Začalo to v pondělí v půl jedenácté dopoledne. Přesně jedenáct dnů poté, co jsem zjistila pravdu o druhé rodině. Jedenáct dnů jsem chodila do práce, vařila večeři, žehlila košile a poslouchala historky o vytíženosti v dopravní firmě. Přitom jsem každý večer kontrolovala, jestli se mi netřesou prsty.
Ráno jsem si vzala neplacené volno. Chtěla jsem přesadit pelargónie na balkoně, dát si konečně pořádnou kávu a nechat hlavu vyvětrat. Nejdřív jsem ale vynesla na chodbu dva velké kufry a jeden sportovní batoh. Pak jsem zašla do železářství v Porubě a koupila si nový zámek za devět set osmdesát korun. Vrtačku jsem měla doma po tátovi.
V bytě na Hlavní třídě byl klid jen do chvíle, než zazvonil zvonek. Přes kukátko jsem viděla mladou ženu. Pískové sako, těhotenské břicho, vlasy natočené dokonale. Vypadalo jí tak šestadvacet. Kdyby neměla ten sebevědomý výraz, řekla bych hezká holka.
Otevřela jsem jen pootevřené dveře. „Jste Markéta Nováková? Já jsem Karolína. Budoucí manželka Lukáše. Musíme si promluvit.“ Z chodby zrovna vyjela tramvaj číslo sedmnáct směr Vřesina, takže jsem ji sotva slyšela. Ale to nevadilo, stejně jsem věděla, proč přišla.
Pustila jsem ji dovnitř. Ze sousedního bytu voněla smažená cibule a starý linoleum. Na chodbě před mým prahem stály ty dva kufry a batoh. Karolína je obešla, ani se nepodívala. Zula si boty a postavila je přímo na čistý koberec. Vlhká stopa z podrážek zůstala na vlně.
„Kde si můžu umýt ruce?“ zeptala se, jakoby tu bydlela. Ukázala jsem na koupelnu. Zatímco si tam pouštěla vodu, já šla do kuchyně, pustila si studenou vodu a tři minuty si držela dlaně pod proudem. Chtěla jsem, aby brněly. Abych něco cítila.
Karolína přišla, rozhlédla se po lince z lamina, po starém bufetu po babičce. Posadila se, položila si mobil na stůl a začala mluvit, jako by mi předčítala z nájemní smlouvy. „Lukáš je citlivej. Chrání vás, nechce vám ubližovat. Já jsem realističtější. Narodí se nám syn. V mým garsonce v centru Ostravy se s malým dítětem žít nedá. Vy tady máte byt 3+1. Dvě dcery vdaný, bydlí v Praze a v Brně. Takže proč tu sedíte sama?“
Povzdechla jsem si a šla zavřít okno. Když se venku rozjela tramvaj, hlučela jako stará pračka. Nechtěla jsem, aby mi do řeči jezdila Vřesinská linka.
„Nejlepší bude, když se odstěhujete na tu vaši chatu v Beskydech,“ pokračovala. „Lukáš říkal, že je to hezká chalupa se vším. Pro váš věk ideální. My s miminkem tady, blízko parku, školky, polikliniky. Všechno logický.“
Natáhla se po míse s makovými koláči. Vybrala si největší kus, skoro polovinu ukousla a drobky jí padaly na ubrus. Jednou rukou si utřela pusu, druhou si hrála s klíči od Škody Scala. Ty klíče jsem znala. Lukáš je kupoval loni na podzim, když mi řekl, že jede na školení do Hradce. Půjčil si na ně šedesát tisíc od mýho bratra.
„Tady by se musel předělat obývák,“ mlela s plnou pusou. „Ty zelený tapety jsou depresivní. Dáme tam příčku, zvětšíme dětskej pokoj.“
Náhle se zarazila. V koláči bylo asi tvrdé zrnko máku. Otevřela pusu, prsty si z ní vytáhla rozžvýkanou hmotu a otřela si je o bílou záclonu u okna. „Nesnáším, když se v jídle najde nějakej křáp,“ prohlásila, jako bych jí to naservírovala já.
Seděla jsem na židli, s rukama v klíně. Do té chvíle jsem měla plán, jak se s Lukášem rozumně rozejít po dobrém. Vyhnout se scénám, nechat mu nějaký čas. Ale když viděla, že si cizí bota utírá prsty do mý záclony, něco ve mně zareagovalo úplně jinak. Žádnej vztek. Jen únava, která se změnila v chladnou jistotu.
Vstala jsem. Došla k bufetu. Z horní police jsem sundala plechovou dózu od čaje, po babičce, s vybledlým obrázkem slona. Uvnitř byly cívky s nitěmi a knoflíky. Otevřela jsem ji a vytáhla složený papír. Pak jsem se vrátila ke stolu a položila ho před Karolínu.
„Co to je?“ zeptala se poprvé bez sebejistoty.
