Malý byt ve čtvrtém patře bez výtahu. Sedmnáct metrů čtverečních, tapety s drobnými růžemi, které Klára nesnášela, a kuchyňský kout s výhledem na šedivý dvůr. Včera ještě patřil tetě Heleně – vlastně pořád patřil, jen ho teď měla v podnájmu za elektřinu a pár stovek měsíčně. Dnes v něm stála ona.
A bylo ticho.
Doma – v tom starém bytě na sídlišti, kde nechala tátu, Irenu a obě děti – nebylo nikdy ticho. Plakala Míša, Jirka si pouštěl hry na mobilu, Irena věčně něco krájela na lince a tátovi hučel televizor na zprávy. Život tam duněl jako věčně zapnutá pračka. A ona byla tím, kdo ji udržoval v chodu.
Tady neznělo nic.
Roury v koupelně občas luply. Nějaký holub za oknem přešlapoval na římse a ťukal drápy do plechu. Sousedka o patro níž telefonovala – skrz tenkou stěnu šlo slyšet každé slovo. „No tak jsem mu řekla, ať si ty kola klidně vezme, ale ta skříň je moje, Víťo, tu jsem platila já…“
Klára vytáhla z kabelky plechovou krabičku s mátou a rybízovým listem. Máma jí ten recept vtloukala do hlavy ještě předtím, než umřela. Než ležela v polštářích, průsvitná a suchá jak starý papír, a říkala: „Ne vařící, Klárko, to pak zhořkne. Sedm minut. Ani pět, ani deset. Sedm. Pamatuj si to.“ Bylo jí třináct.
Rychlovarná konvice cvakla. Zalila čaj a sedla si k oknu. Sedm minut. Pak usrkla.
A došlo jí, že neví, co bude dělat.
Celý život věděla. Každé ráno začínalo tím, že někdo něco potřeboval: Jirka úkoly, Míša svačinu, Irena pomoct s nákupem, táta – mlčky – aby mu někdo byl nablízku. A teď nic. Prázdný byt. Prázdný večer. Vlastně – prázdná ona.
Dopila, lehla si na cizí gauč, který voněl prachem a aviváží po minulých nájemnících, a civěla do stropu. Byla na něm žlutá mapa – zřejmě ji jednou vytopili sousedi nad ní.
Telefon mlčel. Nikdo nepsal. Nikdo nespěchal s tím, že došel olej nebo že Míša zase brečí, protože jí Jirka sebral tablet. Irena asi všem nařídila, ať ji nechají vydechnout. Nebo na ni prostě zapomněli.
Ta třetí možnost bolela nejvíc.
—
Začínalo to nenápadně.
Když jí bylo osmnáct, našla si brigádu v jedné liberecké kavárně. Dvanáct tisíc měsíčně plus dýška. Předsevzetí bylo jasné: našetřit, odstěhovat se, začít žít jako normální dospělý člověk. Pronajmout si garsonku. Ráno si v klidu vypít to svoje mátové kafe a nepospíchat na autobus, protože Míša ztratila čepici a teď řve na celý panelák.
Za půl roku měla v obálce skoro osmdesát tisíc. Už si projížděla inzeráty na Sreality.
A pak Jirkovi zjistili, že špatně vidí. Brýle s bifokálními skly, astigmatická korekce, speciální obruby – čtyřicet čtyři tisíc. Klára vysypala obálku na kuchyňský stůl, přidala ještě tři tisíce z toho, co si šetřila na bundu, a podala to tátovi. Nic neřekl. Jen tu obálku vzal, chvíli ji držel v prstech a pak ji dal do kapsy od županu.
Večer se zamkla v koupelně a probrečela půl hodiny. Zimu prochodila v bundě s prodřenými rukávy.
Obálku začala plnit znovu.
—
Do léta byla zase tlustá. Už měla domluvený podnájem od spolužačky, která končila ve škole a stěhovala se za prací do Prahy. A pak jednou viděla Míšu, jak stojí u plotu na hřišti a kouká na holku odvedle. Ta si vyjela na kole, udělala oblouk a zmizela za rohem. Míša tam tak stála a nic. Jen ruce zaťaté do pěstí a brada se jí třásla.
Klára pamatovala, jak se jí jako malé smáli, že má věčně rozbité kolo a že nosí nemoderní batoh, který páchne naftalínem. Míša tohle zažít neměla.
Sehnala bazarový Author. Skoro nový, jen rok starý, modrý, s blatníky a zvonkem. Sedm tisíc.
„To je moje?“ Míša na to kolo zírala a její hlas se tříštil nadšením.
„Tvoje.“
Sedla si a rozjela se. Nejistě kličkovala, div nevrazila do popelnice, a celou dobu se na Kláru otáčela a smála se. Klára stála na chodníku a říkala si: „Příště. Příště už si našetřím znova.“
Obálka se znovu vyprazdňovala. Ona ji hladila prsty a počítala bankovky pod peřinou. A vždycky se našlo něco: tátovi se rozbil notebook, bez kterého nemohl dělat zakázky. Ireně došly peníze na kurz účetnictví, co si dělala, aby sehnala lepší práci. Jirkovi doktor doporučil ortodoncii.
