Ten večer jsem se vrátil ze stavby dřív než obvykle. Dláždili jsme terasu u vily v Troji a slunce celý den tlačilo tak, že mi ztvrdl i ručník v kufříku. Eliška byla nějaká tichá, snědla dva knedlíky a zmizela v pokoji. Myslel jsem, že má horečku. Dcera mi v osmi letech přijde pořád jako z porcelánu — stačí jí trochu přitopit a druhý den leží. S manželkou jsme si vyměnili ten dospělý uklidňující signál: nic vážného, nech jí odpočinout.
Před spaním jsem ještě kontroloval účty. Voda nám letos zase zdražila o sedm procent. Pak jsem si všiml, že na koberci v předsíni je mokrý flek. Vedl od prádelny k Eliščiným dveřím. Vzal jsem hadr a setřel to, nic jsem neříkal. Takových záhad má člověk s dětmi denně pět.
Když se ozvala první rána, probrala mě okamžitě. Ne taková ta uliční ozvěna z vedlejší ulice, ale tupý úder, jako když někdo upustí dřevěnou paletu na beton. Z domu. Podlaha zavrněla.
Přitáhl jsem si bundu a tiše otevřel dveře ložnice. Vypínač na chodbě jsem nechal být, radši jsem vzal baterku z kuchyňské linky — tu starou hliníkovou, co váží skoro kilo. Světlo vytáhlo z tmavé chodby nejdřív ten pruh koberce a pak něco, co jsem v první vteřině nepochopil.
Na podlaze ležel had.
Černý, tlustý skoro jako zahradní hadice, na břiše bělavý pruh, který se v kuželu baterky leskl. Byl stočený, hlavu měl zvednutou. A díval se přímo na mě. Nestihl jsem se nadechnout k výkřiku, protože v tu chvíli udělal něco, co mi sevřelo hrdlo daleko víc — prudce se otočil ke dveřím a z jeho tlamy se vyvalil sykot, jaký jsem slyšel jen v dokumentech z Kostariky.
Teprve pak jsem to uslyšel i já. Někdo stál za dveřmi. A ten někdo se je pokoušel vypáčit.
Kovový vrzot prolomil ticho chodby, jako když se na zubařském křesle zlomí nástroj. Had sebou trhl, odtáhl se o půl metru blíž k prahu a znovu zasyčel. Zářivě, výhružně, celým tělem napružený jako struna.
Nevím, kolik přesně to trvalo. Patnáct vteřin? Půl minuty? Pamatuju si jen tři pohyby: ruka na mobil, telefonát na linku 158, a můj palec na pojistce od té baterky, kterou jsem svíral jako bejzbolovou pálku. Dispečerka se ozvala až po čtvrtém zazvonění. Bylo pět minut po půlnoci. Uvedl jsem adresu a slyšel vlastní hlas, příliš tichý a překvapivě věcný.
Venku cosi zadunělo do zdi. Pak spěšné kroky po štěrku, hned nato křik souseda odnaproti. František je bývalý hasič a asi nemůže spát dřív než ve tři. Jeho hlas, to poznám i v horečce — spustil, že jestli ho nenecháš být, tak ti rozbije hubu, a ještě několik dalších výrazů, na které se ho Eliška ptala loni v létě.
Policie přijela za osm minut. To je na vesnici mimořádný čas. Strážníci chlapa zajistili na autobusové zastávce — měl u sebe páčidlo, šroubovák a v batohu pár šperků z chalupy o dvě ulice dál. Ten samý dům, kde předevčírem viděli sousedi zaparkovanou dodávku bez značek. Toho člověka znali, prý už byl trestaný za vloupačky v okrese Pardubice. Jen tentokrát se přesunul k nám, do Poděbrad.
Když se chodba konečně rozsvítila stropním lustrem, stál jsem bosý uprostřed a díval se, jak se had pomalu plazí zpátky ke dveřím Eliščina pokoje. Na boku měl cosi omotaného — obvaz. Bílý textilní obvaz s proužkem leukoplasti, který se odchlipoval na jedné straně.
Z pokoje vyšla Eliška. Bosá, v pyžamu s ovečkami, oči červené, ale ne z pláče. Spíš z toho, že ji někdo vzbudil. Podívala se na hada, pak na mě. A pak řekla něco, co přerazilo veškerou logiku, kterou jsem se jako rodič učil sedm let stavět.
„Já jsem ti to chtěla říct. Našla jsem ji u rybníka pod Brankou. Někdo jí přetnul kůži skoro na dva prsty. Nemohla jsem ji tam nechat.“
Ta věta visela ve vzduchu jako poslední tón zvonu. Než jsem stihl cokoli říct, had se zvedl a proklouzl kolem Eliščiny nohy k otevřenému oknu na konci chodby. Toho okna jsem si předtím vůbec nevšiml, že zůstalo pootevřené a v něm pruh červnové noci.
Ploché břicho zašustělo o dřevěný parapet. Hlava se na vteřinu otočila, jen lehce. Pak zmizela v trávě za domem, u staré hrušně, kde máme kompostér.
Strážník, ten mladší, se ke mně otočil a povídá: „Vy máte doma hada?“ Řekl to tak, jako by se ptal, jestli mám v garáži motorovou pilu. Normálně, jen trochu zvednuté obočí.
Eliška přešla bosá po chodbě, až ke mně. Cítil jsem, jak se jí klepou ramena — ne zimou, ale tím, jak silně si celý večer hlídala tajemství. Stála vedle mě a dívala se do tmy za oknem.
Nepoučil jsem ji. Nezeptal se, jestli si uvědomuje, co se mohlo stát. Protože v tu chvíli jsem to byl já, kdo si uvědomoval, co se mohlo stát, kdyby ten had v jejím pokoji nebyl. Kdyby ta černá hlava se sykotem nezatarasila vchod dřív, než jsem se stačil probudit.
Stiskl jsem jí rameno a šel si pro deku. Zbytek noci jsem proseděl v křesle u dveří do jejího pokoje, díval se na ten flek na koberci a pak na krabici od bot pod postelí — vyloženou starým ručníkem a s plastovým víčkem od margarínu jako miskou na vodu.
