Otevřela jsem ráno ledničku a zase chyběl kus šunky. Už třetí den. Včera to byl plátek sýra, předtím půlka párku. Nejdřív jsem si myslela, že to sním ve spěchu sama a hned zapomenu. Jenže pak jsem ve čtvrtek ráno uviděla, jak můj šestiletý syn Vojta tiše otevírá dveře ledničky, ulamuje kus šunky a strká si ho do kapsy u bundy.
— Vojto!
Strnul. Zvedl ramena k uším, jako by ho to udělalo neviditelným.
— Já nic nebral.
— Vždyť to držíš v ruce.
— To není pro mě, — řekl tónem, jako by tím všechno vysvětlil. Otřel si nos pěstí a dodal: — To je pro Meruňku.
Kdo je Meruňka, jsem se dozvěděla za pět minut, když mě Vojta zatáhl za rukáv županu ven, přes ulici, k domu se žlutými dveřmi.
Bydlíme na okraji Kroměříže, v malém řadovém domku. Kolem našeho plotu roste šeřík a každé úterý kolem projíždí svoz papíru, při kterém vždycky zapomenu vynést staré noviny. Cestou k tomu domu jsem slyšela, jak sousedovic jezevčík Rek vylítl k plotu a rozštěkal se na pošťáka, který šlapal do pedálů na žlutém kole.
Ten dům stál prázdný od poloviny září. Srbovi se odstěhovali rychle: za jeden den přijel stěhovací vůz, chlapi v pracovních rukavicích vynášeli skříně, krabice, dětské kolo, srolovaný koberec. Paní Srbová mi ještě stačila křiknout přes plot, že manžel dostal práci v Praze a dům prodávají, ať se sousedé neděsí, když tu budou chodit cizí lidé s realitním makléřem.
Cizí lidé opravdu chodili. Dvakrát přijel pár z Brna, prohlížel si střechu a ptal se, kolik stojí zateplení. Jednou muž v šedé bundě měřil pásmem zápraží.
A na zápraží seděl kocour. Rezavý, s bílými ponožkami na předních tlapkách a trochu ohnutým levým uchem. Seděl přesně před vchodovými dveřmi, zády k celému světu, a koukal na kliku. Ne na lidi. Ne na auta. Na kliku dveří, které se už neotvíraly.
— Sedí tam už dlouho, — řekl Vojta potichu, jako bychom byli v knihovně. — Vidím ho z okna. Pořád tam je.
Chtěla jsem říct něco dospělého a chytrého. Že kočky jsou vázané na místo, že si najde nový domov, že se tím nemá trápit. Jenže kocour zrovna v tu chvíli zvedl čumák na zvuk auta, které projelo ulicí, a nahrnul se dopředu celým tělem. Auto projelo dál. Kocour zase sklonil hlavu a seděl stejně rovně. A já neřekla nic chytrého.
O kocoura Vojta prosil dva roky. Ne, dýl. Prosil o něj k narozeninám. Prosil o Vánocích. Prosil jen tak, v úterý, když jsme stáli frontu na poště. Kreslil kočky na okraje sešitu z matematiky, modeloval je z plastelíny a všechny vypadaly stejně: kulatá hlava, čtyři čárky, dlouhatánský ocas.
Odmítala jsem klidně a s argumenty, jak mě to naučili na internetu.
— Vojto, o kočku je třeba se starat, uklízet po ní.
— Já budu uklízet.
— Vždyť si po sobě neuklidíš ani hračky.
— Po kočce budu.
— Krmení stojí peníze. Dobré granule nejsou levné, a to je každý měsíc.
— Já nebudu chtít čokoládu.
Tady jsem se vždycky zarazila, protože jsem neměla čím dál argumentovat. Fakt byl ochotný smlouvat o všem, co měl: o čokoládě, o zmrzlině, o večerních pohádkách. Jednou mi přinesl svou prasátko. A na jaře jsem, převlékajíc postel, našla pod jeho postelí krabici od bot. Uvnitř ležel složený ručník, na něm malý míček a plastová rybička.
— Co je to?
— To je postel.
— Čí?
— No čí, — řekl trochu podrážděně, jako bych zase nestíhala to samozřejmé. — Kočičí. Musí mít kde spát, až přijde.
