Jmenuju se Radek Novotný, jsem servisní technik u firmy, co dělá výtahy — po Brně a okolí, každý den jiná adresa. Před osmi lety jsem si u paní Hanušové v Žabovřeskách pronajal garsonku, a protože jsem byl většinou doma jen na spaní, skoro jsme se nepotkávali. Znal jsem ji hlavně po hlase přes zeď a podle toho, jak vrzala její stará škodovka ráno v šest.
Ten den v květnu jsem měl výtah v domě hned vedle, a tak jsem si na obídek sedl na lavičku před barák, kde bydlela. Bylo horko, ze sklepního okýnka cukrárny na rohu táhla vůně marcipánu, a nějaký pes od sousedů štěkal na holuby, co se courali kolem popelnic. Odtud jsem to celé viděl a slyšel — nechtěně, prostě jsem tam seděl s bagetou a nemohl jinam.
Paní Hanušové je pětasedmdesát. Před třiceti lety vdovská, syna vychovala sama, servis pneumatik na Vídeňské ulici vybudovala z ničeho — začínala s jednou montážní stolicí a kompresorem z bazaru. Syn se jmenuje Milan, je mu čtyřiačtyřicet, a ten servis roky vedl s ní, na papíře napůl. Jenže loni v listopadu, když měla paní Hanušová operaci kyčle a tři týdny ležela v nemocnici na Bohunicích, podepsala mu plnou moc — potřeboval to prý kvůli jednání s dodavatelem pneumatik, běžná věc, na chvíli. A Milan tu plnou moc použil na přepsání celé firmy na sebe. Ne z poloviny. Celou.
Ona to zjistila až v lednu, na výpisu z rejstříku, když si šla vyřídit něco na finančák. Sedla si prý tenkrát na schody před budovou úřadu a nemohla se hnout — to mi vyprávěla sousedka z třetího patra, ne ona sama, paní Hanušová o tom nemluvila skoro s nikým.
Tu květnovou sobotu přijel Milan v BMW řady 3, které si loni koupil — auto, o kterém paní Hanušová předtím vůbec nevěděla, že na něj má. Zaparkoval napůl na chodníku, jak to dělávají lidi, co spěchají a nikoho kolem sebe nevnímají. Vystoupil s igelitkou z Alberta, ve které cinkaly nějaké lahve, a řekl něco jako: "Mami, přines mi ty papíry z auta, co jsi mi slíbila." Ona seděla na lavičce vedle mě, na klíně měla otevřenou krabičku s prášky na kyčel, a řekla jen: "Já ti nic neslíbila, Milane."
On se zastavil. Postavil igelitku na zem. "Co to má znamenat?"
"To znamená, že servis je zapsaný na tebe a ty mi teď říkáš, ať ti přinesu papíry z auta, co jsi koupil z peněz, který jsem vydělávala pětadvacet let."
Byl u toho ještě jeden soused, pan Dvořák z přízemí, co venčil svýho bígla — zůstal stát u kontejnerů a dělal, že si prohlíží telefon. Já jsem seděl s bagetou v ruce a najednou mi vůbec nechutnala.
Milan něco zamumlal o tom, že to bylo "kvůli daním", že by prý jinak "měli problém s finančákem, kdyby to zůstalo na dvě osoby". Paní Hanušová zavřela krabičku s prášky, položila si ji do kabelky a řekla: "Tak to teda vyřeš. Od pondělka za tebou nepřijdu do servisu ani jako brigádnice na účto."
To bylo v květnu. Co se dělo dál, jsem skládal z toho, co jsem zaslechl na chodbě a co mi jednou v červnu, když jsem jí spravoval kapající kohoutek, sama řekla — stručně, mezi řečí, jako by mluvila o počasí.
Zavolala právničce, kterou znala z doby, kdy si kupovala byt — paní Bártové, kancelář má na Kounicově. Ukázalo se, že plná moc, kterou Milanovi podepsala v nemocnici, byla omezená na konkrétní jednání s dodavatelem, ne na převod majetku — notář prý při přepisu firmy porušil rozsah zmocnění, nebo Milan předložil dokument, který takhle široký nebyl. Paní Bártová jí řekla, že mají šanci to napadnout u soudu, ale že to potrvá měsíce, možná přes rok.
Paní Hanušová na to prý řekla: "Soud ať si běží, jak chce. Já mezitím nebudu čekat s rukama v klíně."
Vzala provozní úspory, který měla schované na spořicím účtu — bylo to půl milionu korun, které si za ta léta dala stranou na horší časy, a s kterýma přesně tohle nečekala — a pronajala si malou provozovnu na Cejlu, tři ulice od Milanova servisu. Bývalá autolakovna, dvě montážní jámy, který musela nechat opravit. Otevřela tam nový servis pneumatik, tentokrát zapsaný jen na sebe. Sehnala si dva mechaniky, jednoho vzala přímo z Milanova provozu — kluka jménem Tomáš, který za ní sám přišel a řekl, že s ní radši bude dělat za míň, než s Milanem za víc.
Zákazníci ji znali z předchozích pětadvaceti let — spousta lidí si k ní jezdila přezouvat pneumatiky, protože byla poctivá a nikdy nepředražovala. Za tři měsíce jí přešla skoro polovina stálé klientely. Milanovi zůstaly hlavně náhodní zákazníci a smlouva s jednou leasingovkou, kterou před lety domluvila právě matka.
V srpnu jsem byl v tom domě naposledy — vyměňoval jsem tam ovládací panel u výtahu, protože se pořád zasekával mezi druhým a třetím patrem. Paní Hanušová šla kolem s aktovkou, měla na sobě montérky se jménem svého nového servisu vyšitým na kapse, a vypadala jinak, než jak jsem si ji pamatoval z května — narovnaněji, jako by jí ta kyčel najednou míň vadila.
Zeptal jsem se jí jen tak mimochodem, jestli je s Milanem v kontaktu.
"Přijel jednou v červenci," řekla. "Stál před vraty, protože jsem mezitím vyměnila zámek na kanceláři i na skladu. Chtěl si promluvit o tom, že mu klesají tržby. Řekla jsem mu, ať si promluví se svým právníkem, ne se mnou. Zavřela jsem bránu a šla dovnitř."
Neptal jsem se dál. Nastoupil jsem do výtahu, zkontroloval panel, podepsal jí předávací protokol a jel na další zakázku. Ale tu větu — o tom zámku na skladu — jsem si pamatoval ještě cestou autem, dlouho potom, co jsem od toho domu odjel.
