Tak takhle to teda skončilo. Stojím před garáží v Kolíně, klíč od dodávky v kapse bundy, a Radka mi z okna křičí, že prý jsem "vrah vlastního tchána". Jenže ono to bylo trochu jinak, než jak to teď vypráví po celé Kutnohorské ulici.
Jmenuju se Tomáš Bureš, je mi čtyřicet dva a dvanáct let jsem dělal servis dodávek pro menší firmy — ne vlastní dílnu, jenom pronajatý kout u benzínky na kraji města. Táta manželky, starý pan Vaněk, tam měl svoje vlastní autoservisní hadry, kalendář z roku 2009 na zdi a šuplík plný účtenek, které nikdy netřídil. Když před rokem a půl dostal infarkt a půl roku ležel v nemocnici v Kutné Hoře, řekl mi jednou, ještě než ho odvezli na operaci: "Tomáši, ty to tady udrž. Radce to nejde, ví bůh proč, ale tobě to jde." Nikdo jiný to neslyšel. Papír na to nebyl, jenom slova mezi dvěma chlapama, co si věřili.
Radka, moje žena, byla vždycky ráda, že se o tátovu dílnu nemusí starat. Přišla tam možná třikrát za celou dobu, jednou přinesla svíčkovou v hrnci, jednou si od táty půjčila peníze na dovolenou do Chorvatska. Ale jakmile starý pán umřel — bylo to loni v listopadu, prší, mokro, hnusně — najednou byla jediná dědička. A najednou jsem já byl ten, kdo si "přivlastnil rodinný majetek".
Chápu ji. Aspoň se o to snažím. Ztratila tátu a najednou zjistila, že dílna, kterou brala jako samozřejmost, patří z poloviny mně — protože jsem si to nechal přepsat ještě za tátova života, s jeho vlastním podpisem na obecním úřadě, s vědomím, že jinak by to celé za pár měsíců spadlo pod exekuci kvůli dluhům, co nadělal její bratr Lukáš. Ona to neřešila. Nikdy jí nedocházelo, kolik hodin jsem tam trávil po večerech, zatímco ona sledovala seriály a stěžovala si, že "táta má furt jenom ten svůj šrot". Teď je ten šrot najednou "rodinné dědictví po tatínkovi" a já jsem zloděj.
Věci se semlely minulý čtvrtek, 17. září. Přijel jsem ráno otevřít, jak jsem to dělal posledních osmnáct měsíců, a na vratech visel nový zámek. Vedle na papíře, přilepeném izolepou, bylo napsáno rukou mojí tchyně, paní Vaňkové: "Vstup zakázán. Majetek rodiny Vaňkových." Zavolal jsem Radce. Nezvedla to. Zavolal jsem podruhé, potřetí. Až na čtvrtý pokus to vzala a řekla mi, ať si "jdu opravovat auta jinam, tohle je teď moje a mámino".
Stál jsem tam s klíčem, co už nikam nepasoval, a vzpomněl jsem si na tátovu poslední větu v nemocnici, tu o tom, že mně to jde. Nešel jsem dovnitř silou. Nezavolal jsem policii, i když bych podle papírů měl na to plné právo — mám přece vlastnický podíl, notářsky ověřený. Sedl jsem si do dodávky a jel domů. Cestou jsem si vzpomněl, jak táta jednou v zimě, ještě zdravý, vytáhl z kapsy fotku mojí a Radčiny svatby, měl ji tam schovanou v náprsní tašce vedle řidičáku, celou umolousanou, a řekl: "Ty jsi mi ze zetě udělal syna, kterýho jsem nikdy neměl." To bylo před šesti lety. Nikdy jsem to Radce neřekl, protože bych se asi rozbrečel a to u nás doma nešlo.
Doma na mě čekala Radka s matkou. Byt voněl gulášem, který nikdo nejedl, protože se hádaly ještě než jsem přišel. Na stole ležela složka — moje, ta, co jsem měsíce vedl, s notářským zápisem o podílu, s fakturami, s doklady o tom, kolik peněz jsem do dílny investoval z vlastní kapsy, protože jsem to bral jako investici do rodiny, ne jako byznys. Radka mi tu složku hodila přes stůl a řekla, že to "stejně soud zruší, protože táta nebyl při smyslech".
Byl. Byl při smyslech víc než kdokoli z nás v tu chvíli.