Krabice zůstala pod postelí do října.
Na ten zápraží jsme začali chodit každý den. Nejdřív jsem nosila misku sama, zatímco syn byl ve školce. Pak jsme chodili spolu po obědě. Vojta nesl vodu v plastové láhvi a strašně se pyšnil, že právě jemu svěřili vodu, protože ta se nejsnáz rozlije.
Kocour nás k sobě nepouštěl. Odcházel o tři kroky stranou, sedl si a čekal, až položíme jídlo a ustoupíme. Teprve pak přišel. Jedl rychle, aniž zvedl hlavu, a pak se vrátil na své místo pod dveřmi a zase koukal na kliku.
Vojta s ním mluvil z bezpečné vzdálenosti. Dřepnul si, položil ruce na kolena a vyprávěl novinky.
— Meruňko, dneska jsme měli kaši. Blivajz. Tobě by nechutnalo.
Kocour mrkal.
— Meruňko, není ti zima? V noci už je chladno.
V noci opravdu začalo být chladno. Konec října byl mokrý a větrný, ráno ležela jinovatka na trávě, v kalužích byla tenká ledovka, kterou Vojta povinně rozbíjel špičkou boty cestou do školky. Už jsme zapnuli topení, já vytáhla ze skříně teplé deky, koupila jsem synovi novou bundu na růst. A kocour seděl na betoně.
Sousedka z vedlejšího dvorku mi přes plot řekla to, co jsem si nejspíš myslela sama:
— Ti ho nikdy nebrali. Přišel k nim sám, asi před třemi lety. Říkala, že je pouliční, zvykl si tu, nikam se nepoděje.
Nepoděje se. To je hezké slovo. Takové pohodlné.
Přinesli jsme na zápraží krabici od kuchyňského robotu, velkou, s dvojitým kartonovým dnem. Dala jsem dovnitř starou pléď, otočila otvor ke zdi, aby tam netáhlo, a přitížila cihlou, aby to vítr neodnesl.
Kocour ji obešel dvakrát. Očichal roh. Nakoukl dovnitř tak, jak se nakukuje do cizího bytu. A lehl si vedle. Ne do krabice. Vedle ní.
— Proč nevleze dovnitř? — Vojta skoro brečel.
— Asi se bojí, že neuvidí, až přijedou.
Byla to nejupřímnější odpověď, kterou jsem dokázala vymyslet. A možná zbytečně, protože další večer si syn sedl ke stolu s tužkou a vytrhl list z toho samého sešitu z matematiky. Psal dlouho, vyplazoval jazyk, tiskacími písmeny, se zrcadlovým "Я":
JESTLI SE VRÁTÍTE VEZMĚTE SI KOCOURA ON ČEKÁ UŽ DLOUHO
Šli jsme a přilepili ten list izolepou na žlutou branku. Visel tam tři dny. Druhý den jsem oknem zahlédla, jak kolem branky prochází muž v šedé bundě, ten, co měřil zápraží. Zastavil se, přečetl si to, pak list sundal a strčil do kapsy. Vojtovi jsem to neřekla. Jen jsem si podupala pantoflem.
Lehátko pro kočky jsem objednala v pondělí večer, když syn už spal. Jednoduché, kulaté, s vysokými okraji a huňatým dnem. Vojta kontroloval doručení tak, jak se nekontroluje rekonstrukce bytu. Ptal se ráno, ptal se v autě, ptal se před spaním. Když přišla zpráva, že balík je na poště, oblékl se za dvě minuty, i když normálně hledáme druhou botu po celém domě. Krabici nesl sám. Byla větší než on a bránila mu ve výhledu, tak šel trochu bokem a dvakrát málem upadl.
Postavili jsme pelíšek do kartonového domečku, zastrčili okraje pléď. Kocour nás pozoroval z dálky, zpod keře, a ve výrazu neměl nic dobrého.
— Pojďme, — řekla jsem. — Před námi nevleze.
