Jmenuju se Radek Vondráček, dvacet let dělám údržbáře v domě s pečovatelskou službou na Dlouhé ulici. Znám tam skoro každého nájemníka – kdo si stěžuje na kapající kohoutek, kdo nikdy neotevře dveře, i kdo si nechá poštu hromadit ve schránce celý týden.
Paní Hana Bartošová bydlela v bytě 3B od té doby, co jí zemřel manžel. Osmdesát tři let, drobná, vždycky s tou modrou kabelkou přes rameno, i když šla jen k popelnicím. Syn Marek za ní jezdil málokdy – Praha, práce, víte jak to bývá. Ale zeť, ten byl jiná písnička. Petr Krejčí, ženatý s dcerou paní Bartošové Janou, se u ní objevoval skoro každý týden. Jenže ne na kávu.
Všiml jsem si toho poprvé loni v listopadu, když jsem opravoval radiátor přes chodbu. Petr přišel s deskami plnými papírů, a paní Bartošová seděla u stolu s brýlemi na špičce nosu a podepisovala, co jí předložil. "To je jenom kvůli tý hypotéce, mami," slyšel jsem ho říkat. "Ať to banka nezablokuje."
Nebylo to moje starost. Opravdu ne. Spravuju výtahy a odpady, ne rodinné vztahy. Ale ten chlap jezdil oktávkou, co vypadala jako z bazaru, a přitom platil paní Bartošové obědy z jídelny vozíčkem přímo do bytu – dvě stě dvacet korun denně, protože sama už vařit nezvládala. To se v domě vědělo, paní z recepce to počítala do jejích výdajů.
V únoru jsem měl směnu do šesti a viděl jsem Petra odcházet z baráku s krabicí. Ne s taškou – s krabicí, jako když se stěhuje kancelář. Paní Bartošová stála ve dveřích bytu, ruku na klice, a nic neříkala. Zeptal jsem se jí druhý den, jestli je něco v pořádku, když jsem přišel kontrolovat hlásič kouře. Řekla jen, že Petr si bere "nějaké staré fotky a tátovy nástroje z garáže ve Terezíně".
Garáž ve Terezíně. To jméno jsem si zapamatoval, protože jsem tam kdysi jezdil na ryby s tchánem.
Ukázalo se to v květnu, když přijela dcera Jana na návštěvu – poprvé po osmi měsících, jak mi pak řekla paní vrátná. Jana přišla za mnou do dílny, celá bledá, a ptala se, jestli náhodou nevím, kde je otcova garáž zapsaná v katastru. Prý zjistila, že táta tu garáž koupil v roce 2003 za sto sedmdesát tisíc korun a nechal ji zapsanou na svoje jméno, ne na matku. A teď je najednou napsaná na Petra.
Seděl jsem u nich ten večer v kuchyni, protože jsem tam právě dodělával nový kohoutek, a slyšel jsem to celé. Petr přišel taky, s Marekem po telefonu na hlasitém odposlechu, a bránil se, že paní Bartošová mu tu garáž "darovala dobrovolně", že má podepsanou darovací smlouvu z prosince. Jana měla v ruce ten papír, který si vyžádala z katastrálního úřadu – a datum na smlouvě bylo z listopadu, ne z prosince, jak tvrdil Petr. Rozdíl skoro měsíc. A podpis paní Bartošové na té smlouvě vypadal jinak než ten, co jsem viděl na dokumentech k důchodu, které mi kdysi ukazovala, když se ptala, jak vyplnit formulář pro dům.
Paní Bartošová seděla celou tu dobu u stolu, ruce položené na ubruse, a mlčela. Až když Petr zvýšil hlas na Janu, řekla tiše: "Já jsem to nepodepsala v listopadu. V listopadu jsem byla u doktora Nováka na kontrole srdce, mám to v deníčku."
Toho deníčku jsem si všiml už dřív – malý zápisník s modrými deskami, kam si zapisovala každou návštěvu lékaře, kolik dala za léky, kdy jí kdo volal. Teď ho vytáhla ze zásuvky a otevřela na stránce z listopadu. Bylo tam napsáno datum, čas u kardiologa v nemocnici v Litoměřicích, a pod tím jméno taxikáře, který ji tam vezl, protože Petr prý "neměl čas".
Jana zavolala hned druhý den notářce, se kterou táta kdysi sepisoval závěť. Notářka jí poradila obrátit se na advokáta specializujícího se na dědické a majetkové spory a podat trestní oznámení kvůli podezření na padělání podpisu. Trvalo to skoro tři měsíce – grafologický posudek, výslechy, jednání s katastrálním úřadem o předběžném opatření na zápis.
Já jsem do toho zatažený nebyl, kromě jednoho – vyslýchal mě policista, protože jsem viděl Petra odnášet tu krabici z bytu v únoru. Řekl jsem, co jsem viděl. Nic víc.
Minulý týden jsem šel kolem 3B vynést odpad z chodby a dveře byly pootevřené. Paní Bartošová seděla u stolu s Janou a s nějakou ženou v kostýmu, asi advokátkou, a na stole ležela hnědá složka s papíry z katastru – rozhodnutí, že darovací smlouva je neplatná a garáž se vrací zpátky do dědictví po otci, rozdělená mezi Janu a Marka rovným dílem. Paní Bartošová podepisovala nějaký formulář, kterým se vzdávala jakéhokoli budoucího nároku Petra na cokoliv z pozůstalosti po manželovi – notářský zápis, aby už nikdy nemohl tvrdit, že mu něco "darovala ústně".
Petr přišel domů k Janě ten samý večer, to mi řekla recepční, co bydlí ve stejném patře. Prý zjistil z dopisu od katastru, že garáž na Terezínsku už není jeho, a stál před zamčenými dveřmi bytu skoro dvacet minut, než odešel.
Já jsem ten den dodělal jenom výměnu žárovky na chodbě u výtahu. Paní Bartošová mi ale nabídla kávu, což předtím nikdy neudělala. Řekl jsem, že mám ještě práci ve druhém patře, a odešel. Někdy je lepší nezůstávat déle, než je potřeba.
