Ráno po oslavě seděla Jitka na terase v Bystrci. Na stolku vedle nedopitého hrnku čaje ležel mobil. Pořád ještě svítil videem, které včera pouštěli na projekci. Zírala na obrazovku, kde v noční košili hledala klíče od sklepa a syn jí k tomu podložil směšnou hudbu z němého filmu. Slyšela, jak se hosté smáli. Přesně tenhle zvuk jí nedal spát ani ve čtyři ráno.
Na displeji naskočila zpráva od Štěpána. „Mami, dneska bych potřeboval pohlídat Matyáše a Elišku. Máme s Veronikou lístky do divadla. Byly by u tebe od pěti do půl desátý.“
Nic o tom včerejšku. Ani slovo. Jako by se nic nestalo. Jitka telefon odložila displejem dolů. Z vedlejší zahrady na ni krátce štěkl sousedův pes Ben.
Bylo jí šedesát. Včera. A až do osmi večer věřila, že je dobrá matka. Ne dokonalá. Ale vždycky k dispozici. Hlídala vnoučata, půjčila na auto, zaplatila dluhy, zrušila nespočet vlastních plánů, když něco potřebovali. Manžel Roman jí pořád opakoval, že toho dělá moc. Ona odpovídala, že matka si přeci počítat nebude.
Včera večer poprvé v životě litovala, že si to nepočítala.
Oslava se konala u nich na zahradě. Mezi stromy natažené girlandy, stoly s ubrusy, gril, pivo Pilsner. Hrály písničky z osmdesátek. Štěpán s Emou se postarali o „projekci“. V půl deváté Štěpán cinkl vidličkou o sklenici.
„Mami, tohle je náš dárek. Ukážeme ti, jak tě známe.“
Na plátno naběhly staré fotky. Svatba, děti v koupacích člunech, Vánoce, hory. Jitka se smála, vedle ní Roman spokojeně pokyvoval. Pak přišlo první video.
Ona v pyžamu hledající lékárničku. K tomu hudba z grotesky. Titulky: „Pátrání po ztracené neschopence.“ Hosté se zasmáli. Jitka taky. Ještě nechápala.
Následovalo, jak usnula u televize při detektivce. Jak si zvětšuje písmo v mobilu. Jak nejde po schodech, protože ji bolí koleno. Všechno doplněné komentáři o jejím věku, o tom, že „babička už má svá léta“.
Roman se k ní naklonil.
„Tohle není dobrý.“
„Vydrž. Třeba to skončí něčím hezkým.“
Neskončilo.
Na plátně se objevila ložnice. Jitka seděla na kraji postele. Plakala. Bylo to z minulého pátku, kdy jí Ema volala, že potřebuje ohlídat Kvída, protože má firemní večírek. Jitka řekla, že nemůže, že má lístky na výstavu Alfonse Muchy. Ema zavěsila uprostřed věty. Jitka se pak sesunula na postel a brečela do polštáře.
Štěpán stál tenkrát na chodbě a natáčel.
Přes video běžel text: „Když babička zjistí, že vnoučata přežijí i bez ní.“
Ema se rozesmála. Ostatní ztichli. Kdosi upustil sklenici.
Jitka vstala. Židle za ní zavrzala.
„Vypněte to.“
Štěpán zvedl dlaň.
„Počkej, ještě jeden záběr. To je to nejlepší.“
„Pro mě už konec je.“
Roman došel k projektoru a vytáhl kabel. Plátno potemnělo. Někdo začal tleskat, ale všichni slyšeli, že to tleskání nikam nevede.
Jitka prošla kuchyní. Ema za ní.
„Mami, děláš z toho zbytečnou scénu.“
„Vy jste mě před padesáti lidmi zesměšnili.“
„To byl rodinnej vtip.“
„Rodinnej vtip neukazuje ženskou, jak brečí, bez dovolení.“
Štěpán vstoupil dovnitř a práskl dveřmi.
„Pracovali jsme na tom tři týdny. Mohla bys ocenit tu snahu.“
Jitka se opřela o linku. Na lince ležela miska s okurkami. Vzala jednu a nevěděla proč.
„Já jsem pro vás prodala stavební pozemek v Komíně. Půjčila Štěpánovi čtyři sta tisíc na auto. Hlídala děti, platila dluhy. A ani jednou jsem vám nedala pocítit, že mě to obtěžuje.“
Ema si založila ruce.
„Vždycky to vytahuješ.“
„Dneska o tom mluvím prvně. Vlastně podruhý. Poprvý bylo před pěti minutama na plátně.“
Hosté se začali trousit k brance. Někdo podal Romanovi sako. Nedopitá vína zůstala na stole.
V noci Jitka ležela vedle Romana a počítala, kolik let už dělá dětem řidičku, hospodyni, bankomat a terč. Vyšlo jí jedenáct.
Ráno se posadila na terase, dopila studený čaj, otevřela rodinný chat a napsala:
„Příští tři týdny nejsem k dispozici pro hlídání, půjčky ani žádný vyřizování. Jitka.“
Odpověď přišla za čtyři minuty.