Odstoupili jsme k brance a čekali. Kocour přišel ke krabici. Dlouho očichával okraj. Stoupl si jednou tlapou, pak druhou. Přešlapoval po huňatém dně, jak to kočky dělají, když zkouší, jestli to není past. A najednou si lehl. Ne ostražitě, ne bokem, připravený vystartovat, ale doopravdy: schoulil se do klubíčka, přikryl čumák ocasem a zavřel oči. Dveře byly metr od něj. Ani se na ně nepodíval.
Vojta se mi zakously prsty a šeptl:
— Mami, on spí.
— Spí.
— Takže už nečeká?
Stála jsem a koukala na rezavé klubíčko v krabici a v krku mi stálo něco, co jsem synovi nedokázala vysvětlit. Že někdy živý tvor přestane čekat ne proto, že mu je dobře. Ale proto, že mu prostě došly síly.
V noci na čtvrtek se spustil déšť. Ne podzimní houbový, ale takový, od kterého voda stojí na dvoře a bubnuje do parapetu celé hodiny. Probudila jsem se ve dvě. V chodbě svítilo světlo. Vojta stál u vchodových dveří v pyžamu a gumácích na bosou nohu.
— Kam jdeš?
— Za Meruňkou. Karton zmokne.
— Vojto, je noc.
— No a co, — řekl a koukl na mě zdola nahoru. — Jemu je jedno, jestli je noc nebo ne.
Šli jsme spolu. Já s velkým deštníkem a kočičí přepravkou, kterou jsem si půjčila od sousedky, syn se zbytkem šunky v pěsti. Kocour seděl v krabici, tlapky pod sebe. Pléď pod ním byla suchá, ale kartonové stěny už mokvaly. Mrkl na nás. Položila jsem přepravku, otevřela dvířka a ustoupila, skoro bez naděje.
Vstal. Protáhl se. Prošel kolem mě, kolem syna, kolem otevřených dvířek — a zastavil se. Otočil se k těm dveřím naposledy, dlouze na ně hleděl v dešti. A pak sám vlezl do přepravky.
Doma okamžitě zmizel za pračkou a proseděl tam až do rána. Nevytahovala jsem ho. Položila jsem vedle vodu, misku a šla spát, a Vojta spal s jedním otevřeným okem, tím jsem si jistá.
V sedm mě vzbudil, tahal mě za rameno a dýchal mi přímo do ucha:
— Mami. Mami! Pojď. Ale potichu.
Kocour ležel v jeho pokoji. Ne v novém pelíšku, který jsme přinesli od branky a dali k radiátoru. Ani na posteli. Spal v krabici od bot, na složeném ručníku, vedle plastové rybičky. V té, která na něj čekala pod postelí od jara.
Vojta si dřepl, podepřel tváře dlaněmi a koukal na něj asi pět minut bez hnutí. Pak řekl tiše, skoro pro sebe, tím věcným tónem, jakým šestileté děti oznamují rozhodnutí:
— Tak. Teď jsi doma.
Kocour se neprobudil.
Já vzala do ruky telefon. Našla jsem číslo, které mi dala sousedka, ta s přepravkou. Zavolala jsem na veterinu. Sestřička zvedla a já řekla:
— Dobrý den, našli jsme kocoura. Potřebovala bych ho objednat na prohlídku a čip.
— Základní prohlídka s čipem vyjde na 450 korun, — řekla.
— Dobře, vezmeme si to. Kdy máte volno?
Objednala mě na čtvrtek. Pak jsem šla do předsíně, vzala obálku, ve které ležely odložené peníze na záclony — osm stovek — a přesunula ji do kabelky. Ráno koupím kočičí toaletu, stelivo a granule. Vojta mě slyšel a vykoukl z pokoje.
— Ve čtvrtek jdeme k veterináři, — oznámila jsem mu. — Musí dostat čip.
Žlutou branku naproti nakonec koupili. Bydlí tam jiní lidé, na dvoře stojí jiné auto a na jaře chtějí měnit střechu. A u nás v kuchyni teď stojí druhá miska, v koupelně leží cizí kartáč a na všech mých černých svetrech jsou rezavé chlupy, které nebere žádný váleček. A já nevím, kdo komu víc pomohl: syn, který dva roky prosil o kočku, nebo kocour, který tři týdny koukal na kliku. Asi se prostě včas našli.
