Letěly jsme z Ostravy do Barcelony. Anežce bylo šest a nikdy předtím neseděla v letadle. Její táta Tomáš zemřel dva roky zpátky a teprve letos jsem se odhodlala k týdnu u moře. V automatu na letišti v Mošnově jsem jí koupila jablečný džus za devětatřicet korun a malou sušenku. Anežka držela v dlani plyšového králíka, kterého jí ušil Tomáš, a kývala se dopředu a dozadu.
Místo u okna pro ni nebylo rozmazlování. Anežka má autismus a nesnáší hlasité zvuky. Když vidí křídlo a mraky, dokáže se soustředit na něco jiného než na hučení motorů. Proto jsem při rezervaci zaškrtla sedadla 9A a 9B. Zaplatila jsem za ně o osm set korun navíc.
Když jsme přišly k řadě devět, na 9A už seděla žena v béžovém kabátě. Měla u sebe malý kufřík, z kterého čouhaly složené noviny. Ukázala jsem jí palubní lístek.
— To je naše sedadlo, — řekla jsem.
Žena si mě přeměřila od bot po vlasy. Neřekla nic. Letuška se naklonila.
— Paní, došlo k dvojímu bookingu. Toto sedadlo patří jim. Pro vás máme volné místo u okna vzadu.
— Už sedím, — řekla žena. — A cizí dítě mě nezajímá.
Anežka začala tlouct dlaněmi o stehna. Byl to její signál, že je zahlcená. Nechtěla jsem dělat scénu před celou kabinou. Vzala jsem ji do prostřední řady a posadila na 9B. Sedla jsem si vedle ní na 9C. Držela jsem ji za zápěstí a šeptala jí o moři, o písku, o jahodové zmrzlině.
Krátce po startu se ozval hlas kapitána:
— Cestující na sedadle 9A, máme pro vás zvláštní dárek.
Letuška přinesla šedou krabici s modrou stuhou. Žena se usmála, rozvázala stuhu, zvedla víko. Uvnitř ležely dětská sluchátka, malý model letadla a fotografie kapitána s chlapcem v náručí. Na zadní straně stálo: «Můj syn nesnášel hluk stejně jako ta dívka, které jste právě vzala klid.»
Ženě ztuhly prsty na víku. Krabice jí málem spadla do klína.
Pak se otevřely dveře kokpitu. Vyšel kapitán. V dlani držel papírového jeřába. Anežka ztuhla a pak vykřikla:
— Jeřáb! To je tátův!
Kabina zmlkla. Kapitán se zastavil u naší řady a zeptal se:
— Kdo z vás znal Tomáše Dvořáka?
Žena se postavila. Její tvář byla bílá jako ubrousek na tácku. Sevřela opěradlo sedadla.
— Já… já jsem s ním létala. Před lety.
Kapitán se otočil k Anežce:
— Tvůj táta mi toho jeřába dal, když jsme spolu seděli v letadle do Kodaně. Řekl, že ho máš dostat při svém prvním letu. Před smrtí mi zavolal a připomněl mi to.
Sklonil se a podal Anežce jeřába. Anežka si ho přitiskla k hrudi. Žena stála, nevěděla kam s sebou. Kapitán se k ní otočil:
— A teď se, prosím, posaďte jinam. Tohle sedadlo patří jí.
Žena vzala kabelku, přešla do zadní části. Letuška nám ukázala volná místa u okna. Anežka se posadila na 9A, přilepila čelo na studené sklo a zírala na křídlo. Papírový jeřáb jí ležel na klíně.
Přistáli jsme v Barceloně po dvou hodinách. V terminálu, když jsme čekaly na kufr, se před nás postavila ta žena. Měla rozmazanou řasenku a v dlani svírala kapesník.
— Já… já nevěděla, že je to jeho dcera, — řekla. — Tomáš by mě nenáviděl.
Neřekla jsem nic. Sáhla jsem do kabelky pro telefon. Otevřela jsem aplikaci letecké společnosti. V konceptech jsem měla napsanou stížnost kvůli dvojímu bookingu. Požadovala jsem vrácení 6 800 korun za místa a odškodnění. Napsala jsem to, když jsme seděly v prostřední řadě.
Otočila jsem telefon k ženě, aby viděla displej. Prstem jsem přejela po obrazovce a stiskla «Smazat». Koncept zmizel.
— Vidíte? — řekla jsem. — Nic po vás nechci.
Žena sjela očima z displeje na mě. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Pak se otočila a odkráčela k východu.
Anežka mě tahala za rukáv. Ukázala na papírového jeřába, kterého držela v druhé dlani.
— Mami, můžeme mu dát jméno? — zeptala se.
— Jaké?
— Táta.
