— Petře! Pojď sem honem! Nech toho, co děláš! Myslím, že máme prvního!

Petr vyšel na terasu ještě s mokrými vlasy po sprše. Na sobě měl jen tepláky a v ruce hrnek čerstvé kávy. Pracovní tričko viselo přes zábradlí a pomalu schlo. Bylo cítit naftou a dlouhou cestou – přesně jako on po každém návratu z rozvozu.

— Prvního koho? — usmál se.

Jana opatrně odhrnula velké listy.

— Okurku, ty popletu.

Byla malá, trochu křivá a pokrytá drobnými hrbolky. Pro každého jiného obyčejná zelenina. Pro ně symbol tří let odříkání.

Petr si dřepl a jemně se jí dotkl.

— Tak kvůli tomuhle drobečkovi jsme prodali auto, žili tři roky v pronájmu a pořád splácíme hypotéku?

Jana se rozesmála.

— Ne kvůli okurce. Kvůli tomu, co znamená.

Objal ji kolem ramen.

Na zahradě šuměla hadice. V domě ještě chyběly lišty podél podlah, v pracovně stály nerozbalené krabice a v obýváku visely provizorní závěsy.

Přesto to bylo jejich.

Jejich dům.

Jejich půda.

Jejich nový začátek.

Telefon na zahradním stole zazvonil.

Na displeji svítilo:

„Máma“.

— Vezmi to.

Petr přijal hovor.

— Ahoj, mami… Jo, jsme na zahradě… Cože?… Přijeli?… S Monikou a malým?… Aha… Restaurace skončila?… Rozumím… Zítra?… Dobře.

Položil telefon.

Tentokrát se už neusmíval.

— Martin se vrátil.

Jana dobře věděla, co bude následovat.

— Nevyšlo mu to?

Petr zavrtěl hlavou.

— Přišli úplně o všechno. Jsou teď u mámy. Zítra přijedou sem.

Jana zavřela kohoutek.

— A bratr ti ani nezavolal sám?

— Znáš ho…

— Právě proto mám špatný pocit.

Ještě před třemi lety tady nebylo vůbec nic.

Jen zarostlý pozemek po Petrově otci.

Celý život snil o tom, že zde jednou postaví rodinný dům.

Nestihl to.

Po jeho smrti pozemek zdědili oba synové.

Maminka se svého podílu vzdala.

Říkala, že jí město vyhovuje víc.

Martin měl jiné plány.

Kamarád ho přemluvil otevřít restauraci u Lipenské přehrady, kde v létě bývá plno turistů.

Potřeboval rychle peníze.

Svůj podíl prodal Petrovi.

Cena byla jeho.

Nikdo ho nenutil.

Aby Petr peníze sehnal, prodali s Janou auto.

Jana navíc prodala malý byt po své mamince.

Získané peníze padly na základy a hrubou stavbu.

Na střechu, okna a topení si museli vzít hypotéku.

Tři roky bydleli v pronajatém malém bytě.

Petr jezdil jako řidič kamionu.

Domů se vracel často až po půlnoci.

Jana pracovala jako vedoucí prodejny.

Každou korunu dvakrát otočili.

Mezitím Martin posílal fotografie.

Pláž.

Večeře.

Koktejly.

Úsměvy.

„Až se podnik rozjede, budete jezdit za námi každé léto.“

Jenže podnik se nerozjel.

Přišla špatná sezóna.

Pak další.

Partner zmizel i s penězi.

Dluhy narůstaly.

Nakonec přišel bankrot.

Druhý den přijeli.

Martin vypadal vyčerpaně.

Monika se snažila usmívat, ale oči měla zarudlé od pláče.

Jejich syn se držel mámy za ruku.

Oběd probíhal v tichu.

Pak Petrova matka odložila příbor.

— Chtěla bych něco navrhnout.

Nikdo neodpověděl.

— Mohli byste ten dům prodat.

Jana zůstala zírat.

— Prosím?

— Má teď mnohem větší hodnotu než před lety. Peníze si rozdělíte a Martin začne znovu.

Na chvíli bylo slyšet jen tikání hodin.

Petr pomalu zvedl oči.

— Mami… myslíš to vážně?

— Je to přece tvůj bratr.

Jana už mlčet nedokázala.

— A kde byl tenhle sourozenecký cit, když jsme prodávali všechno, co jsme měli? Když jsme celé zimy topili jen na minimum, protože jsme šetřili každou korunu? Když Petr spal čtyři hodiny denně?

Matka sklopila hlavu.

— Jen jsem chtěla pomoct.

— Ale na účet nás?

Martin náhle prudce vstal.

— Dost.

Podíval se na matku.

— O tomhle jsme se nebavili.

Pak se otočil k Petrovi.

— Nepřijel jsem pro tvůj dům.

Z kapsy vytáhl obálku.

— Zbylo mi pár peněz po prodeji vybavení restaurace. Není to moc. Ale chci ti vrátit alespoň část toho, co jsem tehdy dostal.

Petr obálku ani neotevřel.