Klára ty obálky plnila a zase vyprazdňovala, plnila a vyprazdňovala, a pořád nikam nejela.
—
Na fakultě potkala Pavla.
Seděl v okenním výklenku na chodbě VŠE, pil kafe z kelímku od automatu a prohlížel si ji jako příklad, který mu nejde vyřešit.
„Ty jsi pořád takhle unavená?“ zeptal se místo pozdravu.
„Pořád,“ přiznala.
„Tak to tě budu muset zachránit.“
Zasmála se mu, ale on to myslel vážně. Našel jí jinou brigádu – blíž škole, míň hodin. Nosil jí obědy do menzy. Pomáhal jí se seminárkami. Po roce navrhl: „Klárko, co kdybysme si našli něco společnýho?“
Málem kývla. Prohlíželi si byt na Žižkově – malý, ale světlý, s parketami a štukovým stropem. Složili zálohu. Obálka ležela v batohu, přesně na první nájem a kauci.
A pak táta řekl, že má paradentózu a že mu zubařka doporučila implantáty. Prý mají v Plzni akci, dvanáct tisíc za implantát, ale musí se zaplatit hned. Dohromady osmačtyřicet.
Zrovna tolik, co v obálce.
Zavolala Pavlovi.
„Nepůjde to. Táta potřebuje zuby. Stydí se i mluvit s lidma. Kdybys ho viděl, jak si zakrývá pusu rukou, když se směje. On už se ani nesměje, Pavle. Prostě přestal.“
„A ty,“ řekl do telefonu, „ty se směješ?“
Nepamatovala si kdy naposledy.
„Ty si nešetříš na byt. Ty si šetříš na to, aby tě měli rádi. Bojíš se odjet, protože pak bys přestala bejt potřebná.“
„To není pravda!“
„Tak proč pokaždý, když máš na stěhování, najdeš něco, za co to utratit? Proč si ty důvody hledáš sama?“
„Já pomáhám rodině! Co je na tom špatnýho?“
„Nic. Až na to, že ty nepomáháš – ty si kupuješ právo zůstat. Kupuješ si to za svoje roky, Klárko. A nikdo tě o to neprosil.“
Už nezavolal.
—
Týden nato za ní přišla Irena.
Irena byla žena, která nikdy neseděla. Pořád na nohou, pořád s něčím v rukou – hadrou, vařečkou, vyúčtováním za elektřinu. Jako by se bála, že když se zastaví, svět kolem ní přestane existovat. V tom si byly podobné.
„Já vím, proč jsi smutná,“ řekla Irena a položila Kláře na deku klíče s přívěskem v podobě jahody. Sestra Helena jahody sbírala. Měla jich plnou kuchyň – přívěsky, magnetky, hrnečky. „Ségře se uvolnil ten byt v Liberci. Nájemníci se odstěhovali a ona nechce hledat nový. Říkala, ať se tam nastěhuješ ty. Budeš platit jenom elektřinu a zbytek inkasa.“
„Díky,“ řekla Klára.
A v noci ležela a civěla do tmy. Mozek jí jel na plný obrátky: „Tak jo. Pustili mě. Tak snadno. Tak rychle. Nepotřebujou mě.“ Žaludek se jí stáhl do uzlíku, jako by jí někdo vytrhl vnitřnosti a nechal jen prázdnou skořápku. Svírala ty klíče v dlani tak silně, až jí kov vtiskl do kůže důlek.
Za tři dny se odstěhovala.
—
První dny v bytě byly jako zvláštní pokus. Chodila po pokoji, přerovnávala věci, vytírala podlahu. V Kauflandu koupila nové stínidlo – to staré bylo zažloutlé od cigaretového kouře a vrhalo nezdravé světlo. Na stěnu pověsila fotku z loňských Vánoc: ona, Jirka, Míša, Irena a táta, všichni v papírových čepicích a s prskavkama v ruce. Táta se dokonce tehdy smál. Měl pusu dokořán a bylo vidět, že už se za ty zuby nestydí.
Dívala se na ten obrázek a uvnitř ji bodalo. Jako tříska, co nejde vyndat.
Třetí den večer zavolala domů. Zvedl to Jirka.
„Jé, Klárko! Tady se dějou věci – Míša na tom kole vrazila do popelnice, rozbila si koleno a Irena jí to teď natírá betadinou a ona řve, až to tady duní. Táta se směje, prej jí to patří. A já dostal z matiky jedničku!“
„To je super,“ řekla. Hlas se jí trochu třásl.
„Ty vole, já se z toho testu málem poblil, ale dal jsem to. A tys volala proč? Něco se stalo?“
„Jenom… jestli jste v pořádku.“
„Jsme. Irena teda uvařila čočku, ale není taková, jako když ji děláš ty. Ty tam dáváš něco jinýho, viď.“
„Majoránku,“ řekla Klára. „Máma ji tam vždycky dávala. Irena to neví, ale je to v tom.“
„Jo,“ řekl Jirka. Pak zařval: „Míšo, nech toho, nebo tě praštím!“ a položil telefon.
