Jana stála v předsíni svého bytu ve Vršovicích a zapínala si levou botu, když jí v půl osmé ráno zazvonil telefon. Na displeji naskočilo „Katka“. Chvíli na to zírala, pak to zvedla.
„Jani, potřebuju nutně dvacet tisíc. Malej má za tejden odjet na hory se školou a já nemám ani korunu. A ještě ty brýle, co mu předepsali, víš jak to je. Seš přece jeho teta.“
Žádný „ahoj“. Žádný „jak se máš“. Rovnou dvacet tisíc a hotovo.
„Dobré ráno, Katko,“ řekla Jana klidně.
„No jo, dobrý. Tak co, pošleš mi to dneska? Já to nutně potřebuju do pátku, jinak mu to místo zaberou.“
Matěje k ní přivezli před šesti lety, byly mu dva roky a čtyři měsíce. Katka stála na chodbě paneláku s cestovní taškou a kočárkem, ve kterém spal chlapeček, a mluvila rychle, skoro bez dechu: „Jani, jen na chvilku, slibuju. Já teď nemůžu, fakt ne. Roman odešel, práci nemám, peníze žádný. Máma říkala, že ty jsi na to nejlíp. Seš sama, máš klid, máš čas. Pro tebe to bude hračka.“
Sama. To slovo se na Janu přilepilo v rodině tak pevně, že už ho ani nevnímala. Třiatřicet let, svobodná, bezdětná, grafička na volné noze. Vydělávala slušně, ale že je sama, to znamenalo jediné – že nemá problémy, nemá výdaje, nemá život. Může převzít cizí dítě jako balík na poště.
„Katko, já pracuju z domova, ale dvanáct hodin denně. Nemůžu hlídat batole.“
„No tak školka přece! Já ti pak něco pošlu, jak se postavím na nohy. Slibuju. Jani, prosím tě, seš moje sestra.“
Máma zavolala ještě ten večer: „Ty bys vlastní sestru s dítětem nechala na ulici? Chudák holka, chlap jí utekl, je na dně. A ty jsi na všechno sama, tobě to přece neuškodí. Pánbůh ti vlastní děti nedopřál, tak aspoň synovci pomoz.“
Pánbůh ti vlastní děti nedopřál. I to tam bylo. Jen tak mimochodem, jako by řekla, že venku prší.
Jana si Matěje vzala na pár týdnů.
Z pár týdnů se stal první rok, pak druhý. Katka si „hledala práci“. Pak si ji našla, ale „nevyšla se šéfem“. Pak odjela do Chorvatska „vyčistit si hlavu, vždyť já se z toho málem zhroutila“. Z Chorvatska posílala fotky – na lodi, s opáleným chlapem, v restauraci u moře.
Peníze neposlala ani jednou.
Matěj začal chodit do školky kousek od Janina bytu. Jana vstávala v šest, aby ho oblékla, nakrmila, odvedla a v osm už seděla u počítače. Když byl nemocný, a že byl často, seděla u něj s notebookem na klíně a dodělávala zakázky po nocích. Koupila mu dětskou postel, pak musela vyměnit gauč, protože postel už byla malá. Bundy, boty, čepice, návštěvy u doktora, léky, brýle – všechno se kupovalo jaksi samo, protože přece dítě nebude běhat v roztrhaných botách a mžourat na tabuli.
Katka se objevovala jednou za čtvrt roku. Přivezla plyšáka, objala Matěje, pobrečela „jak se mi po tobě stýskalo, zlato moje“, a za dvě hodiny odjela – měla „schůzku“, „pracovní večeři“, „někoho nového, ani nevíš, jak je úžasnej“.
„Mohla bys aspoň na ty brýle něco nechat,“ řekla jednou Jana.
„Jani, já jsem teď fakt na dně. Jak se zvednu, všechno ti vrátím, do koruny. Víš, že jo.“
Matěj jí říkal „teto Jani“, ale ve školce jednou prohodil, že „mamka Jana říkala“. Jana ho opravila, řekla „nejsem mamka, jsem teta“, ale on to nechápal a ona to přestala řešit. Učila ho písmenka na magnetkách, co mu kupila na ledničku. Ve čtyřech letech je znal všechny. V pěti letech skládal první slova. Usínal jí na klíně, když mu četla O letadélku Káněti. Plakal, když odcházela i jen na deset minut k sousedce, a čekal u dveří, když se vracela z obchodu.
