradních dílů. Vedl jsem to já — od objednávek přes výplaty až po to, že jsem v sobotu ráno sám otvíral, protože nikdo jiný neměl klíče od rolety.
Jarmila mi občas volala a ptala se, kolik je v kase. Nikdy se nezeptala, jestli zvládám. To mi vadilo víc než cokoliv jiného — že se o mě zajímala jenom jako o číslo na účtu.
Loni v listopadu přišla nabídka od realitky — chtěli koupit pozemek za dílnou, prý tam bude plánovaná zástavba. Částka byla slušná, něco přes tři miliony za celý areál. Jarmila to chtěla prodat hned. Já jsem jí říkal, že bez té dílny nemám co dělat, že tam mám odpracováno dvanáct let bez smlouvy, na ústní slovo jejího muže, a že mi nikdy nic nenapsali černé na bílém. Řekla mi, ať si najdu jinou práci, že dílna je její a rozhoduje si sama.
Tehdy jsem se posadil k počítači a začal počítat, co mi ten podnik vlastně dluží. Ne z pomsty — z toho, že jsem najednou pochopil, že jsem dvanáct let stavěl něco, co mi nikdy nemohlo patřit, a nikoho to nezajímalo.
Manželka, Jarmilina dcera Petra, mi věřila víc než vlastní matce. Řekla mi jen: "Udělej to podle práva, ať se ti to pak nemůže vrátit." To mi zůstalo v hlavě celé ty měsíce.
Šel jsem za advokátkou do kanceláře na Karlově náměstí. Vzala si všechny doklady, výpisy z účtu dílny za posledních pět let, moje výplatní pásky — respektive jejich absenci — a fotky faktur, které jsem podepisoval za tchána, když už byl nemocný. Poradila mi, ať sepíšu žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a náhradu za neplacenou práci. Prý mám šanci, protože jsem prokazatelně vedl firmu bez pracovní smlouvy a bez odměny, zatímco majetek nabýval na hodnotě mou zásluhou.
Jarmila se to dozvěděla, až jí přišlo předvolání k Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Zavolala mi ten samý večer, v půl deváté, ještě jsem seděl v dílně nad fakturou za rozvod k Octavii. Křičela do telefonu, že jsem jí vrazil nůž do zad, že jsem se přiživoval na rodině, že bez ní bych nebyl nikdo.
Řekl jsem jí jedinou větu: "Paní Jarmilo, dvanáct let jsem tu dílnu držel nad vodou zadarmo. Teď chci jen to, co mi patří po právu."
Zavěsila.
Realitka mezitím čekala, prodej se zdržel kvůli soudnímu sporu — a to Jarmilu bolelo víc než cokoliv jiného, protože ta nabídka měla platnost jenom do konce března.
Stání bylo v únoru, v budově na Bajkalské, v místnosti, kde topení hučelo tak, že soudkyně musela dvakrát zvýšit hlas. Jarmila přišla v kožichu, který si oblékala jen na pohřby a k lékaři, seděla vedle svého bratra jako svědka a upírala oči k oknu, kdykoli jsem promluvil. Moje advokátka předložila výpisy, faktury, e-maily s dodavateli podepsané mým jménem od roku 2020 do roku 2024. Jarmilin právník namítal, že jsem to dělal dobrovolně, jako člen rodiny — na to moje advokátka odpověděla, že dobrovolnost nevylučuje nárok na odměnu, když firma z té práce reálně profitovala a věděla o tom.
Soudkyně dala nám za pravdu částečně: přiznala mi náhradu ve výši devět set tisíc korun za neodměněnou práci a podíl na zhodnocení podniku, splatnou do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Jarmila po jednání čekala na chodbě. Když jsem šel kolem, řekla jen: "Tvůj tchán by se za tebe styděl."
Odpověděl jsem: "Tchán by se styděl za to, že jsem dvanáct let makal bez smlouvy a nikdo se mě nezeptal, jak to zvládám."
Dílnu nakonec prodala tři měsíce po rozsudku, zaplatila mi z výtěžku, jak soud nařídil, a se zbytkem se odstěhovala k sestře do Českých Budějovic. Já jsem si otevřel menší servis v Hostivaři, na tři zvedáky, s Petrou jako účetní a se dvěma bývalými zaměstnanci od Dolejšího, kteří šli za mnou bez váhání.
O Vánocích mi napsala esemesku: "Hodně zdraví a štěstí do nového roku. J." Stál jsem tehdy v hale mezi zvedáky, pneumatický klíč ještě doznívající v ruchu na Škodovce nad kanálem, v hale páchlo motorovým olejem a hodiny nad kanceláří ukazovaly čtvrt na sedm. Napsal jsem zpátky: "Díky, tobě taky. R." Telefon jsem strčil do kapsy montérek a vrátil se k autu na zvedáku.
