Když jsem byl mladý, znal jsem jeden dům, do kterého jsem nechodil na návštěvu. Já tam skoro bydlel.

Když jsem byl mladý, znal jsem jeden dům, do kterého jsem nechodil na návštěvu. Já tam skoro bydlel.

Stačilo odpracovat směnu, opláchnout si ruce, převléknout košili a už jsem mířil přes půl města za Klárou. Její rodiče si ze mě dělali legraci, že bych měl přispívat na elektřinu a jídlo, protože doma se ukazuji méně než u nich. Já se jen smál a tvrdil, že za všechno může šachovnice.

S Klárou jsme totiž prý hrávali šachy, dámu a karty.

Alespoň tak jsme tomu říkali před ostatními.

Ve skutečnosti se některé partie protáhly až podezřele dlouho. Občas jsme seděli zavření v pokoji, figurky zůstávaly na stejných políčkách a z vedlejší místnosti se ozývalo pobavené zakašlání jejího otce.

V tom domě ale nebyla Klára jediným tvorem, kvůli kterému jsem tam chodil rád.

Žil tam také černý kocour jménem Čert.

To jméno dostal kvůli barvě srsti a své povaze. Nebyl zlý, jen neústupný. Když si něco usmyslel, muselo to být po jeho. Když chtěl spát v křesle, nikdo si do něj nesedl. Když se rozhodl ležet uprostřed chodby, všichni ho překračovali.

Našli ho jako kotě pod starou škodovkou na parkovišti u nádraží. Byl promrzlý, špinavý a tak hubený, že se vešel do jedné dlaně. Teprve veterinář zjistil, že je od narození slepý.

— Bude potřebovat klidné prostředí — řekl tehdy. — Nesmíte často přesouvat nábytek. Musí si všechno zapamatovat.

Klářina maminka si kocoura přitiskla k sobě a odpověděla:

— Tak si to zapamatuje. U nás zůstane.

A zůstal.

První týdny se pohyboval opatrně. Nosil hlavu nízko, vousky měl natažené před sebe a do každého kroku vkládal zvláštní soustředění. Když narazil do skříně, posadil se, jako by si dělal poznámku.

Časem se naučil celý byt nazpaměť.

Věděl, kolik kroků vede od pelíšku k misce. Poznal, kde končí koberec a začíná studené lino. Rozlišoval lidi podle chůze. Klářina maminka našlapovala měkce, otec dupal, babička šoupala bačkorami a Klára běhala po bytě tak lehce, že ji často prozradil až hlas.

Mě Čert poznával ještě na schodech.

Jakmile jsem vystoupal do druhého patra, seděl už za dveřmi.

— On tě má rád — říkala Klára.

— Jistě. Ví, kdo mu tajně nosí šunku.

— Takže mě podplácíš přes kocoura?

— Každý vztah potřebuje strategii.

Když Čert dospěl, vyrostl z něj neuvěřitelně mohutný kocour. Měl široký hrudník, silné nohy a lesklou srst. Když se protahoval, vypadal jako malý panter.

Nikdo by při pohledu na jeho jistou chůzi neřekl, že nevidí.

Nejenže se přestal srážet s nábytkem, ale dokázal rozpoznat i novou překážku. Když někdo posunul židli, zastavil se pár centimetrů před ní, zavlnil vousky a obešel ji.

Klářin otec tvrdil, že Čert vidí ušima.

Babička zase říkala:

— On nepotřebuje oči. Ten ví o všem dřív než my.

A měla pravdu.

Čert si také vypracoval dokonalý způsob, jak lidi přinutit, aby ho nakrmili.

V jídelně visel těžký obraz s krajinou. Byla na něm chalupa u rybníka, dvě břízy a mlhavé kopce. Obraz maloval kdysi Klářin dědeček a babička na něj byla nesmírně pyšná.

Pokud Čert ráno našel prázdnou misku, vyskočil na židli, odtud na stůl a došel ke zdi.

Postavil se na zadní.

Jednou přední tlapou se opřel o omítku, druhou zahákl drápy za rám.

Přitáhl ho k sobě.