„Výpis z katastru,“ řekla jsem. „Tenhle byt nikdy nebyl společnej. Patřil mý babičce, potom mně. Dostala jsem ho darem tři roky před svatbou. Lukáš tady nemá trvalý pobyt. Měl ho nahlášený u svýho bratrance v Petřvaldě, aby se mu nesnižoval přídavek na bydlení. I když teda přídavek už dávno nepobírá. Vlastně nic nepobírá. Už rok a půl je vedenej na úřadu práce a dluží čtyři sta třicet tisíc korun. Exekutor má na něj tři nařízený srážky. Dnem i nocí mu chodí složenky. Vlastně ne — chodí mně. Protože on si všechny adresy nechal posílat do mý e-mailový schránky.“
Karolína se zasmála, ale ne přirozeně. Spíš tak, jak se směje někdo, kdo slyšel špatnou zprávu a snaží se ji zahnat. „To si vymejšlíte. Lukáš dělal v tom bytě rekonstrukci. Sám ji platil. Ukazoval mi účtenky ze stavebnin.“
„Rekonstrukci platil před šesti lety. Půjčil si na ni padesát tisíc od mýho bratra. Do dneška mu nevrátil ani korunu. A účtenky mám schovaný, protože jsem mu je tenkrát platila já z rodinný kasy. On si je jen nechal dávat na svý jméno. Víte, jak to chodí — aby měl pocit, že něco vlastní.“
Přitáhla si tašku k břichu, jakoby ji to chránilo. „Takže vy ho chcete odstřihnout? To je váš manžel, vy nemůžete…“
Neposlouchala jsem. Šla jsem k zásuvce u dřezu. Vytáhla jsem druhou papírovou složku. „Tady máte seznam všech jeho dluhů. Vypsala jsem to za posledních jedenáct dnů, ručně, abych se v tom sama vyznala. Čtyři sta třicet tisíc. Plus úroky. Plus tři kreditky, který si napůjčoval přes moje rodný číslo. Jednu kartu jsem zrušila už v pátek. Zbylý dvě banka zablokuje, jakmile jim pošlu kopii podání na policii. To podání jsem napsala včera večer.”
Karolína se dívala na papír. Nebo skrz něj. Spodní ret se jí chvěl. „To je lež. Lukáš má dobrou práci, jezdí v Audi. Půjčil mi na ty klíče od Scaly, dal mi je minulej pátek.“
„Jeho Audi je leasing, kterej splácím já. Poslední splátka přišla minulý týden. Dvanáct tisíc. Odešlo to z mýho účtu. Proto jsem mu dneska ráno vynesla kufry na chodbu. Protože mě ta splátka stála víc než celá jeho něha za poslední dva roky. A protože jsem zjistila, že vám to Audi slíbil jako rodinný auto. Tak ať si ho teda platí sám.“
Podívala se na dveře, jako by tam čekala, že se Lukáš objeví a všechno vysvětlí. Stála tam, drobky na prsou, víčka jí ztěžkla slzami. Já se posadila a poprvé za celý den si dala nohu přes nohu. „A ještě něco, Karolíno. Ta věta, kvůli který jsem vás sem pustila. Lukáš vám neřekl, že jsem mu před hodinou zablokovala telefon a že večer k vám přijde ne s klíčema od trojpokojáku v Porubě, ale s těma kufrárnama ze chodby a s dluhama, za který ručí i vaše společná adresa?“
Teprve teď to pochopila. Nebylo to o tom, že bych jí něco vyčítala. Bylo to o tom, že jsem jí právě předala reálnou situaci místo pohádky. Lukáš jí slíbil byt, auto, bezstarostný život s miminkem. Všechno stálo na mém podpisu, na mé trpělivosti a na mé neschopnosti říct dost.
Karolína popadla kabelku, boty si obouvala vestoje, roztrhla si přitom punčochu. Prsty jí nestíhaly zapínat pásek. „To si odskáčete… Lukáš vám to nedovolí… já mu to řeknu…“ Její hlas se tříštil. Pak se otočila a práskla dveřmi tak silně, že se na chodbě rozdrnčelo staré osvětlení.
Do bytu zavanul pach chodby, smažené cibule a mokrého psa. Zavřela jsem. Vrátila jsem se do kuchyně, strhla z okna bílou záclonu a dala ji do pračky. Utřela drobky z ubrusu, vytřela podlahu v předsíni, smyla vlhký otisk boty z koberce. Rozbila jsem přitom malý hliněný květináč, který stál na botníku. Střepy jsem zametla a vyhodila do koše. Nebyl důvod si nechávat věci, které jen zabírají místo.
V půl dvanácté přišel zámečník z Poruby. Vyměnil vložku, předal mi dva nové klíče a devět set osmdesát korun jsem mu poslala na účet. Starou vložku jsem zabalila do igelitky a nechala na botníku. Kdyby ji Lukáš chtěl, je jeho.
Večer přišel. Slyšela jsem, jak kluče klíčem do zámku. Nejprve jednou, pak podruhé. Pak zabušil pěstí. „Markéto! Co je s tím zámkem?“ Jeho hlas zněl zkresleně, jakoby z jiného světa. Stála jsem u dveří a dívala se do kukátka. Stál v bundě, v ruce mobil, za ním ty dva kufry a batoh. Telefon mu nezavibroval, protože moje číslo už měl zablokovaný. Vykřikl ještě jednou, pak si sedl na schod a začal někomu psát. Asi Karolíně. Až jí dojde zpráva, pochopí, že k ní nepřichází s bytem, ale s kopií výpisu z katastru, s dluhy a s prosíkem o nocleh.
Když jsem se ujistila, že odešel, vzala jsem klíč a zamkla za ním. Otočila jsem jím dvakrát. Ten krátký zvuk byl nejtišší a nejjistější věc, kterou jsem za posledních jedenáct dnů slyšela.
Pak jsem došla na balkon. Pelargónie stály venku, přikryté starou jutovkou. Vzala jsem lopatičku, prosejpala hlínu, přesadila dvě rostliny do květináčů, které zbýly. Prsty mi chladly od vlhké zeminy. Voněla lesem a podzimem. Dole na Hlavní třídě projela tramvaj číslo osm směr Dubina.
Nechala jsem dveře od balkonu pootevřené. V kuchyni zůstala rozsvícená lampa nad stolem. Už jsem neměla chuť nic vysvětlovat. Jen jsem si řekla, že devět set osmdesát korun za klid stojí přesně tolik, kolik jsem byla ochotná zaplatit za svůj klid. Ani o korunu víc.
