Jmenuju se Markéta a už třetím rokem dělám noční sestru v olomoucké fakultní nemocnici. Za tu dobu jsem viděla leccos, ale to, co se stalo loni v listopadu, mi pořád leží v hlavě. Nebo spíš v srdci.
První večer byla mlha, taková ta listopadová, co se drží u země. Šla jsem z parkoviště ke vchodu a skoro jsem o ni zakopla. Stará fena ležela přímo u automatických dveří. Vlhký kožich, šedivý čenich, modrý obojek. Dívala se dovnitř, na chodbu, kde se míhali lidé.
„Koho tu máš?“ zeptala jsem se jí.
Nehla se. Jen zvedla ucho, když se dveře otevřely a vyšel starý pán s hůlkou. Sledovala ho, dokud nezmizel ve tmě. Pak zase položila čenich na tlapy a zůstala.
Druhou noc jsem šla z autobusu číslo 16 a ona už tam byla. Tentokrát jsem si všimla, že jí cuká zadní noha. Voda jí stála nedotčená, granule v plastové misce taky. Někdo z recepce jí tam nechal deku, ale ona ležela vedle ní, na studené dlažbě.
„Táhne ti od země,“ povídám jí. „Pojď aspoň pod stříšku.“
Ani se nehnula. Jenom když se dveře otevřely a vyšel nějaký postarší muž, zvedla čenich, nasála vzduch a pak ho zase položila. Jako by věděla, že tenhle to není.
Třetí noc začalo pršet. Vytrvale, studený listopadový déšť. Fena ležela u dveří celá promočená. Zavolala jsem na vrátnici a pak si sedla vedle ní na bobek.
„Nalezla jsi sem, co?“ řekla jsem.
Otočila ke mně čenich. A já měla pocit, že mi něco říká, jenom to neumí vyslovit.
Na obojku měla malou kovovou známku. Jméno: Betty. Pod ním telefonní číslo. Zavolala jsem. Nikdo to nebral. Zkoušela jsem to třikrát, pořád nic.
Ráno jsem si vzala čtečku čipů z veterinární pohotovosti. Betty byla registrovaná na Václava Máču, penzistu z Nové Ulice. Bydlel asi půl kilometru od nemocnice. To jméno mi něco říkalo. Sedla jsem k počítači a otevřela evidenci pacientů.
Václav Máč, sedmdesát dva let. Přivezli ho v pátek večer, po infarktu. Přesně ten večer, kdy se Betty objevila u vchodu.
V dokumentech bylo číslo na syna. Tomáš Máč, žije v Dublinu. Zavolala jsem mu. Zvedl to asi po pátém zazvonění.
„Tady je nemocnice v Olomouci,“ řekla jsem. „Mluvím o vašem otci. A o jeho fence Betty.“
Chvíli bylo ticho.
„Betty? Ta je u vás?“
„Už čtyři noci. Každý večer přijde ke vchodu a čeká. Myslím, že čeká na vašeho otce.“
Na druhém konci linky se něco pohnulo. Nábytek, nebo on sám.
„Otec zemřel minulou noc,“ řekl nakonec. „Jsem v Irsku. Nejdřív bych mohl přiletět za pět dní. Soused měl Betty hlídat, ale utekla.“
Představila jsem si ho. Muž po čtyřicítce, sedí v cizím bytě, za oknem jiný čas, jiný vzduch. Říká, že mu umřel táta. A já mu na to řeknu, že jeho fotr má psa, který už čtyři dny spí před nemocnicí.
„Viděla ho, jak ho odvážejí,“ řekl Tomáš. „Soused říkal, že běžela za sanitkou až na konec ulice.“
V krku mi vyschlo.
„Váš otec se ptal, jestli ji našli,“ řekl Tomáš. „Bál se, že zůstane sama.“
Seděla jsem na chodbě a držela mobil. Betty se mezitím zvedla a šla k oknu. Dívala se ven, na cestu, po které odjížděla sanitka.
Ten večer jsem si k ní sedla znovu. Byla jsem po noční, unavená, v hlavě mi hučelo. Dala jsem jí kousek šunky z automatu. Očichala ji a pak ji nechala ležet.
„Já vím,“ řekla jsem jí. „Já vím.“
Seděly jsme tam spolu skoro hodinu. Betty se občas podívala na dveře, pak na mě, pak na cestu. Jako by čekala, že se objeví třetí možnost.