Řekl jsem jí tehdy jenom jednu větu: "Radko, dej mi tři dny." Nevěděla, co s tím. Myslela si asi, že to znamená, že se vzdám. Znamenalo to, že jsem zavolal Mgr. Kopeckému, advokátovi z Kolína, se kterým jsem se znal od doby, co mi před lety pomáhal s pojistkou po havárii. Vysvětlil jsem mu situaci. Řekl mi, že s notářsky ověřeným podílem a s doklady o vloženém kapitálu nemám čeho se bát — ale že to bude trvat, možná měsíc, možná dva, než se to u soudu v Kutné Hoře vyřeší, pokud se Radka a její matka nedohodnou po dobrém.
Nedohodly. Naopak, paní Vaňková rozjela po sousedství historku, že jsem "starýho ošulil o dílnu, dokud ležel v nemocnici s hadičkama v ruce". Lidi u Lidlu na mě koukali divně. Radčina kamarádka mi psala zprávy s emotikony vzteku. A já jsem mezitím dělal to jediné, co jsem uměl — jezdil jsem k lidem domů opravovat jejich dodávky a auta, protože do dílny jsem se dostat nemohl, a čekal jsem na termín u soudu.
Přišel 15. září, v pondělí, deset dní po tom zámku. Sešli jsme se všichni v malé zasedačce okresního soudu — Radka, paní Vaňková, já, můj advokát a soudkyně, paní JUDr. Horáková, žena kolem šedesátky s brýlemi na tkaničce, která na začátku řízení řekla jenom: "Podívejme se na dokumenty, ne na emoce." Přesně to jsem potřeboval slyšet.
Mgr. Kopecký položil na stůl notářský zápis z března předloňského roku, podepsaný panem Vaňkem vlastnoručně, se svědkem — sousedem panem Dvořákem, který byl ochotný to i telefonicky potvrdit. K tomu faktury na součástky a nářadí za bezmála tři sta osmdesát tisíc korun, které jsem do dílny investoval z vlastních úspor za posledních pět let. Radčina právnička — najatá ve spěchu, mladá holka, co se očividně bála soudkyně víc než my všichni — zkoušela argumentovat nesvéprávností otce v době podpisu. Jenže tady byl problém: podpis byl z doby dva roky před infarktem, kdy byl táta zdravý jako řípa a jezdil na houby.
Soudkyně to slyšet nepotřebovala dvakrát. Řekla, že podíl je platný, že dílna je ze zákona z poloviny moje a z poloviny Radčina jako dědičky, a že pokud se rodina nedohodne na společném provozu, navrhuje rozdělení nebo odkup podílu. Paní Vaňková vstala od stolu a řekla nahlas, že "to je hanba, jak se dcera stará chová k vlastní rodině" — mířeno na mě, jako bych já byl ten cizí.
Po jednání jsme s Radkou stáli na chodbě soudu, u okna s výhledem na parkoviště, kde byla zaparkovaná moje dodávka s nápisem "BUREŠ – SERVIS", který jsem si nechal vyrobit ještě před svatbou. Řekla mi, že to nechtěla takhle. Že ji máma "navedla", že byla ve smutku a nevěděla, co dělá. Mačkala si přitom lem kabátu do malých záhybů a nepřestávala, dokud jsem nepromluvil. Věřím jí. Ale věřit a odpustit rovnou jsou dvě různé věci a já potřeboval čas.
Rozhodl jsem se pro jasnou věc, ne pro velká slova. Do týdne jsem s právníkem sepsal nabídku odkupu — vyplatil jsem Radčin podíl v hotovosti, sto sedmdesát tisíc korun, částku, na které jsme se s advokátem a znalcem shodli jako na férové tržní hodnotě její poloviny, vzhledem k tomu, co jsem já do dílny vložil. Dílna je teď celá zapsaná na moje jméno, papír od notáře leží doma v šuplíku vedle tátovy fotky ze svatby. Zámek jsem vyměnil znovu, tentokrát sám, novým bezpečnostním kováním, a klíč mám jenom jeden — druhý si nechávám u sebe pro případ, že by mi to jednou chtěl někdo zdědit tak, jak si to zaslouží.
Paní Vaňková mi od té doby nezavolala. Radka ano, jednou, aby řekla, že "peníze dorazily" a že to "asi tak mělo být". Nebyl jsem u toho, abych viděl její tvář, ale slyšel jsem v telefonu, jak vzadu běží televize a jak si odkašlala, než tu větu dořekla. To mi stačilo.
