Je mi čtyřicet tři let. Za poslední dva roky jsem byla přibližně na dvaceti schůzkách. S různými muži. Někteří byli rozvedení, jiní nikdy ženatí. Byli mezi nimi úředníci, řemeslníci, podnikatelé, řidiči i manažeři.
Když jsem se po rozvodu rozhodla dát lásce ještě jednu šanci, věřila jsem, že každé nové setkání může být začátkem něčeho krásného. Nehledala jsem dokonalého muže. Chtěla jsem jen poznat člověka, se kterým se budu cítit dobře.
Po několika měsících jsem si ale začala všímat zvláštní věci.
Čím méně si byl muž jistý sám sebou a svým životem, tím více pravidel měl připravených pro ženu, kterou sotva poznal.
Nešlo o obyčejné preference.
Nešlo o to, že by měl rád brunetky nebo ženy, které rády cestují.
Byly to celé seznamy povinností.
„Žena by měla dobře vařit.“
„Neměla by odporovat.“
„Neměla by zveřejňovat odvážné fotografie.“
„Musí mít ráda moji rodinu.“
„Neměla by chodit často s kamarádkami.“
„Neměla by utrácet peníze za zbytečnosti.“
Poslouchala jsem to a říkala si, že snad přišla omylem na pracovní pohovor.
První schůzka byla v malé kavárně v Brně.
Petr měl čtyřicet osm let a pracoval jako vedoucí směny ve skladu.
Objednali jsme si cappuccino.
Ani jsme si nestihli připít.
Najednou se mě zeptal:
— Umíš udělat svíčkovou?
Myslela jsem, že si dělá legraci.
— To je opravdu tvoje první otázka?
Přikývl.
— Pro mě je to důležité. Dobrá manželka by měla umět vařit.
Usmála jsem se.
— A co kdybys nejdřív zjistil, jestli si vůbec rozumíme?
Jen pokrčil rameny.
— To přijde později.
Domů jsem odcházela s pocitem, že jsem právě neuspěla ve výběrovém řízení.
Další schůzka přišla o týden později.
Michal byl řidič kamionu.
Jakmile mě uviděl, podíval se na moje boty.
— Ty vysoké podpatky se mi nelíbí.
— Proč?
— Žena by neměla přitahovat pozornost jiných mužů.
Zasmála jsem se.
— A co když je nosím proto, že se v nich cítím dobře?
Podíval se na mě vážně.
— Když bude mít správného chlapa, nebude to potřebovat.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo odejít.
Třetí schůzka netrvala ani půl hodiny.
Roman žil se svou matkou.
Po několika minutách se zeptal:
— Doufám, že nedáváš na Instagram fotky v plavkách.
— A kdyby ano?
— Tak bych o vztahu vůbec neuvažoval.
— Je zvláštní, že tě víc zajímá můj profil na internetu než to, kdo vlastně jsem.
Neodpověděl.
Jen zopakoval:
— Skromnost je pro mě důležitá.
Začala jsem přemýšlet, jestli mám prostě smůlu.
Jenže podobných schůzek přibývalo.
Pátá.
Šestá.
Sedmá.
Scénář byl skoro pokaždé stejný.
Nejdřív pravidla.
Pak teprve rozhovor.
Až jednou jsem poznala Daniela.
Bylo mu padesát.
Vlastnil stavební firmu.
O penězích téměř nemluvil.
Ani nemusel.
Na první pohled bylo vidět, že žije spokojený život.
Sešli jsme se v příjemné restauraci.
Po objednání kávy se usmál.
— Co tě v poslední době opravdu potěšilo?
Na okamžik jsem zůstala zticha.
Nikdo se mě na něco podobného už dlouho nezeptal.
Povídali jsme si celé odpoledne.
O cestování.
O dětech.
O knihách.
O práci.
O tom, co jsme v životě pokazili.
A co bychom ještě chtěli stihnout.
Ani jednou nepadla otázka, jestli umím vařit.
Ani jednou nekomentoval moje oblečení.
Neříkal mi, jaká žena by měla být.
Jen poslouchal.
A opravdu ho zajímaly moje odpovědi.
O několik týdnů později jsem poznala dalšího úspěšného podnikatele.
Měla jsem pocit, že se situace opakuje.
Opět žádné příkazy.
Žádné seznamy.
Žádné přednášky.
Jen normální lidský rozhovor.
Tehdy jsem si uvědomila jednu důležitou věc.
Nejde o peníze.
Peníze samy o sobě nikoho neudělají lepším člověkem.
Znám bohaté lidi, kteří jsou nesnesitelní.
A znám lidi s obyčejným platem, kteří by se rozdali pro druhé.
Ale sebevědomí se pozná jinak.
Člověk, který zná svou hodnotu, ji nepotřebuje dokazovat tím, že ovládá někoho jiného.
Nemá potřebu určovat pravidla ještě předtím, než vznikne vztah.
Ví, že respekt se nedá vynutit.
Musí být vzájemný.
Asi půl roku poté jsem náhodou potkala Petra.
Seděli jsme chvíli na lavičce v parku.
Zeptal se:
— Tak co? Našla sis konečně někoho?
Usmála jsem se.
— Poznávám jednoho moc fajn člověka.
— A umíš mu vařit?
Tentokrát jsem se rozesmála nahlas.
— Víš, že jsme se o vaření vůbec nebavili?
Překvapeně se zamračil.
— A co spolu řešíte?
Podívala jsem se na něj.
— Život.
Rodinu.
Práci.
Cestování.
Sny.
Obavy.
Filmy.
Hudbu.
Všechno možné.
Po chvíli ticha řekl:
— To zní zvláštně.
Přikývla jsem.
— Ne. Zvláštní bylo všechno to, co jsem zažila předtím.
Když člověk hledá partnera, neměl by hledat někoho, kdo splní připravený seznam povinností.
Měl by hledat člověka, vedle kterého může být sám sebou.
Od té doby už se nesnažím na schůzkách působit dokonale.
Neřeším, jestli se budu líbit.
Místo toho pozoruji, jak se ten druhý chová k lidem kolem sebe.
Jak mluví o bývalé partnerce.
Jak jedná s číšníkem.
Jestli umí naslouchat.
Jestli se umí omluvit.
Protože skutečný charakter člověka se nepozná podle toho, kolik má požadavků.
Pozná se podle toho, kolik respektu dokáže dát druhému.
A pochopila jsem ještě jednu věc.
Láska nikdy nezačíná větou: „Musíš být taková.“
Začíná otázkou:
„Pověz mi… kdo vlastně jsi?“
