Kelímek s malinovkou mi vyklouzl z ruky a bouchl o písek dřív, než jsem stačila cokoli pochopit.
Maminka seděla na rozvrzané plastové židli hned vedle dřevěného přístřešku. Červencové slunce do ní pražilo bez jediného náznaku stínu. Ruce měla rudé od horka, na předloktí se jí leskly kapky potu smíchané se slzami, které si otírala okrajem papírového kapesníku. Chodítko stálo opodál, tašku s věcmi jí někdo odtáhl ke kraji pláže a deka se válela přehozená přes betonovou patku sloupku.
Její oči byly prázdné, ale když mě uviděla, propukla v tichý pláč.
Tak jsem jí slíbila výlet. Už měsíce na něj myslela. Osmdesát devět let, nohy ji bolí při každém kroku, ale voda jí vždycky dělala dobře. Ještě v květnu říkala, že chce jednou vidět Lipno v létě. Že je to jako moře, jenže české – blíž a bez dlouhého cestování. Koupila jsem jí nové modré plavky s květinami a pronajala přístřešek na celý den, aby měla kam se schovat před sluncem.
Přístřešek stál osm set korun. Dvanáct metrů čtverečních dřevěné podlahy, plátěné stěny a dvě polohovatelná lehátka. Zavřela jsem ji dovnitř s taškou, dekou a termoskou s chlazeným čajem, a šla ke stánku pro limonádu a zmrzlinu. Fronta byla na deset minut, u stánku se zdržel pán s třemi dětmi.
Když jsem se vrátila, maminka seděla venku.
„Mami, co se stalo?“
Popotáhla a uhladila si sukni na kolenou. Dělala to vždycky, když se snažila tvářit, že je všechno v pořádku.
„Řekla, že to potřebuje víc než já,“ zašeptala a kývla hlavou směrem k přístřešku.
Vešla jsem dovnitř.
Mladá žena v bílých plavkách s logem luxusní kosmetické značky ležela na tom lepším lehátku. Na klíně držela koktejl a telefon. Dvě kamarádky seděly vedle ní a chichotaly se nad displejem, zatímco další muž s ručníkem přes rameno je fotil ze všech úhlů. Profesionální blesk blikal i ve dne.
„Je to moje maminka,“ řekla jsem nahlas. „Tenhle přístřešek jsem pronajala já. Vy jste ji vyhodily na slunce?“
Žena ke mně pomalu vzhlédla, jako bych ji právě vyrušila od malování stropu.
„Promiňte?“ zamrkala. Mluvila česky, ale s afektovaným přízvukem, jako by se právě vrátila z ročního pobytu v Dubaji. Podívala se na mě s nechápavou lhostejností. „Ježiš, kvůli té staré paní? No tak se uklidněte, vždyť nic nepotřebovala. Jen tam seděla a koukala do stropu. My si tu děláme jen pár fotek – označila jsem resort, měli by být vděční za tu reklamu. Opravdu nechápu tu hysterii.“
Pak se znovu usmála do mobilu. Její prst ťukl na tlačítko nahrávání.
„Luxusní den u jezera, soukromý lounge přímo u pláže, naprosté soukromí, přesně jak jsem vám slíbila,“ řekla do kamery a nastavila rty.
Vypnula nahrávání a úsměv zmizel jako mávnutím proutku. Obrátila se ke kámošce: „Natoč ještě záběr na vodu. Musí to vypadat, že jsem tady úplně sama. Když to nebude stoprocentní, sponzor mi to neproplatí a letní kampaň je v háji.“
Pak si mě zase všimla.
„Opusťte ten přístřešek. Je zaplacený pro moji matku, ne pro vás,“ zopakovala jsem.
Povzdychla si, otočila oči v sloup a dotkla se rukou spánku. Její kamarádky se začaly chichotat.
„Ježiš, tak to už je vážně trapný. Ono jí tady v tom horku stejně nic nehrozí – babičky jsou zvyklý na sluníčko, ne?“
Nadechla jsem se, abych jí odpověděla, ale v tu chvíli jsem si všimla mladého brigádníka, který postával opodál. Bylo mu nanejvýš devatenáct, v ruce nervózně žmoulal smotaný ručník a vypadal, že by se nejradši propadl do písku. Na jmenovce měl napsáno Matěj.
„Vy jste ji vynesl ven?“ zeptala jsem se ho klidně. „Viděl jste, že má chodítko a že paní brečí?“
„Já… já jen přinesl tu židli, paní. Oni jí vyházeli ty věci sami. A ta slečna mi řekla, že pracuje pro vedení resortu a že jestli budu zasahovat, vyrazí mě.“
Obrátila jsem se na Matěje a podívala se mu do očí.