Klára ho držela ještě dlouho. Poslouchala krátké tóny. Zvládali to bez ní.
A to bolelo ze všeho nejvíc.
—
Čtvrtý den někdo zazvonil.
Trhla sebou – nikoho nečekala. Irena slíbila, že se zastaví až za týden. Sousedka?
Otevřela dveře.
Na prahu stál Pavel. Vypadal stejně jako vždycky: trochu rozcuchaný, v mikině s nápisem nějaký kapely, co nikdy neposlouchala. Ale v rukou držel kartonovou krabici. A v té krabici se krčilo malé štěně.
Rezavohnědé, s bílou skvrnou na hrudi a jedním uchem visícím dolů, zatímco druhé trčelo do strany. Dívalo se na Kláru tmavýma lesklýma očima a celé se třáslo. Zima, nebo strach.
„To je Knoflík,“ řekl Pavel. „Jsou mu dva měsíce. Našli ho v krabici u veteriny, kde dělá ségra. A já myslel…“
Zarazil se a pár vteřin hledal slova.
Klára zírala jednou na něj, jednou na štěně.
„…že se potřebuješ o někoho starat,“ dokončil.
Štěně zvedlo hlavu a jedno ucho se mu zase natřáslo. Jako by se ptalo: „No? Vezmeš si mě, nebo ne?“
„Ty ses přišel udobřit?“ zeptala se a neodtrhla oči od krabice.
„Já jsem se nepohádal,“ odpověděl. „Já jsem ti řek pravdu. A pravda je, že se bojíš bejt zbytečná. Že bez tebe by se všechno rozpadlo. A ono se to nerozpadne. A to je ještě děsivější, než kdyby se to rozpadlo, co?“
Neřekla nic.
Knoflík v krabici kýchnul.
„Můžu dovnitř?“ zeptal se Pavel. „Jemu je zima a mně dochází, že k Vánocům jsem měl přinýst spíš českýho salámu.“
—
Seděli v kuchyňce. Štěně objevovalo byt – cupitalo po linoleu, očichávalo lišty, kýchalo z prachu a vrtělo tím směšným ocáskem. Klára uvařila čaj. Mátový, s rybízovým listem. Sedm minut.
„Bylo ti tam špatně?“ zeptal se Pavel.
„Ne,“ řekla. A sama se zarazila, jak snadno to slovo vypadlo. „Bylo mi tam dobře. V tom je ten problém. Všem jsem říkala, jak mě využívaj. Ale já chtěla, aby mě využívali. Protože pak jsem cejtila, že jsem potřebná. Že beze mě by to nedali.
„Oni tě maj rádi i tak. Ne proto,že pro ně něco děláš. Chápeš?“
Zavrtěla hlavou. Celý život ji měli rádi za to, co všechno udělala. Za probdělý noci u dětských postýlek. Za ta léta, kdy zastupovala mámu. Nejdřív svou, pak cizí.
„Pochopíš to,“ řekl Pavel. „Knoflík tě to naučí. Můžeš bejt potřebná jenom tak. Ne proto, že řešíš problémy. Ale proto, že máš teplý ruce a podrbeš ho za uchem.“
Knoflík mezitím našel starý svetr, co mu Klára položila na zem, třikrát se na místě otočil a svalil se do klubíčka. Usnul.
—
Večer, když Pavel odešel, zavolala Ireně.
„Stalo se něco?“ zeptala se Irena dřív, než stačila cokoli říct. V pozadí řvala televize a Míša na Jirku, že jí zase vzal nabíječku.
„Nic. Jenom jsem chtěla říct… díky. Za ten byt. A za všechno.“
Irena chvíli mlčela. Pak si odkašlala.
„Když tvoje máma… tenkrát… myslela jsem, že ti ji nikdy nenahradím. Ani jsem to nezkoušela. Ale tys byla pro všechny… no, prostě nejsi cizí, Klárko. A ten byt není proto, abys odjela. Je proto, abys měla něco svýho. Chápeš?“
„Jo,“ řekla Klára. „Už asi jo.“
Položila telefon, dřepla si ke spícímu štěněti a chvíli se mu dívala na bok. Pravidelně se zvedal a klesal. Knoflík pootevřel jedno oko, zavrtěl ocasem, jen tak na zkoušku, a zase usnul.
„Tak co,“ řekla mu šeptem, „ty beze mě chcípneš, viď.“
Štěně neodpovědělo. Ale packa mu cukla a Klára si řekla, že to asi znamená jo.
Za oknem se setmělo. Zněla tam tramvajová smyčka a občasné houkání sanitky z nemocnice kdesi za sídlištěm. V bytě bylo ticho. Jenže teď už nebylo prázdný. Bylo prostě klidný. A Klára šla do kuchyňky uvařit si čaj.
Tentokrát pro sebe.
