Větrák digestoře bzučel jako rozmrzelý čmelák a Alena do trouby zasunula plech s lososem. Byl to kus ryby, za který dala v Makru skoro dva tisíce — celý týden si pak v duchu opakovala, že třicáté narozeniny se slaví jednou za život a že si to může dovolit. Irka montoval v jídelně lampu z Ikey a klel u toho jako dlaždič.
„Hele, mohl bys dávat pozor? Máma za hodinu přijde,“ houkla na něj z kuchyně a utřela si zpocené čelo do ramene. Měla na sobě novou halenku, světle modrou, s límečkem, který ji stál poslední dvě stovky z rozpočtu. „A taky Terka. A teta Růžena.“
„Mami se radši zeptej, jestli si mám nachystat kšiltovku,“ zabručel Irka a zhasl lustr, aby vyzkoušel, jestli ta potvora vůbec svítí. „Až začne řečnit, že losos je moc suchý a že jsme si mohli radši koupit sekačku na chalupu, tak jí tu kšiltovku nasadím a zavřu do komory. A Terce taky. Ty dvě si užijou.“
Alena protočila oči a srovnala vidličky. O své tchyni Haně i o švagrové Tereze věděla své. Hana pracovala třicet let na finančáku, a i v důchodu si nesla v zádech tu zvláštní úřednickou schopnost změřit pohledem obsah talíře a pak se zeptat, proč není plnější. Terka, Irkova mladší ségra, v pětatřiceti tvrdila, že je „certifikovaná koučka ženské síly“, a žila z toho, co jí matka podstrčila. Dluhy za telefon, nezaplacený nájem v garsonce v Pavlovičkách, a při každé rodinné sešlosti nová teorie, proč by měl Irka jako starší bratr převzít odpovědnost za její „rozlet“.
Zvonek zadrnčel přesně v šest. Přišly obě, a než si sundaly kabáty, Hana už stihla poznamenat, že ta omáčka v mističce vypadá jako tescoma barva z loňska, a Terka dodala, že Aleně v tomhle osvětlení padají vlasy a měla by zkusit doplňky stravy s kolagenem.
Alena nereagovala. Nalila si sklenku Veltlínu a nechala je mluvit.
Losos byl na stole na velkém modrém talíři, obložený plátky citronu a snítkami rozmarýnu. Vypadal krásně. Irka na něj koukal s něhou, s jakou se dívá na dobře složenou stavebnici Merkur. Alena si vzpomněla na ty večery, kdy brala zakázky navíc, grafické návrhy pro realitku v Prostějově, a šila letáky dlouho do noci, zatímco za oknem jezdila poslední tramvaj od nádraží. Všechno to bylo kvůli téhle rybě. Kvůli důkazu, že už nejsou ti, co žili pět let v podnájmu bez pračky.
„Tak hlavně že je to ryba,“ utrousila Hana s vidličkou nad talířem. „Kdybys šetřila jako já, stačil by kapr z Lidlu. Irko, tys jí k tomu oblečení taky přispěl?“
Než Irka stačil otevřít pusu, rozrazily se dveře a do bytu vtrhlo oranžové tornádo. Teta Růžena, švagrová po nebožtíkovi strýci, v pláštěnce s třásněmi, které zvonily při každém kroku, a s nákupní taškou přes rameno, ze které čouhaly dvě láhve domácí slivovice.
„Nazdar, hladovci!“ zařvala radostně a objala Irku tak, až mu prasklo v zádech. Její hlas uměl v jedné chvíli pozdravit sousedku o dvě patra níž. Když se usadila, všimla si lososa a spráskla ruce. „No ty vole, vy jste se zbláznili! To je nádhera. Za mýho mládí by takovýho lososa snědli tajemníci na výboru a nám nechali hlavu na polévku.“
Hana s Terezkou se na sebe podívaly. Tuhle důchodkyni s drzým ksichtem nemohly vystát. Růžena to věděla, a právě proto si nalila dalšího panáka a začala se bavit nahlas.
Uběhla hodina. Losos mizel, ale atmosféra houstla. Hana se několikrát otřela o Aleninu halenku narážkami na drahé nákupy a Terka začala cosi o tom, že si založila podnikání a že by Irka mohl ručit za menší podnikatelskou půjčku, jen tak, formálně.
Právě když Alena vstala, aby přinesla dezert, otevřela Růžena svou plátěnou tašku a začala z ní tahat průhledné krabičky od jídelny z Kauflandu.
„Ten zbytek lososa si vezmu domů,“ oznámila vesele a už lžící přendávala filety. Hana ztuhla, jako by jí někdo zastavil krevní oběh. Terka otevřela ústa dokořán, jedna z jejích koučovacích manter se jí zadrhla v půlce věty.
„Vždyť to je naše ryba!“ vyjelo z Hanky dřív, než si uvědomila, že mluví.
„Ale kdepak,“ mávla rukou Růžena a přiklapla víčko. „Vy dvě byste to beztak snědly do zítřka na posezení s kafem. A Irka s Alčou se na to dřeli jak koně, tak aspoň budou mít ráno prázdnou lednici a klid. Ten zbytek si zmrazím. Přece to nenechám shnít u vás v žaludku.“ Pak popadla i půlku chleba a jednu láhev vína. Všechno s širokým úsměvem.
