Byla sobota, dvacátého druhého srpna, tráva na zahrádce vinárny na Kampě ještě vlhká od ranní rosy, když si Kateřina Nováková po osmi měsících poprvé znovu oblékla šaty, které odhalovaly paže. Bylo jí devětadvacet, pracovala jako fyzioterapeutka v ordinaci na Vinohradech a od jara se každý den plahočila dva kilometry pěšky do práce, protože si to sama slíbila. Ne kvůli číslu na váze. Kvůli lékařům, kteří jí rok předtím řekli "autoimunitní onemocnění", a kvůli kortikoidům, kvůli kterým měla obličej kulatější, než kdy býval.
Její teta Jitka, sestra její matky, stála u bufetu se sklenkou burčáku v ruce a přeměřila si ji od sandálů až po drdol.
"No jo, Katko," řekla nahlas, tak akorát, aby to slyšely tři stoly, "říkali ti aspoň v té fyzioterapii, že se dá hubnout, a ne jen rozdávat masáže? V těch šatech je vidět každý gram."
Kateřina zůstala s vidličkou nad bramborovým salátem v půli cesty k ústům. Položila ji zpátky na talíř, beze slova, a přejela dlaní ubrousek na klíně, jako by s tím rukama musela něco dělat.
U vedlejšího stolu seděla paní Květa Havránková, matrikářka, která hodinu předtím obřad odvedla a teď tam byla jako hostka, protože nevěsta byla její neteří. Květě bylo dvaašedesát, na úřadě sloužila čtyřiatřicet let, provedla tisíce svateb a viděla ještě víc rodin v jejich nejlepších i nejhorších chvílích. Vlastně chtěla jen dopít sklenku ryzlinku a pak jít na tramvaj, záda ji při tom počasí zlobila a večer měla ještě zapisovat druhý obřad na Novoměstské radnici.
Ale zůstala sedět.
Kateřinu poznala krátce předtím, při papírování před obřadem, viděla jí třást se ruce, když procházela seznam svatebčanů a svírala pero, jako by to bylo to jediné, co ji ještě drží pohromadě. Teď viděla, jak si mladá žena prohlíží ubrus a ukazováčkem po něm tahá pomyslnou linku, pořád dokola stejný vzor, tam a zpátky.
Jitka ještě neskončila. Napila se, sklenku odložila a řekla: "Já to říkám jen proto, že tě mám ráda. Dřív jsi bývala tak pěkně štíhlá, v bikinách na Slapech, pamatuješ? A teď se na sebe podívej."
Strýc v čele stolu se krátce, nejistě zasmál, protože nikdo nevěděl, jestli to byl vtip, nebo to myslela vážně. Kateřinina matka Zdenka, která seděla vedle Jitky, otevřela ústa a zase je zavřela. Ženich, Kateřinin bratr Tomáš, se zrovna domlouval s DJ a nic z toho nezaznamenal. Hudba – nějaký svatební hit, co hraje na půlce českých svateb – hrála dál v pozadí, jako by se nic nestalo.
Kateřina vstala. Ne spěšně, ne okázale. Vzala kabelku ze židle, řekla, že si jde na chvíli na vzduch, a zamířila k parkovišti, kolem růžového oblouku, který kvůli fotkám postavila floristka.
Květa za ní nešla hned. Počkala dvě, tři minuty – dost dlouho na to, aby to nevypadalo, že ji sleduje –, pak vstala, vzala kabelku a vydala se stejným směrem, oficiálně "taky se trochu nadýchat".
Našla Kateřinu za skladem u vinárny, na obrácené pivní lavici, bosou, s nohama v trávě. Kateřina neplakala. Zírala do mobilu, kde měla otevřené prázdné pole na zprávu, jako by chtěla něco napsat a pak to nechala být.
"Můžu si přisednout?" zeptala se Květa. "Mě taky bolí nohy a ta lavice vypadá pohodlnější než ty skládací židle."
