Jitka seděla v kuchyni a krájela brambory na vánoční salát. Za oknem v Olomouci hučel trolejbus číslo dvanáct, u sousedů štěkal pes. Na parapetu chřadla pelargonie, na lednici visel magnet z Krkonoš. Neotočila se, když slyšela klíč v zámku — věděla, že je to Tomáš.
Tomáš s Klárou vešli a nesundali si kabáty. Vonělo z něj parfém, z ní nespokojenost.
— Mámo, máme málo času. Zítra přijede developer. Nabízí čtyři osm set tisíc.
— Dům se neprodává.
— Ty nerozumíš. Tři znalecké posudky. Je to výhodná nabídka.
— Odejdi.
Klára protočila oči.
— No co zase. Nemůžeš se věčně držet těch zdí.
Jitka položila nůž na prkénko. Tomáš práskl dveřmi. Auto nastartovalo a odjelo. Jitka utřela stůl hadrem. Pak si sedla na stoličku. Na podlahu upadla vidlička. Nezvedla ji.
V noci nespala. Seděla v manželově dílně. Smrdělo tam strojním olejem. Vzala starý hoblík, přejela prstem po břitu. Vzpomněla si, jak manžel učil Tomáše hoblovat prkno a Tomáš u toho plakal. Tehdy manžel řekl: „Hlavně nepouštěj.“ Jitka pochopila, že dům nemůže pustit developerovi. Ale nemůže ho držet jen tak.
Ráno si vzala kabát a došla k Haně. Hana stála na dvoře a natírala starý šicí stroj. Na sobě měla montérky a tričko s nápisem Pilates.
— Jitko? Co se stalo?
— Hano, chceš bydlet v tom domě?
Hana pár vteřin otáčela štětcem v prstech.
— Chci. Ale nemám peníze.
Jitka se usmála.
— Peníze nepotřebuju. Pojď k notáři. Dám ti dům za korunu. Ale s jednou podmínkou.
— Jakou?
— Necháš studnu. A někdy mě pozveš na buřty.
Hana se zasmála. Jely spolu jedním autem do centra Olomouce. Notář se Jitky dlouho ptal, jestli ví, co dělá. Jitka se podepsala. Smlouva šla na katastr. Hana dostala klíče — nové.
Tři týdny nato, v sobotu, přijel Tomáš s realitním makléřem a dvěma lidmi developerské firmy. Na sobě měl bundu, kterou mu Jitka koupila k Vánocům. Vytáhl svazek klíčů, strčil do zámku. Klíč se neotočil. Zabušil. Otevřela Hana. Za ní po domě běhaly její tři děti.
— Co si přejete? — zeptala se a utírala si dlaně do zástěry.
— To je dům mojí matky. Kdo jste vy? — vyjel Tomáš.
— To je můj dům. Já jsem Hana Novotná.
— Co to má znamenat? Mami, jsi v pořádku? — křikl dovnitř.
Hana zavřela dveře.
— Promiňte, spěchám.
Makléř vytáhl tablet. Kupci mlčeli. Tomáš vyťukal číslo Jitky. Zvedla to po čtvrtém zazvonění.
— Mami, co je tam za ženskou v tvém domě?
— To není můj dům. Dala jsem ho Haně.
— Zbláznila ses? My už máme podepsanou rezervaci s developerem!
— To je tvoje rezervace. Já jsem nic nepodepsala.
— Podám na tebe žalobu!
— Podej. Dům je na katastru. Stál mě přesně jednu korunu.
Tomáš hodil telefon na asfalt. Kupci nasedli do auta a odjeli. Tomáš sedl do svojí Škody a letěl do Jitčina bytu v Olomouci. Pronajímala si garsonku ve třetím patře, kousek od Horního náměstí. Vyběhl po schodech. Dveře byly pootevřené. Jitka stála u sporáku a míchala čaj. Neotočila se.
— Zničila jsi všechno, pro co jsem dřel! — křičel Tomáš. — S Klárou jsme si chtěli koupit byt v Praze!
Jitka sundala konvici ze sporáku.
— Nic jsem nezničila. Dala jsem dům někomu, kdo ho bude mít rád. Tobě šlo jen o to, abys ho prodal dál.
— Neměla jsi právo!
— Měla. Je to můj dům. Po tvém otci přešel na mě. Jedenáct let jsi v něm nebydlel. Chodil jsi jen pro peníze.
Tomáš zmlkl. Jitka otevřela zásuvku, vytáhla desky. Uvnitř ležela kopie smlouvy. Položila desky na stůl.
— Můžeš si to přečíst. Všechno je podle zákona.
Tomáš popadl desky, přelétl stránky. Na poslední straně stála částka: 1,- Kč. Hodil deskami o zem. Papíry se rozletěly.
— Toho budeš litovat!
— Ne. — Jitka se sklonila, sebrala papíry, složila je na sebe. — Ty budeš litovat. Ale je pozdě.
Tomáš vyběhl z bytu, práskl dveřmi tak, že z police spadla slánka. Jitka přešla ke dveřím, zamkla je na závoru. Pak se vrátila ke stolu a nalila si čaj do hrnku s uraženým ouškem. Byl horký, na dně se usazoval tmavý lógrový kal. Za oknem Olomouc hořela světly.