A pustil.

Rána byla tak silná, že se rozechvělo sklo ve vitríně.

Poprvé jsme s Klárou vyběhli z pokoje napůl oblečení a přesvědčení, že v kuchyni něco explodovalo.

Čert seděl na stole a klidně čekal.

— Co se stalo? — vyhrkl jsem.

Klára se podívala na prázdnou misku.

— Jeho Veličenstvo nemá snídani.

Nasypal jsem mu granule a kocour seskočil dolů s důstojností člověka, který právě vyřešil závažný společenský problém.

Od té doby se to opakovalo pravidelně.

Když jsme s Klárou v pokoji rozehráli jednu ze svých velmi soukromých partií, ozvala se z jídelny rána.

— Ignoruj ho — zašeptala Klára.

Následovala druhá, ještě silnější.

— On nás nenechá.

— Je vytrvalý po tobě.

— Tak ho běž nakrmit.

Čert vždycky dosáhl svého.

Jenže jednou jeho zvyk zachránil život.

Byl sychravý listopadový večer. Vracíval jsem se obvykle za světla, ale toho dne se v práci pokazil stroj a museli jsme zůstat déle. Když jsem se blížil ke Klářině ulici, ucítil jsem kouř.

O pár kroků dál jsem uviděl černý sloup stoupající nad střechami.

Něco ve mně se sevřelo.

Rozběhl jsem se.

Před domem stáli sousedé, někdo křičel, někdo plakal. Z oken bytu ve druhém patře se valil hustý dým.

Na chodníku byla Klářina maminka v županu. Otec seděl opřený o zeď a kašlal. Klára svírala Čerta v náručí tak pevně, až se kocour neklidně vrtěl.

— Kde je babička? — zeptal jsem se.

Nikdo mi neodpověděl.

Podíval jsem se Kláře do očí.

— Ona je uvnitř?

Klára jen přikývla.

— Spala v zadním pokoji. Táta se pro ni vrátil, ale už se nedalo projít přes obývák.

Požár vznikl u staré televize.

Byla to obrovská dřevěná bedna s vypouklou obrazovkou a dvěma reproduktory po stranách. Přístroj byl dávno zastaralý. Obraz se třásl, zvuk chrčel a někdy se muselo udeřit do boku, aby naskočil.

Rodina chtěla koupit nový.

Babička to vždycky odmítla.

— Ten televizor přinesl děda domů, když dostal první pořádnou výplatu — říkávala. — Dokud jsem tady já, bude tady i on.

Toho večera se uvnitř přístroje něco vznítilo. Oheň přeskočil na záclonu, pak na dřevěnou skříň a během několika minut zaplnil celý byt kouřem.

V dálce už bylo slyšet sirény.

Čert se najednou začal Kláře vytrhávat.

— Klid, klid — šeptala mu.

Kocour ale otočil hlavu k domu a hlasitě zamňoukal.

Nebyl to běžný zvuk.

Byl ostrý, naléhavý a plný paniky.

— On něco slyší — řekla Klára.

— Možná praskání ohně — namítl její otec.

Čert se jí zakousl drápy do rukávu, vykroutil se a dopadl na chodník.

Než jsme ho stačili chytit, vběhl do otevřených dveří domu.

— Čerte! — vykřikla Klára.

Chtěl jsem vyrazit za ním, ale právě přijeli hasiči. Jeden mě zadržel.

— Dovnitř nesmíte!

— Je tam stará paní a teď tam vběhl slepý kocour!

Hasič na mě na okamžik pohlédl, jako by si nebyl jistý, zda mě správně slyšel.

Pak si nasadil masku a běžel s kolegou nahoru.

Stáli jsme před domem a čekali.

Vteřiny se táhly.

Klára se třásla a pořád opakovala:

— Neměla jsem ho pustit. Neměla jsem ho pustit.

Objal jsem ji, ale sám jsem cítil, že se mi chvějí ruce.

Náhle se z bytu ozvala rána.

Tlumená, ale známá.

Pak druhá.

A třetí.

Klára zvedla hlavu.

— To je ten obraz.

Měla pravdu.