Pak přijela městská policie. Mladý strážník si dřepl a zkusil Betty vzít na vodítko. Nechala se. Ale když ji táhl k autu, zastavila se. Otočila se ke dveřím. Pak si lehla na mokrý asfalt a nehnula se.
Strážník na mě pohlédl.
„Co s ní?“
A já, ani nevím, jak to ze mě vyšlo:
„Nechte ji. Vezmu si ji k sobě.“
Došla jsem k ní. Betty ke mně zvedla čenich. Napojila jsem vodítko na obojek a řekla:
„Tak pojď. Půjdeme domů.“
Šla. Pomalu, s tou nemocnou nohou, ale šla. Na rohu se ještě jednou otočila. Dveře byly zavřené.
Doma mě přivítal manžel. Dlouho jsme si říkali, že bychom mohli mít psa, ale pořád to odkládali. Teď jsem stála ve dveřích s cizí fenou, která ztratila všechno.
„Tak tohle je Betty,“ řekla jsem.
Manžel se na ni zadíval, pak na mě. „To je ten pes od nemocnice?“
Betty mezitím vešla dovnitř, očichala rohožku, botník, kuchyň. Pak se vrátila ke dveřím a položila se čenichem k nim.
„Ještě neví, kde je,“ řekl manžel.
Nejedla. Pila jen málo. V noci jsem slyšela, jak se zvedá a chodí po bytě. Ráno jsem vstala a našla ji u dveří, jak zírá na kliku. Jako by čekala, že se dveře otevřou a vejde někdo známý.
První dny byly tiché. Betty si zalezla do rohu v obýváku a spala. Když jsem ji vzala na procházku, hned mě táhla k nemocnici. Nešla jsem s ní. Místo toho jsme obešly park, pod kaštany, kolem trafiky. Betty šla poslušně, ale pořád se ohlížela.
Pak jednou, asi po dvou týdnech, jsem ji k nemocnici pustila. Sama se zastavila před vchodem. Sedla si. Pak si lehla na to samé místo, kde čekala. Sedla jsem si vedle ní.
Seděly jsme. Lidi kolem nás chodili, dveře se otvíraly, zavíraly. Betty sledovala každého, kdo vyšel. Starého pána s knírem, mladou ženu v sesterském, kluka na vozíku. Nikdo z nich nebyl on.
Asi po hodině se zvedla. Ohlédla se ke dveřím, ještě jednou, naposledy. Pak se otočila a zamířila k parkovišti. Nechala jsem se vést. Šla normálně, bez tahání, a u auta se zastavila a otočila ke mně čenich. Jako by říkala: Tak jo. Už můžeme.
Ten den poprvé snědla celou misku. A večer si lehla k manželovi k nohám, ne ke dveřím.
Tomáš přijel asi za tři týdny. Přivezl otcovy věci v krabici. Seděli jsme v kuchyni. Betty přišla, očichala mu ruce. Pak mu položila hlavu na kolena.
Tomáš ji hladil. Třásla se mu ruka.
„On by byl rád, že není sama,“ řekl.
A pak, potichu, řekl Betty: „Děkuju, že jsi ho hlídala.“
Betty zvedla oči. Ten starý, šedivý pes.
Tomáš odjel. Nechal nám krabici s otcovými věcmi. Uvnitř byla stará fotka — Václav Máč, mladší, s Betty vedle sebe. Seděli na lavičce v parku. A Betty se dívala na něj, ne do objektivu.
Dala jsem fotku na poličku. Betty k ní občas přijde. Očichá rámeček, sedne si, chvíli tam postojí. Pak se vrátí na svůj pelech u radiátoru.
Už je to víc než rok. Betty hůř slyší, špatně chodí. Je jí dvanáct. Někdy večer stojí u okna, čenichem opřená o parapet, a dívá se na cestu. Ptám se jí: „Na koho čekáš?“
Neodpoví.
Ale teď už, když se od okna odvrátí, přejde ke mně. Lehne si k mému křeslu, bok na studenou podlahu, hlavu na packy, přesně jako tenkrát u těch nemocničních dveří. Položím jí dlaň na hřbet. Dýchá pravidelně, klidně, a pod srstí cítím, jak jí pomalu bije srdce.
