Jmenuju se Marek Doležal, dvacet let dělám veterináře na sídlišti v Brně-Líšni, a za tu dobu jsem viděl kdeco – psy po přejetí tramvají, kočky s deseti životy skutečně vyzkoušenými do posledního. Ale ten pes mi utkvěl v paměti jinak. Ne kvůli zranění. Kvůli tomu, jak vypadal a kvůli tomu, co se kolem něj semlelo v čekárně tu středu odpoledne.
Přišla s ním mladá ženská, přes rameno tašku od Alberta, ještě s visačkou z lékárny na paragonu vykukujícím z kapsy. Na vodítku měla jezevčíka, tak podivně zbarveného, že jsem si nejdřív myslel, že mu někdo polil hlavu inkoustem. Hlava skoro celá tmavá, skoro černá, a tělo jako mozaika – hnědé, bílé, plavé skvrny rozházené bez ladu a skladu, jako by ho někdo navlékl do dětského pyžama s potiskem. V čekárně seděly ještě dvě další paní s kočkami v přepravkách, a jedna z nich se nahlas zeptala, jestli ten pes není nějak "upravenej ve photoshopu".
Ženská se jmenovala Kateřina, to jsem zjistil z karty. Pejska přinesla na běžné očkování, nic dramatického. Zvíře se jmenovalo Skvrnka, i když se ptáte, tak vám řeknu, že to jméno sedělo možná až moc doslovně. Zatímco jsem mu měřil teplotu, Kateřina pořád ťukala do mobilu, jednou rukou držela vodítko, druhou psala zprávu, palec jí jel po displeji rychleji, než stačila myslet. Bylo vidět, že spěchá – měla za pár minut vyzvednout dceru ze školky v Líšni, kousek od ordinace, řekla mi to sama, když jsem se ptal na anamnézu.
Co mě zarazilo, nebyl ten pes. Barva srsti je genetická věc, u jezevčíků se to občas stává, když se sejdou recesivní geny po obou rodičích – něco jako merle faktor nebo prostě nešťastná kombinace pigmentu. Zdravotně to nic neznamená, pes byl v pořádku, srdce čisté, uši čisté, váha odpovídající věku. Co mě zarazilo, byla ta věta, kterou Kateřina utrousila, když jsem jí říkal, že se srstí je všechno v pořádku.
"No jo, jenže s tímhle vzhledem si ho nikdo nevezme."
Zeptal jsem se, jak to myslí. A ona mi to řekla otevřeně, bez okolků, jako by to bylo rozhodnuté už dávno. Že Skvrnku vzala od sousedky, která ho nechtěla, protože ho nikdo nekoupil z vrhu – prý ho lidi obcházeli kvůli té srsti, mysleli si, že je nemocný nebo vadný. Kateřina ho vzala z lítosti, ale teď má doma ještě staršího psa a dvouletou dceru s alergiemi, které se zhoršují, a manžel prý řekl, že dva psi v bytě na Lesné, to už je moc. Přemýšlela, že Skvrnku dá do útulku nebo ho prostě inzeruje na Facebooku, "někomu, kdo to tam bude mít pod psa, doslova".
Paní s kočkou, co se před chvílí ptala na photoshop, sklopila oči k přepravce a začala si prohlížet zámek, jako by ho viděla poprvé.
Vysvětlil jsem Kateřině, co jí ostatně mohl potvrdit i genetický test, kdyby chtěla – že takové zbarvení nemá s povahou ani zdravím nic společného, že to je jen loterie barviva v kůži. Řekl jsem jí to i proto, že jsem v tu chvíli nevěděl, co jiného říct, aby to neznělo jako kázání. Ona jen krátce kývla, zaplatila za očkování a odešla. Skvrnka se otočil ve dveřích, jako by věděl, že něco visí ve vzduchu, ale to si asi jen domýšlím zpětně.
O deset dní později přišla znovu, tentokrát ne na objednávku, jen tak vpadla mezi dvěma pacienty, celá bez dechu, s mobilem v ruce. Chtěla mi ukázat inzerát, který dala na skupinu chovatelů jezevčíků – nabízela v něm Skvrnku zdarma, "do dobrých rukou". Ozvala se jí prý paní, která provozuje soukromý útulek kdesi na Vysočině, specializovaný na psy s neobvyklým zbarvením. Psala, že takoví psi mají svou klientelu, protože jsou "originál", a že si Skvrnku ráda vezme, ať Kateřina nic neřeší – útulek si pro něj sám dojede.
To by možná stačilo. Jenže ta paní k tomu v poslední zprávě přihodila, že Kateřině za psa navíc pošle osm tisíc korun, "jako poděkování a na budoucí veterinu", ať prý napíše číslo účtu.
Řekl jsem Kateřině rovnou, co mi na tom nesedí. Dvacet let vidím lidi, co berou zvířata zadarmo, a nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by za to ještě platil – natož útulek, který má sám sotva na krmivo. Zeptal jsem se jí, jestli si ten útulek vůbec dohledala, jestli má web, recenze, adresu, kterou lze ověřit. Kateřina zbledla, řekla, že na to vůbec nemyslela, že jí ty peníze přišly spíš jako gesto dobré vůle.
Napsala útulku, že chce nejdřív vidět prostory na fotkách a mluvit telefonicky. Odpověď přišla rychle a hladce vysvětlovala všechno – žádné foto ale nepřišlo, jen odkaz na starý facebookový profil se třemi příspěvky a desítkami komentářů pod cizími fotkami štěňat, které se navzájem vůbec nepodobaly. Když se Kateřina zeptala na smlouvu o předání a razítko, odpověď najednou vázla.
Nakonec smlouva přišla – bez razítka, s doložkou, že pes zůstává majetkem "útulku" až do nalezení nového domova a že Kateřina se zavazuje o něm dál nikde nepsat ani neinzerovat. Peníze žádné neposlala a žádné jí ani nikdo neposlal. Napsala jen, že o Skvrnku už se nezajímá, ať smaže její číslo.
Skvrnku nakonec převzal skutečný útulek v Kohoutovicích, kam jsem Kateřinu sám nasměroval – znám tam vedoucí roky, vozím jim tam kastrovat kočky ze sídliště zdarma. Byl tam podmíněný pobyt, čip přepsaný na útulek, žádné peníze z jedné ani druhé strany.
V sobotu, kdy si pro Skvrnku přijeli, jsem měl ordinaci zavřenou, ale kolegyně mi poslala fotku, kterou jí Kateřina poslala později – Skvrnka na zadním sedadle dodávky, hlava položená na tlapkách, a vedle něj krabice se srstí patřící staršímu psovi z domácnosti, kterou mu Kateřina přibalila, aby to tam necítil tak cize. Nevím, jestli si Skvrnka tu vůni ze staré deky vůbec všiml. Ale ta krabice v tom autě mi z celé té historky zůstala v paměti nejvíc.