„Měl jste zkontrolovat náramek. A zavolat vedoucí.“ Jezerní pláž u Lipna prodávala vstupenky s náramky, na kterých šlo poznat, kdo má zaplacené co.
„Ano, paní,“ zašeptal a obličej mu zalila rudá.
Pak jsem udělala krok zpátky k té trojici, která dál točila video, jako by se nic nestalo.
„Takže vy nejste z vedení resortu. Zavolám vedoucí pláže a vy odtud zmizíte,“ řekla jsem.
Žena se na mě zadívala a poprvé jí přes obličej přelétl stín nejistoty. Ale jen na vteřinu. Pak pokrčila rameny.
„Klidně. My už máme skoro hotovo. Zbytek dotáčíme dole u mola. A resort si s námi pak rád promluví. Víte, kolik mám followerů?“
„Vůbec mě to nezajímá,“ opáčila jsem. „Nechala jste devadesátiletou ženu na přímém červencovém slunci. Kdybyste mi nechala vynést aspoň její léky, ale vy jste jí vyhodila i tu tašku. Tohle není o sledujících. Tohle je o lidské svinárně.“
Vtom se za mnou ozvaly rychlé kroky.
Vedoucí pláže, paní Svobodová, v bílém polokošili a s vysílačkou u pasu, dorazila celá udýchaná. Bylo jí přes padesát, na rukou měla pihy od slunce a výraz člověka, který už viděl leccos, ale ještě ne dnes.
„Matěji, co se děje? Kdo tu vyhazuje hosty?“
Matěj začal koktat. Přerušila jsem ho. Během dvou minut jsem jí řekla všechno: o zaplaceném přístřešku, o matce, o lécích, o vyházené tašce, o slzách.
Paní Svobodová se na ženu uvnitř podívala. Ta seděla dál na lehátku a tvářila se znuděně.
„Mladá paní, ukažte mi ten údajný partnerský mail. Nebo smlouvu s resortem. A ukažte ho hned.“
Byla to otázka, která neměla špatnou odpověď. Vteřinu bylo ticho, slyšet jen vlny narážející na molo.
„Já… my to řešíme s agenturou. Mail ještě nedošel,“ zkusila blogerka.
„Žádný mail, žádný přístřešek,“ odpověděla vedoucí. „Za dvě minuty tu bude ostraha. Matěji, pomoz paní vrátit věci její matky na místo. A vy tři si sbalte věci, dokud to jde slušně. Jinak volám policii. Neoprávněné užívání cizího majetku a ohrožení starší osoby, to je docela slušný začátek.“
Dvě minuty byly dlouhé. Blogerce ztuhl obličej do masky arogance, ale ruce se jí třásly, když si balila kabelku. Kamarádky zmlkly a muž s foťákem si tiše odplivl do písku. Když přišla ostraha – dva chlapi v modrých tričkách – zvedla se a bez jediného slova vyrazila k parkovišti.
Nikdo se za ní neotáčel.
Matěj zatím pomohl mamince zpátky do přístřešku. Omlouval se snad podesáté. Maminka ho vzala za ruku a řekla mu, že je hodný kluk.
„Já jsem si tak přála koukat na vodu,“ zašeptala, když jsme ji uložily na lehátko. Kůži na předloktí jsme jí ošetřily chladivým gelem a navrch položily mokrý ručník.
Za hodinu už bylo všechno jinak. Slunce se posunulo k západu a světlo se změnilo na zlato. Maminka usínala, víčka jí ztěžkla. Paní Svobodová se k nám přišla ještě jednou omluvit. Přinesla dvě skleněné láhve domácí limonády a vzkaz od vedení, že příští návštěvu dostane maminka úplně zdarma. Usmála jsem se, i když obě dobře víme, že příští rok už možná nepřijede.
Seděla jsem vedle ní a pozorovala hladinu. Byla klidná, leskla se jako plech. Maminka občas zamumlala ze spaní něco o rackách, i když na Lipně žádní racci nejsou.
Zůstaly jsme tam až do večera. Když se setmělo, slyšela jsem ze stánku rádio a Matěje, jak se chechtá s kolegou. Maminka se probudila, podívala se na světla na protějším břehu a poprvé za celý den se usmála.
„Dobře jsem ti řekla, abys měla trpělivost. Vidíš, dopadlo to podle nás,“ řekla tiše.
Vzala jsem ji za ruku. Čaj v termosce už dávno vychladl, ale vlahý vzduch voněl borovicemi a mokrým pískem.