Kateřina se posunula stranou. Chvíli obě mlčely. Někde štěkal pes, asi od sousedů, a z kuchyně vinárny táhla vůně smažené cibule.
"Ona nezná moje výsledky," řekla Kateřina nakonec. "Neví, že jsem před rokem přibrala dvanáct kilo z kortikoidů, protože mi imunitní systém napadl vlastní štítnou žlázu. Neví, že chodím běhat každé ráno v šest, než se otevře ordinace, protože to je to jediné, co mi pomáhá cítit se zase sama sebou."
"To jí nemusíš vysvětlovat," řekla Květa. "To není tvůj úkol."
"Já vím." Kateřina otáčela mobilem v ruce. "Ale stejně jsem si v hlavě začala skládat obhajobu. Chápete? Jako bych musela předložit důkaz, abych měla právo mít na svatbě vlastního bratra šaty s krátkým rukávem."
Květa nekývala, neříkala nic chytrého. Jen jí z kabelky podala papírový kapesník, ačkoli Kateřina ještě neplakala, pro jistotu. Pak vstala, řekla, že jim donese vodu, a vrátila se zpátky k bufetu.
U stolu ještě seděla Jitka, teď zrovna vykládala sousedovi od vedlejšího stolu o vlastní dietě, o proteinových nápojích, které pila loni. Květa k ní nešla. To nebyla její role a věděla to. Nalila dvě sklenice u výdejníku vody, otočila se – a viděla, jak Kateřinina matka Zdenka vstala a šla k sestře Jitce.
Zdenka se k ní naklonila, něco jí řekla, co Květa z té dálky nerozeznala, ale tón byl jednoznačný: tichý, ale ostrý, takový, jakým člověk mluví, když třicet let mlčel víc, než měl. Jitka zbledla, odložila sklenku, otevřela ústa k obhajobě – "vždyť jsem to myslela dobře" – a Zdenka jednou, tvrdě zavrtěla hlavou.
Květa se s oběma sklenicemi vrátila k pivní lavici. Kateřina už dokázala pláč, otřela si oči hřbetem ruky a seděla vzpřímeněji.
"Vaše maminka právě šla za tetou," řekla Květa, když jí podávala vodu.
Kateřina se podívala směrem ke stanu. Odtud viděla, jak si Jitka bere kabelku, jak jí Zdenka vzala z ruky klíčky od auta – Jitka přijela autem, ale stihla vypít tři skleničky burčáku –, a jak zavolali bratrance, aby ji odvezl na nádraží, taxík do Kladna za osm set korun, který na konci zaplatila Zdenka, jen aby to bylo rychle a bez dalšího rozruchu.
Jitka odešla. Nikdo ji z ničeho nevyhodil velkým gestem, žádná scéna před hosty – Zdenka to udělala potichu, na kraji stanu, zády k většině stolů. Ale kdo se díval, pochopil, co se stalo.
Kateřina vstala, narovnala si šaty, vrátila se zpátky na oslavu. Později tancovala s bratrem, dala si ještě kousek smetanového dortu, smála se při proslovu svědka. Nikdo kromě Květy a Zdenky přesně nevěděl, co se odehrálo během té čtvrthodiny mezitím.
Květa toho večera odjela ještě na druhý obřad, o dvě hodiny později, jiný pár, jiná rodina. Během celého obřadu myslela na pivní lavici za skladem a na kapesník, který Kateřina nakonec vůbec nepotřebovala.
O dva roky později se Květa od společné známé dozvěděla, že Jitka od té doby nebyla pozvaná na žádnou rodinnou oslavu – ne z pomsty, ale proto, že Zdenka dala jasně najevo, že pozvánky teď závisí na tom, jestli se člověk u stolu umí chovat. Kateřina prý od té doby nosí zase, co chce, aniž by nejdřív přemýšlela, kdo sedí u stolu.
