Jmenuju se Radka Vlčková, je mi čtyřicet devět a dvaadvacet let dělám poštovní doručovatelku v Přerově. Znám tady každou ulici, každý plot, každého psa, co štěká na kolo, a taky vím, kde bydlí lidi, co na vás čekají u schránky, protože jinak by ten den s nikým nemluvili. Tenhle příběh mi patří jenom okrajově – stála jsem u toho, protahovala jsem si směnu o dobrou půlhodinu, a možná právě proto si ho pamatuju do posledního detailu.
Manžele Novosadovy jsem doručovala roky. Pan Bohumil, po operaci kyčle chodil s holí, a paní Ivana, učitelka na penzi, co pěstovala rajčata na balkoně paneláku na Předmostí. Měli kocoura – rezavého, s bílou skvrnkou na krku ve tvaru slzy a s malým zápisem srsti nad okem, jako by ho někdo štípl. Volali mu Skřítek. Věděla jsem to, protože paní Ivana mi o něm vždycky vyprávěla, když jsem jí nosila důchod v obálce – tenkrát ještě chodily složenky poštou.
V říjnu předloni Skřítek zmizel. Prý se to stalo večer, když stěhovali věci ze sklepa a dveře od chodby zůstaly dlouho pootevřené. Paní Ivana mi to řekla u schránek, s klíči v ruce, a hlas se jí lámal uprostřed věty: „Radko, on tam byl ještě v šest, a v osm už ne.“
Vylepili plakátky po celém sídlišti. Viděla jsem je na sloupech, na vývěskách u samoobsluhy, na dveřích od výtahu. Fotka rezavého kocoura a telefonní číslo, které jsem za ten rok viděla vybledávat od černé přes šedou až skoro k ničemu. Lidi volali – viděli oranžovou kočku za kontejnery na Kabelíkově, pod schody u polikliniky, na parkovišti u Kauflandu. Pokaždé to bylo jiné zvíře. Pan Bohumil mi jednou u dveří řekl, že už radši nejezdí ověřovat sám, protože to srdce nevydrží další zklamání – jezdila teď paní Ivana, s taškou přes rameno, kdykoliv jí kdo zavolal.
Přestala jsem jim nosit poštu k prahu dveří a nechávala ji rovnou ve schránce dole, protože jsem viděla, jak se paní Ivana pokaždé zarazila u okna, když zaslechla kroky na chodbě – jako by čekala, že to bude tichý dupot tlapek, ne moje boty.
Na první výročí, kdy Skřítek zmizel, jsem paní Ivaně nesla obyčejnou reklamní letáček z lékárny. Otevřela mi ve fialovém županu, oči červené, a řekla jenom: „Dnes jsem sundala misku od dveří.“ Nic víc. Zavřela a já jsem stála na chodbě s tou zbytečnou reklamou v ruce a přemýšlela, jestli mám zaklepat znovu. Nezaklepala jsem. Někdy člověk pozná, že ticho patří jinému a on do něj nemá co strkat nos.
Tři měsíce nato jsem měla směnu, co se protáhla, protože jeden důchodce na Škodově ulici mě zdržel povídáním o vnoučatech skoro dvacet minut. Bylo pozdní odpoledne, únor, ještě šero, na chodníku zbytky špinavého sněhu a ten typický zápach mokrého asfaltu a výfukových plynů, co má Přerov v únoru vždycky. Šla jsem zkratkou kolem staré vlečky u nádraží, kde stávají odstavené dodávky, když jsem uviděla muže v montérkové bundě, jak dřepí u kola náklaďáku a píská.
Nebyl to obyčejný hvizd. Dva krátké, jeden dlouhý. Zastavila jsem se, protože to znělo jako signál, který dávám sama sobě, když volám svého psa domů, a byla jsem zvědavá, komu to platí.
Byl to pan Bohumil. Nepoznala jsem ho hned – zhubl, měl na sobě starou bundu, se kterou jsem ho nikdy neviděla, a ta hůl se opírala o blatník náklaďáku, jako by ji na chvíli odložil, protože potřeboval obě ruce volné.
Pod tím náklaďákem se něco pohnulo. Rezavá srst, špinavá, slepená, jako by to zvíře přežilo zimu v kanálu. Vypadalo to hůř než na plakátech, které jsem rok potkávala na každém sloupu. Pan Bohumil hvízdl znovu. Zvíře strnulo, uši mu vystřelily nahoru, a pak se ozval zvuk, jaký jsem u kočky nikdy neslyšela – jakoby zlomené mňouknutí, napůl vzlyk.
Vyběhlo to k němu. Prostě vyběhlo, přes louži, přímo do jeho náruče, a pan Bohumil dopadl na kolena přímo do bláta, tam kde ještě před chvílí ležela hůl, a objal to zvíře oběma rukama, jako by se bál, že mu znovu zmizí, když povolí stisk.
Stála jsem asi deset kroků od nich s taškou plnou dopisů a neschovala jsem se, ale ani jsem nešla blíž. Není moje věc být u toho zblízka. Slyšela jsem ho, jak volá telefonem, hlas se mu třásl tak, že skoro nešlo rozumět slovům: „Ivano, musíš sem přijet. Hned.“
Přijela za necelou čtvrthodinu, v tom svém starém fiatu, se kterým vždycky parkuje šikmo, protože nemá couvací kameru a nikdy neuměla couvat rovně. Vystoupila, uviděla manžela dřepět u náklaďáku s balíkem špinavé srsti v náruči, a ruka jí vyletěla k ústům. Nezeptala se, kdo to je. Přiběhla, klekla si vedle něj do bláta v těch svých čistých kalhotách, a řekla jméno, které jsem od ní rok neslyšela nahlas: „Skřítku.“
Kocour k ní otočil hlavu. Vytrhl se manželovi z náruče a vrhl se k ní, jako by ji celý ten rok hledal on.
Veterinářka na Optiky ulici mu později řekla, že je vážně podvyživený, srst plná klíšťat, ale žádné zlomeniny, žádná vnitřní zranění. Někdo ho možná krmil, možná přežíval po sklepích a garážích, možná se schovával pod auty v zimě. Nikdo se to nikdy nedozvěděl a ani to nikoho nezajímalo – důležité bylo, že žil.
Nosila jsem jim poštu ještě dalšího půl roku, než jsem odešla na jiný okrsek. Skřítek mě vždycky vyprovázel až ke dveřím, seděl na opěradle gauče u okna – tam, kde prý sedával odjakživa a kde to místo celý ten rok zůstávalo prázdné, protože si na něj nikdo nesedl a nikdo tam nedal ani polštář.
Naposledy, když jsem jim nesla nějakou zásilku z lékárny, otevřela mi paní Ivana s kocourem v náruči, s miskou vody znovu postavenou vedle vchodových dveří, přesně na to samé místo, kde stávala předtím. Podala mi doklad k podpisu, usmála se a řekla jenom: „Víte, co je zvláštní? On si ty hvizdy pamatoval celý ten rok.“
Podepsala jsem se, popřála hezký den a šla dál, protože mi ještě zbývaly tři ulice a už se stmívalo.