Ema: „Ty si z nás děláš srandu? Kvůli jednomu videu?“
Štěpán: „Takže vnoučata mají trpět, protože se babička urazila.“
Jitka neodpověděla. Položila mobil do kapsy županu a šla zalít muškáty.
V neděli přijeli oba. Ema i Štěpán. Bez dětí. Štěpán byl první, kdo křičel.
„Co tím chceš dokázat?“
„Že vám pomáhám, protože chci. Ne protože musím.“
„Jsme tvoje děti.“
„Právě proto jsem čekala aspoň špetku úcty.“
Ema se opřela o zeď. Na zdi visel obrázek, co jí kdysi přinesl Kvído ze školky. Sluníčko z těstovin.
„Tohle je citový vydírání,“ řekla Ema.
„Ne. Tohle je hranice. Vidíte ji teď poprvé zblízka.“
Štěpán popadl klíče od vozu. „Až tě to přejde, zavolej.“
Práskli dveřmi tak, že se na chodbě zhoupnul věšák.
Týden potom byl tichý. Jitka vařila pro dva, chodila na dlouhé procházky podél Svratky. Koupila si nový telefon s velkým písmem. Žádná ostuda. Prostě čte zprávy bez brýlí.
Přihlásila se na kurz fotografování v Lidické ulici. S kamarádkou Hanou jela na výlet do Lednice. Večer seděly u vína a Hana řekla, že by jí děti taky mohly občas zalít kytky.
Jitka se tenkrát zasmála. Poprvé po šedesátce. Tedy ne poprvé. Poprvé po tom videu.
Dva měsíce poté přišla Ema sama. Bez Kvídy, bez nákupní tašky, bez žádosti o výpomoc. Jen s kabelkou a v ruce malým kovovým předmětem.
Položila na stůl flešku.
„Pustila jsem to kamarádce. Ona se nesmála. Zeptala se mě, jestli jsme normální.“
Jitka seděla u stolu. Před sebou měla hrnek s kávou. Neměla potřebu cokoli říkat. Ema pokračovala.
„Je to poslední kopie. Smazala jsem to z telefonu i z počítače.“
„Nedá se smazat, jak mi u toho bylo.“
„Já vím. Promiň.“
Jitka zvedla oči od hrnku. V Emě nic nezbylo z toho včerejšího sebevědomí. Stála tam jako holka, co rozbila okno a nese střepy.
„Dáš si kafe?“
Ema kývla.
Seděly naproti sobě. Mluvily o počasí, o tom, že Kvído začal hrát fotbal, o tom, že Štěpán se od té doby neozval.
„On má pořád pocit, že jsi ho ponížila,“ řekla Ema.
Jitka odsunula hrnek.
„Až se ozve a omluví se, můžeme se bavit o ponížení. Do té doby má u mě čtyři sta tisíc.“
Ema nechápala. Jitka vstala, došla do obýváku k šanonu s nápisem „Štěpán – půjčka“. Vytáhla desky, položila je na stůl. Uvnitř ležely výpisy z účtu. Přesně ten den loni v březnu odeslala synovi 400 000 korun na ojetou Škodu Superb. Štěpán slíbil, že bude vracet pět tisíc měsíčně. Zatím poslal jen první splátku. Před deseti měsíci.
Jitka otevřela šuplík, vytáhla čistý formulář. Nadepsala ho: „Uznání dluhu se splátkovým kalendářem“.
Do kolonky dlužné částky napsala tiskacím písmem: 400 000 Kč. Do kolonky úrokové sazby: 5 % ročně. Do kolonky termínu: 31. prosince.
Ema sledovala její prsty, jak přejíždějí po papíru.
„Mami, tohle je…“
„Legrace? Ne. Tohle je papír. Tvůj bratr mi deset měsíců nevrátil ani korunu. Takže já dneska přestanu čekat, až si vzpomene.“
Jitka vzala pero a podepsala se. Dvěma tahy. Potom vložila formulář do obálky, přelepila ji a nadepsala adresu: Štěpán Malý, Bystrc, Brno.
Ema neřekla ani slovo. Jen si hrála s uchem kabelky.
„Řekni mu, že to večer pošlu doporučeně. Ať si to přečte v klidu. Klidně ať mi napíše.“
„A co já?“
Jitka sklapla šanon.
„Ty ses omluvila. Tebe trestat nebudu. Ale bratrovi to pošlu sama. Bez jedu. Prostě dluh je dluh.“
Ema se zvedla. Objala ji. Jitka jí podržela dlaní mezi lopatkami. V okně se odrážely koruny stromů.
Když Ema odešla, Jitka nalepila poštovní známku. Z ulice se ozvala tramvaj číslo tři, jak skřípe v oblouku. Ben za plotem jednou krátce štěkl. Jitka obálku položila vedle flešky na stůl.
Nedopitý čaj byl ještě teplý.
