Čtyřicítka na dosah a já jí konečně nemusím utíkat
Čtyřicet svíček na dortu a Bára Nováková sedí ve svém bytě na Vinohradech, dívá se na telefon, kde jí kamarádka právě napsala: "Tak co, bojíš se čtyřicítky?" Bára nad tou zprávou odloží telefon displejem dolů, protože odpověď na ni nezná tak docela sama.
Sedí u kuchyňského stolu, před sebou hrnek vystydlé kávy. Netýká se jí, nezvedne ji, jen otáčí hrnkem o čtvrt otáčky, pořád dokola, jako by tím něco mohla urovnat. Za oknem burácí tramvaj číslo devět. V televizi běží ztlumený pořad o vaření, jen jako kulisa. Bára píše dceři zprávu — Klárce je patnáct a zrovna má zkoušky z chemie — a mezi tím jí hlavou běží jedna věta, kterou si nechce přiznat nahlas: zítra má poprvé po pětadvaceti letech přijít na návštěvu její otec.
Napsal jí to před týdnem, esemeskou, jako by se nic nestalo: "Rád bych tě zase viděl. Jestli budeš chtít." Bára tu zprávu za ten týden otevřela nejmíň padesátkrát a pořád neví, co mu odepsat. Otec odešel, když jí bylo osm. Ne přestěhoval se do jiného města kvůli práci, ne rozešli se rodiče a on zůstal v kontaktu — prostě zmizel, a ona vyrůstala s tím, že se o něm doma nemluví. Matka na jeho jméno reagovala mlčením, které bylo hlasitější než jakákoli hádka.
A teď, pár týdnů před jejími čtyřicátými narozeninami, jí napsal.
Ivana, o pět let starší sestra, která bere všechno vážně a starosti si dělá za dva, jí dnes ráno volala: "Báro, ty ho fakt chceš pustit domů? Po tom všem?" Bára se snažila znít klidně, ale prsty jí sjížděly po hraně stolu tam a zpátky, dokud si to sama nevšimla a nezastavila ruku. "Nevím, jestli ho chci pustit domů, Ivo. Chci se ho jen na něco zeptat." "Na co?" "Proč."
To slovo v ní sedí už dny. Proč zmizel. Proč se ozval zrovna teď. Proč čeká, že ho po pětadvaceti letech pozve na kávu, jako by byl soused, který se odstěhoval a najednou se vrátil.
Bára vytáhne z tašky malý sešit, který nosí poslední dva měsíce s sebou, a přejíždí palcem přes hranu obalu, dokud se roh nezačne trochu odírat. Napsala do něj jen pár vět od té doby, co jí táta poprvé po letech napsal — chtěla si dát pauzu, promyslet to, než mu odpoví. Teď na prázdnou stránku napíše datum a jednu větu: "Zítra přijde. Nevím, jestli mu mám otevřít."
Ve čtvrtek odpoledne zazvoní zvonek u dveří přesně v pět, jak slíbil. Bára stojí v předsíni, ruku na klice, a nejde otevřít. Počítá v duchu do deseti, pak do dvaceti, až se zvonek ozve podruhé, tišeji, jako by ten za dveřmi taky váhal. Otevře.
Stojí tam muž, kterého by na ulici nepoznala — menší, než si ho pamatovala, v khaki bundě o číslo větší, s rukama zabořenýma do kapes, jako by nevěděl, kam s nimi jinam. "Ahoj, Báro," řekne a hlas se mu na tom jméně zadrhne. Ona neřekne nic, jen ucouvne, aby mohl dovnitř. Když si sundává bundu a věší ji na věšák, který tam visí už roky a nikdy ho neužil, ruka se mu na chvíli zasekne o rukáv a musí to zkusit dvakrát.
U stolu mlčí oba dlouho. Bára mu nalije kávu do hrnku s obrázkem Karlova mostu, který koupila kdysi na dovolené a nikdo ho nepoužívá. On se jí nedotkne, přesně jako ona té své ráno. Nakonec řekne to slovo, které v sobě nosila celý týden: "Proč?"
Otec si prohlíží své ruce, obrací je dlaněmi nahoru a zase dolů. "Odešel jsem do Ostravy," řekne. "Sháněl jsem práci na dole, nesehnal, půjčil jsem si od jednoho chlapa dvě stě tisíc a pak ještě sto padesát od jiného, abych to splatil. Nezvládl jsem to." Odmlčí se, otočí hrnkem, ale nenapije se. "Styděl jsem se přijet. Pak už jsem se styděl ještě víc, protože jsem nepřijel ani na tvoje patnáctiny, ani na maturitu." "A na svatbu taky ne," řekne Bára. "Na svatbu taky ne." Mlčí chvíli oba. "Každej rok jsem si k tvým narozeninám říkal, že napíšu. A pak jsem to zas o rok odložil. Když mi bylo šedesát a spočítal jsem si, že ti bude čtyřicet, řekl jsem si — teď, nebo nikdy víc."
Bára vezme do ruky svůj hrnek, teď už úplně vystydlý, a napije se, i když je to nechutné, protože potřebuje něco udělat rukama, než promluví.
"Nemůžu ti odpustit ty roky jen proto, že sis o mně vzpomněl kvůli kulatinám," řekne nakonec. "Ale jsi tady. A já ti otevřela dveře. To dneska stačí."
Otec přikývne a otře si tvář hřbetem ruky, rychle, jako by nechtěl, aby si toho všimla. Sedí spolu ještě hodinu, mluví o obyčejných věcech — o Klárce, o tom, že teď bydlí v Přerově a dělá noční hlídače ve skladu, o mamince, kterou ani jeden z nich nezmíní jménem.
Když odchází, u dveří se na chvíli zastaví s rukou na klice, jako by chtěl ještě něco říct. Pak jen kývne, sejde po schodech dolů a Bára poslouchá jeho kroky, dokud se dole neozve bouchnutí vchodových dveří.
Vrátí se do kuchyně. Na stole stojí dva hrnky — její vystydlá ranní káva a jeho nedopitá odpolední, oba studené, oba nedotčené. Bára je vezme oba najednou za ucha a odnese ke dřezu.
