Do chovatelských potřeb s kocourem v náručí lidi běžně nechodí. Zvlášť ne bez přepravky, zabaleného do vytahané flanelové košile. Jenže Pavel jinak nemohl. Mourek bez něj nikam nejezdil už druhým rokem – od chvíle, kdy v bytě utichl zvuk manželčina smíchu. Nejdřív léčba, pak ticho a prázdná polovina postele. Zůstal jenom ten kocour. A právě jemu Pavel ve dvě ráno nad vychladlým hrnkem čaje slíbil: „My si někoho pořídíme. Aby tu bylo veseleji.“ Ten slib visel ve vzduchu celé dva roky. Toho rána přepočítal úspory, zastrčil je do kapsy u bundy a vyrazil autobusem přes celé Brno.
Mladá brigádnice u vchodu ho chtěla zastavit – že se zvířaty prý nemohou. Pavel něco zamumlal a prošel kolem ní. Kdyby se teď zastavil, už by sem nikdy nevkročil. A pak Mourek uviděl aru. Bílý pták seděl v kleci úplně nahoře, stál jako půlka Pavlových celoživotních úspor a na lidi se díval s naprostou lhostejností. Ale na kocoura se podíval jinak. Slezl po mřížích níž. Naklonil hlavu. A Mourek, který za ty dva roky nepustil k tělu jedinou živou duši, najednou natahoval tlapku a začal příst tak hlasitě, že se otočil celý krám.
Pavel zadržel dech. Podíval se na cenovku. Díval se na ni dlouho. Pak na kocoura. Pak znovu na tu cifru. fpm_start( "true" ); A v tu chvíli za ním někdo tiše řekl: — Dovolíte.
Muž v černém kabátě nikam nespěchal. V ruce držel peněženku a tvářil se, jako by šel zaplatit úplně obyčejnou večeři, a ne cizí splněný sen. Pavel se nedíval na peníze. Díval se mu do očí. Protože ta nabídka ho děsila míň než pomyšlení, že by mu teď někdo vstoupil do života takhle lehce a opravdově. Mourek se natahoval za araraunou a předl bez ostychu. Pták mu zobákem probíral srst, jako by se ti dva znali aspoň deset let.
— Počkejte! — vyhrkl najednou mladý prodavač od terárií a zmizel za dveřmi do skladu. Všichni se po sobě podívali. Za chvilku se vrátil, celý udýchaný a rudý, a táhl s sebou obrovskou klec, bidýlka a ještě nějaké balíčky. — To je od nás z obchodu. Jako dárek k narozeninám, — vyhrkl a rozpačitě se podíval na muže v černém kabátě. — No… k vašim. Když už je dneska máte.
V tu ránu všem došlo, že ten muž nemluvil o narozeninách jen tak, aby to líp znělo. Opravdu je měl. A možná právě proto se zdržel u cizí scény déle než ostatní. Spontánní potlesk naplnil krám podruhé. Pavel zmateně opakoval, že takhle ne, že klec je moc drahá, ale nikdo ho neposlouchal. Mourek mezitím bezostyšně strčil tlapku do klece a ara k němu přitiskla hlavu.
Muž v kabátě se poprvé usmál. Úsměv mu úplně změnil obličej – najednou vypadal skoro jako kluk, ne jako unavený chlap v obnošeném oblečení. — Peněz mám dost. Ale na živé tvory mi bohužel nezbývá čas, — řekl Pavlovi. Ta věta zůstala viset ve vzduchu. Paní s těžkým pytlem granulí, brunetka kolem čtyřicítky s tvářemi rozpálenými od větru, se najednou zasmála: — Tak nás aspoň někam pozvěte, když ty narozeniny nechcete trávit sám. Myslela to jako vtip. Ale muž se na ten malý shluk lidí v uličce podíval úplně vážně. A pak řekl jméno restaurace v centru. Té, kolem které většina z nich chodila, ale nikdy ji ani okem nezavadili.
— A vezměte rodiny, — dodal. — Jinak to přece nemá smysl.
Nastalo ticho, tentokrát plné nevěřícného úžasu. Lidi začali vytahovat mobily. Někdo volal domů, někdo si nevěřícně nechal poslat adresu, někdo vytřeštil oči, že nemá co na sebe. A vedle pokladny stál chlap s kocourem v náručí a bílým ptákem v kleci a pořád nemohl uvěřit, že sem ráno jel jenom zjistit cenu.
O dvě hodiny později seděl Pavel v zadní části restaurace, zíral na prostřený stůl a pořád si připadal jako v cizím filmu. Mourek spokojeně spal doma, ara dostala jméno Elvíra a už zkoumala novou klec. U stolu sedělo dvanáct lidí – brigádnice od vstupu, mladý kluk ze skladu, dvě prodavačky, paní s granulemi i s manželem a dětma, starý pán, co tam byl jen pro červíky pro rybičky, a samozřejmě oslavenec. Ten se díval na všechny kolem sebe a mlčel. Pak se usmál a řekl: — Víte, já jsem dneska ráno vyšel z bytu a myslel jsem, že budu celý den sám. A pak jsem uviděl vašeho kocoura. Něco na něm bylo.
Pavel odložil příbor. Chtěl něco říct, ale slova se mu zasekla. Taky dnes ráno vyšel z bytu a myslel, že bude sám. A teď sedí tady, uprostřed smíchu a cinkání skleniček, a poprvé za dva roky necítí tíhu ztichlého bytu.
— Na co připijem? — zeptal se mladý prodavač a už zdvihal skleničku s minerálkou.
Oslavenec se na vteřinku zamyslel. — Na nás. Že jsme si všimli.
Všichni si ťukli. Někdo se zasmál, paní s granulemi si dyskretně otřela oko. Pavel pohlédl na telefon, kde měl fotku Mourka s Elvírou – dva tvory, co se našli dřív než lidi. Ta restaurace byla předražená, jídlo průměrné, topení málo hřálo a za okny se Brno topilo v listopadové břečce. Ale Pavlovi bylo jedno, jestli je venku teplo nebo zima. Poprvé po strašně dlouhé době měl pocit, že někam patří. A že i ty nejosamělejší dny můžou skončit prostřeným stolem, cinkáním skleniček a úplně cizími lidmi, co jsou najednou blíž než vlastní rodina.
Když se večer rozcházeli, foukal studený vítr a město už svítilo prvními pouličními lampami. Pavel si zapnul bundu a pomalu zamířil na zastávku. V ruce svíral fotografii, kterou mu těsně před odchodem přeposlala prodavačka – Mourek spící stočený vedle bílé ary, oba zachumlaní do staré flanelové košile. Muž v černém kabátě postával opodál a ještě něco vyřizoval mobilem. Pak zvedl hlavu, všiml si Pavla a krátce na něj kývl. Beze slov. Normální lidské rozloučení na konci dne, který začal jako všechny ostatní a skončil úplně jinak. Pavel nastoupil do autobusu, sedl si k oknu a sledoval, jak se za ním zavírají dveře. Pak se podíval na displej telefonu, kde svítila ta fotka, a poprvé po dvou letech domů nespěchal. Protože teď už věděl, že tam na něj někdo čeká.