Čert dělal přesně to, co dělal každé ráno, když chtěl vzbudit celý dům.

Požárníci později vyprávěli, že uvnitř nebylo vidět ani na krok. Prohledávali obývák a chodbu, ale kvůli hustému kouři se špatně orientovali.

Pak uslyšeli pravidelné bouchání.

Šli za zvukem do jídelny.

Čert stál na stole, zaháknutý drápy do rámu. Když hasiči dorazili, seskočil a rozběhl se chodbou. Zastavil se u zavřených dveří zadního pokoje a začal škrábat.

Hasiči dveře vyrazili.

Babička ležela na zemi u postele. Byla v bezvědomí, ale žila.

Jeden ji zvedl a nesl ven. Druhý se pokusil chytit Čerta, jenže kocour se rozběhl před nimi a vedl je chodbou ke schodům.

Jako by celý život čekal právě na tu chvíli.

Babičku vynesli první.

Záchranáři jí nasadili kyslíkovou masku. Klářina maminka plakala a držela ji za ruku. Několik dlouhých minut se nic nedělo.

Pak se babička slabě pohnula.

— Kocour… — zašeptala pod maskou. — Kde je Čert?

Vtom se ve dveřích objevil hasič s černým zvířetem v náručí.

Čert byl celý od sazí. Vousky měl na jedné straně ohořelé a těžce dýchal.

Klára si klekla přímo do mokré špíny na chodníku a vzala ho do náručí.

— Ty blázne — vzlykala. — Ty slepý, statečný blázne…

Kocour jí položil hlavu na hruď.

Tentokrát nezápasil.

Neměl sílu.

Babičku odvezli do nemocnice a Čerta na veterinární kliniku. Oba se nadýchali kouře a několik dní nebylo jisté, zda budou v pořádku.

Babička se zotavila rychleji, než lékaři čekali. První věc, kterou chtěla udělat po propuštění, byla návštěva Čerta.

Sedla si vedle jeho boxu a položila dlaň k mřížce.

Kocour, který do té chvíle nehybně ležel, zvedl hlavu. Pomalu vstal a přitiskl čenich k jejím prstům.

Babička se rozplakala.

— Když jsme tě našli, myslela jsem si, že jsme zachránili chudáka, který bez nás nepřežije.

Čert slabě zavrněl.

— Ale ty ses celou dobu učil cestu domem, abys jednou našel mě.

Po požáru museli byt téměř celý opravit. Nábytek se vyhodil, stěny se oškrábaly a stará televize skončila mezi spálenými troskami.

Obraz z jídelny však zachránili.

Rám byl očazený a poškrábaný. Na jeho spodní hraně zůstaly hluboké stopy po Čertových drápech.

Rodina je nikdy neopravila.

Babička řekla:

— Tohle nejsou škrábance. Tohle je zpráva, která mě přivedla zpátky.

Obraz pak visel v nově vymalované jídelně ještě mnoho let.

Kdykoli se někdo zeptal, proč je jeho rám poškozený, babička mu vyprávěla o slepém kocourovi, který viděl víc než všichni ostatní.

S Klárou jsme se časem rozešli. Život nás odvedl jinam a naše dlouhé šachové partie zůstaly jen vzpomínkou na mládí.

Na Čerta jsem ale nezapomněl.

Dodnes si někdy vybavím ten zvuk těžkého rámu dopadajícího na zeď.

Kdysi nás budil, protože měl hlad.

Pak jednoho večera stejným způsobem přivolal pomoc k člověku, kterého miloval.

Lidé rádi říkají, že když vezmou opuštěné zvíře domů, dají mu nový život. Možná je to pravda. Jenže málokdo přemýšlí nad tím, že tím zároveň pouští do svého domu někoho, kdo jednou může zachránit i je.

Čert nikdy neviděl Klářinu tvář, babiččin úsměv ani světlo v oknech svého domova.

Přesto v nejtemnější chvíli poznal, kam musí jít.

Protože na cestu k tomu, koho opravdu milujeme, někdy nepotřebujeme oči.

Stačí srdce, které si pamatuje každý krok.