Že se děje něco divného, mi došlo hned ve dveřích. Bydlím o patro níž v paneláku v Plzni, Helenu znám roky, chodívá mi zalévat kytky. Toho dne jsem jí nesla krabici se substrátem na fíkusy, co mi slíbila vrátit. Zazvonila jsem. Otevřela po dlouhé chvíli. Tvář měla bledou a za ní, v předsíni na linoleu, stály dva velké kufry. Jeden měl rozepnutý zámek a z kapsy čouhal černý nabíjecí kabel.
„Ty jedeš někam?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že to není obyčejná cesta.
Helena jen pokrčila ramenem: „Pojď dál, Věro. Za chvíli tu něco bude.“ Vzala mi tu krabici z dlaní a odnesla ji na balkon. Tak jsem vešla.
Stály jsme u kuchyňské linky, ona utírala nádobí, já jsem jen tak postávala. Na lince ležela modrá deska s papíry, přetažená gumičkou. Najednou zvonek. Dvě krátká zazvonění. Helena se na okamžik zastavila, pak si otřela prsty do zástěry a šla otevřít. Já jsem se stáhla do obýváku, ale dveře jsem nechala pootevřené. Chtěla jsem odejít, ale něco mě drželo.
Do bytu vstoupila mladá žena v rozevřeném pískovém kabátě. Břicho měla kulaté, nejspíš osmý měsíc. Na krku se jí leskl tenký zlatý řetízek, v jedné dlani svírala drahou koženou kabelku. Nepozdravila. „Jste Helena?“ zeptala se ostře. Helena přikývla. „Jsem Nikol, budoucí žena Karla. Musíme si promluvit. Pustíte mě dál?“
Helena ustoupila stranou. Nikol si zula boty a špičkou je odstrčila do kouta, jako by tu bydlela léta. Já jsem se radši stáhla hlouběji do obýváku, ale uši mi zůstaly nastražené.
Nikol si sedla v kuchyni. Slyšela jsem, jak mluví klidně, ale tón měla jako ředitelka školy. Že Karel je měkký, že se bojí jí to říct, tak se rozhodla přijít sama. Že se jim narodí syn, že v jejím malém bytě to nepůjde, že tenhle velký byt Helena nepotřebuje. Neříkala „prosím“, říkala „nejlogičtější bude“. Navrhla, aby se Helena odstěhovala do venkovského domku, že tam je klid a čerstvý vzduch. A že Karel jí občas pomůže s opravami. U toho si vzala z košíku na stole ovesnou sušenku, kousla, pak se zašklebila. Našla v ní kousek skořápky. Bez ostychu vyplivla tu hmotu na bílý lněný ubrousek, co ležel vedle cukřenky, a prsty si otřela do téhož ubrousku. Řekla: „Nesnáším, když v jídle najdu nějaký odpad.“ Pak se rozhlédla: „A tady budeme muset stejně všechno předělat. Tahle zelená mě deprimuje. Tu příčku v předsíni zbouráme a zvětšíme dětský pokoj.“
Já jsem v obýváku zalapala po dechu. Ale Helena neříkala nic. Pak vstala. Slyšela jsem, jak přešla k oknu, zavřela ho. Pak brala něco z linky. Vrátila se ke stolu.
„Nikol,“ řekla tiše, ale tak, že mi naskočila husí kůže na zádech, „Karel ti neřekl tu nejdůležitější věc. Tenhle byt nikdy nebyl jeho ani váš. Je psaný na mě, darovací smlouvou od matky, ještě před svatbou. Karel tu není ani hlášený. Už rok a půl oficiálně nepracuje, jeho logistická firma zkrachovala. Všechny ty večeře a kytky, co ti tolik platil, šly z mých kreditních karet. Dluží přes osm set čtyřicet tisíc korun. Exekutoři mu už půl roku zabavují účet. Před hodinou jsem vynesla dva jeho kufry na chodbu. Dnes večer k tobě nepřijde s klíči od velkého bytu. Přijde s exekucemi a prázdnýma rukama.“
Nikol ztuhla. Bylo slyšet jen tiché, jak se jí zachvělo tělo. „To… to není pravda,“ vyhrkla.
Helena otevřela desku. Já jsem zpoza dveří viděla, jak z ní vytahuje bílé papíry s razítky. „Tady jsou kopie soudních výzev. Vytiskla jsem je včera večer. Můžeš se podívat. A nebo prostě vyjdi ven, kufry stojí za dveřmi.“
Nikol chvíli zírala do té desky. Pak se jí začaly řinout černé proudy od řasenky. Chytala vzduch pusou. Kabelku svírala, jako by se jí ji chtěl někdo vzít. „On… on říkal, že ten byt je jeho… že to vyřeší…“ procedila skrz zuby.
„Tak to nebyla pravda. Jdi, Nikol. Nemám ti už co říct.“
Nikol vyskočila, popadla kabelku, zamotala se do vlastního kabátu. Nazula si boty, škubala klikou, a pak práskly vstupní dveře. Slyšela jsem, jak na chodbě zakopla o jeden z kufrů a zaklela. Pak už jen bouchly domovní dveře.
Vyšla jsem z obýváku. Helena stála u linky, držela ten bílý ubrousek jen za růžek, jako by byl radioaktivní. Vytáhla malý koš pod dřezem, hodila ho dovnitř. Pak si pustila teplou vodu, vzala hadřík, a začala utírat stůl. Já neříkala nic. Jen jsem stála ve dveřích.
„Nemusíš tady zůstávat, Věro,“ řekla. Hlas měla klidný, skoro tichý. „Už je to pryč. Za chvíli jdu zpátky na balkon.“
„A co kufry?“ zeptala jsem se, protože se mi to nezdálo. Ty kufry pořád stály za dveřmi.
Helena se narovnala, otřela si čelo hřbetem ruky. „Kufry zůstanou. Až si pro ně přijde, ať si je odnese. Nebo je nechám odvézt do sběrných surovin. Uvidím.“ Pak se usmála malým, unaveným koutkem. Otevřela sklenici s čistým pískem, který měla na balkoně, a nabrala si hrst. „Půjdu přesadit ten fíkus, co má zlomený list. Prosím, zavři za sebou.“
Já jsem se otočila k odchodu. V předsíni ty dva kufry stály jako pomník. Jeden měl rozepnutý zámek a z kapsy čouhal černý nabíjecí kabel od mobilu. Ten obraz mi utkvěl. Nejtěžší bylo jít po schodech dolů a vědět, že večer se u Nikol otevřou dveře a vejde do nich Karel, ale s prázdnýma rukama. A za mnou bouchly dveře, jak Helena šla zpátky na balkon ke svým fíkusům.