Hana se nadechla, tváře jí zbrunátněly barvou borůvkového knedlíku.
„No tak tohle? Haničko, já tohle tolerovat nebudu.“ Teď už křičela. „Vy se tu oháníte lososem jak páni, a přitom necháte bláznivou tetu, aby nás ožírala! A přitom Terka nemá na nájem! Že vy jste jí ty peníze nedali záměrně, co? Vy si myslíte, že jsem padlá na hlavu?“
Alena položila ubrousek vedle talíře, přesně na okraj, jako by rovnala poslední kus skládačky. Cítila, jak jí v prstech pulzuje krev, jakoby tam pořád držela myš a klikala poslední soubory pro tu proklatou realitku. Ten rok dřiny. Irkovy hlídky v nemocnici o Vánocích. Všechno, co do toho vložili, teď leželo rozcupované na stole mezi mastnými talíři.
„Hano,“ řekla tiše. Její hlas přebil ten křik jako pád jehly na parkety. „Ano, máte pravdu. Já Terce peníze nedala. A nedám. Protože nejsem banka a tohle není sbírka pro vaši dceru. Lososa jste si dala, víno taky. A teď je konec. Dveře jsou támhle, obě dvě. Vypadněte.“
Nastalo ticho, jaké v téhle kuchyni nikdy nebylo. Slyšet bylo jen chrčení staré chladničky.
Terka se podívala na matku, matka na Terku. Ani jedna to nečekala. Deset let si chodily pro Alenino mlčení jako pro potvrzení vlastní důležitosti. Teď tu seděly jako dva směnky, které najednou nikdo nehodlá proplatit.
Beze slova se zvedly. Ani bunda Terce neseděla do rukávů, Hana do ní musela strčit. Klaply podpatky na schodišti, pak bouchla domovní vrata. A po nich klapání deště do okapu.
Růžena si pobrukovala a zapínala si tašku.
„No nic, já taky pojedu. Ještě mi ujíždí autobus do Prostějova ve třičtvrtě.“ Obešla stůl a poplácala Alenu po rameni. „Ty jsi ale kost, holka. Vůbec se těm dvěma nedivím, že tě nesnášej. Máte hezkej večer, jo?“
Když za ní zaklaply dveře, Irka si oddechl, až se mu zhouply plece.
„To jsem zvědav, co bude zítra,“ řekl a začal sklízet talíře.
Ráno Alenu vzbudily zvony od svatého Michala. Sedm úderů. Ležela ještě chvíli, pak vstala a šla do kuchyně udělat kafe. Déšť ustal, ulice se leskla a kocour Vášek se otíral o dveře ledničky a dožadoval se žrádla. Když otevřela, naskočila jí husí kůže – uvnitř na prostřední polici stála jedna z těch modrých krabiček, co včera odnesla Růžena. Nebyla to ta s rybou, tahle byla menší, s víčkem převázaným gumičkou. Alena ji vytáhla ven, prsty lehce zvlhlé od chladu. Otevřela ji tady na lince, vedle přístroje na kapsle.
Uvnitř nebyl losos. Uvnitř ležela obálka a na ní položený útržek papíru ze starého diáře, popsaný křivým písmem, který Alena poznala okamžitě: „Ali, promiň ten včerejší cirkus. Tu rybu jsem sebrala schválně, aby si Hanka s Terkou nemohly myslet, že z vás můžou tahat jak z bankomatu. Kdybych jim to nechala, tak půlku své přítomnosti přetaví v doživotní závazek. Loni v létě jsem prodala starej barák po strejdovi, nikomu jsem to neřekla, aby se mi na to nevěšely. V obálce máš půl mega. Kup si s Irou ten domek v Újezdě, co jsi mi o něm vyprávěla na Dušičky. Nájem platit nebudete. A rybu vám zítra přivezu, fakt byla suchá. Růža.“
Alena se posadila na židli a obálku držela v ruce, ani nepočítala. Zavolala na Irku. Přišel a dlouho civěl na ten papír, pak si sedl vedle ní a přejel palcem po okraji obálky, jako by chtěl ověřit, že je skutečná.
„Zablokuj čísla tvojí mámy i Terky,“ řekla Alena. „Dneska. Hned. A zavolej tetě, ať k nám zítra přijede na oběd, koupím novýho lososa. A jestli řekne, že nechce, že má dietu, tak jí to naordinuju já.“
Ten den na Horním náměstí svítilo slunce, ačkoli bylo půl října. Seděli v kuchyni, oba ještě v pyžamu, a poslouchali tramvaj, jak projíždí třídou Svobody. Z rádia hrála stará Vondráčková, kocour se válel na parapetu a v konvici se vařila voda na třetí kafe. Telefon ležel na lince obrazovkou dolů a Alena si ho ani nevšimla, dokud Irka nezačal krájet chleba k snídani.
Odpoledne postavila prázdnou modrou krabičku do vitríny vedle svatební fotografie, urovnala víčko, aby lícovalo s rámem, a šla zpátky k plotně, kde už bublala voda na oběd pro tetu.