Pět let.
Vzala si ho zpátky v létě, před první třídou. Přijela úplně jiná žena – upravená, v drahém kabátě, s novým manželem jménem Michal, který čekal dole v autě. „Tak, Jani, už jsem ready. Michal vydělává, máme velkej byt na Vinohradech, Matěje dám do soukromý školy. Díky moc, zlatá, hrozně jsi mi pomohla.“
„Katko, jemu je sedm. On tady prožil celej život.“
„No a? Je to můj syn. Dítě patří k matce, ne?“
Matěj nechtěl jet. Držel se Janiny mikiny, brečel tak, že sousedka vykoukla na chodbu. Katka mu podrážděně odtrhávala prsty: „Matěji, přestaň se ztrapňovat. U mámy to budeš mít krásný, budeš mít vlastní pokoj.“
Jana seděla na zemi v předsíni, když scházeli po schodech. Slyšela, jak Matěj vzlyká ještě o patro níž. Pak bouchly domovní dveře a bylo ticho.
Sundala z ledničky všechny magnetky. Poskládala je do krabice od bot. Dala ji do skříně, na horní polici, až dozadu.
Tři roky se Katka skoro neozvala. Na Vánoce – obligátní esemeska. Na narozeniny – někdy jo, někdy ne. Matěje k Janě nepustila. „Jani, promiň, je to daleko, přes celou Prahu, a on má kroužky, furt něco.“ Jana jezdila za ním sama. Vzala ho do parku, koupila mu zmrzlinu, ptala se na školu. Vyrostl, styděl se už objímat na veřejnosti, ale v parku, mezi stromy, ji pořád chytil za ruku.
A pak i tyhle schůzky zmizely. Jednou měli chřipku, podruhé byli na chalupě, potřetí to Katka prostě nezvedla.
A teď – dvacet tisíc na hory. Hned. Místo je v ohrožení.
„Katko, počkej. Jaký hory? Jaký brýle? Proč to řešíš teď, týden před odjezdem?“
„Já ti to vysvětluju, potřebujou zálohu, jinak to pustí někomu jinýmu. A brýle, ty už měl dávno mít. Já mám teď hluboko do kapsy, Michal rekonstruuje barák, všechny peníze jsou v tom. Ale ty jsi ho vychovala, ne? Tobě na něm záleží. Tobě to přece neudělá díru do rozpočtu.“
Vychovala. Tohle slovo Jana od Katky slyšela poprvé za tři roky. Tehdy to bylo „je to můj syn“, „dítě patří k matce“. A teď, najednou – vychovala.
„Michal rekonstruuje barák,“ zopakovala Jana. „A co Roman? Je to jeho syn. Platí aspoň alimenty?“
V telefonu to ztichlo.
„Jan, nedělej ze mě blbku. Romana jsem neviděla sto let. On se na něj vykašlal. Prosím tě jako sestru. Ty máš prachy, máš svůj klid, utrácíš jen za sebe. Já jsem matka, já mám zodpovědnost.“
„Ty máš zodpovědnost? Ty? Já tahle slova nechci slyšet zrovna od tebe, Katko.“
„A proč ne? Ty nemáš děti, ty nevíš, co to je. Furt potřebujou peníze. Pořád. Ty to nemůžeš pochopit, protože seš sama!“
Jana se zhluboka nadechla. Věděla, že to přijde. Stejně to bodlo.
„Dobře. Já mu na hory nepřispěju ani korunu. Jsi jeho matka. Postarej se.“
„Tys to nikdy nepochopila, viď? Já myslela, že ho miluješ!“
„Miluju. A proto ti nic nedám. Najdi si Romana, zažádej o alimenty. Nebo požádej Michala. Ale já nejsem bankomat, který se zapne, když máš zrovna rekonstrukci domu. Já tě živila dítě pět let, zadarmo, a tys mi neposlala ani dvacku na zmrzlinu. Kde jsou ty prachy, co jsi slíbila? Do koruny, vzpomínáš?“
Máma zavolala za dva dny. Jana to čekala.
„Jani, co to má znamenat? Ty ses zbláznila?“
„Ahoj, mami.“
„Ne ahoj, ale odpovídej! Katka mi volala celá uplakaná. Že Matěj nemůže na hory, protože ty, vlastní teta, jsi lakomá! Že ti o něj nejde!“
„Mami. Já jsem Matěje vychovávala pět let. Kde byla Katka?“
„Měla těžký období! Ty seš jak úředník, všechno počítáš!“
„Já nic nepočítám. Ale když jsem jí tenkrát prosila o příspěvek na plínky, řekla mi, že nemá. A pak posílala fotky z dovolený v Chorvatsku. Ty to nevidíš?“
„To není fér, Jani. Tehdy si potřebovala odpočinout. A ty ses sama nabídla, nikdo tě nenutil.“
„Nabídla? Ty jsi mi řekla, že mám pomoct, když mi Bůh nedopřál vlastní. To byla tvoje rada. Pomohla jsem. Pět let. A teď jsem zase ta špatná, že už nechci být dojná kráva.“
„Ona tě prosí, neuráží!“
„Neuráží? Přeskoč na ni. ‚Ty nemáš děti, ty to nechápeš.‘ To je slušná prosba?“
„Tak já ti to řeknu na rovinu,“ máma ztišila hlas. „Když jí nepomůžeš, na Vánoce nejezdi. Rodina by si měla pomáhat. Když to nechápeš, nejsi naše.“
Jana chvíli mlčela. Pak řekla klidně: „Dobře. Nepřijedu.“ A poprvé v životě položila telefon dřív než máma.
Katka vyrukovala s poslední kartou asi za týden. Napsala dlouhou zprávu. Smysl byl jednoduchý: „Když jsi taková, řeknu všem, žes Matěje odkopla. Že ses na něj vykašlala, jakmile už nebyl malej a roztomilej. Uvidíme, co na to lidi řeknou.“
Jana to četla u kuchyňské linky, s hrnkem studené kávy v ruce. Pak pomalu, písmeno po písmeni, napsala odpověď.
„Klidně to řekni. A já ukážu účty. Mám schovaný složenky za školku, za doktory, za oblečení. Všechno. A taky mám tvé zprávy, jak jsi v Chorvatsku a nemáš na plínky. Řekni to lidem, Katko. Uvidíme, komu uvěří oni.“
Všechny účty samozřejmě neměla. Ale pár jich zbylo – platby školce na účet, zprávy o zdravotní péči. To Katka nevěděla. A to stačilo. Katka se odmlčela. Nadobro.
Jana na Vánoce nejela. Na jaře jí sestřenice poslala fotku z maminčiny oslavy narozenin. Velká tabule, všichni se smějí, Katka, Michal, Matěj v nové košili, máma v čele stolu. Bez ní.
Jana se dlouho dívala na Matěje na té fotce. Vytáhl se, měl neforemné pohyby dospívajícího kluka, ale oči zůstaly stejné. Ty oči, co na ni koukaly zdola, když mu četla o letadélku a on se ptal, proč má Káně modré peří.
Telefon zazvonil v červnu, pozdě večer. Neznámé číslo.
„Teto Jani?“ Hlas se mu trochu lámal. „Tady Matěj. Volám od kamaráda. Máma říkala, že tě nemám kontaktovat. Že ses na nás vykašlala.“
Jana si sedla na kraj postele: „Matěji. Já jsem se na tebe nevykašlala. Slyšíš? Nikdy.“
„Já vím,“ řekl tiše. „Já si pamatuju. Jak jsme měli magnetky na lednici. Jak jsi mi četla. Já si to pamatuju všechno. Jen máma říká něco jinýho. Proto volám tajně. Ona by mě zabila, kdyby to věděla.“
Mluvili spolu asi čtvrt hodiny. O škole, o tom, že teď hraje florbal, že ho to baví víc než fotbal. Jana poslouchala a bála se pohnout, aby ten křehký signál nepřerušila.
Na konci řekl: „Já ti zavolám znova. Ale neříkej to mámě. Prosím.“
„Neřeknu. Volej, kdykoliv budeš chtít, sluníčko.“
Zavěsil.
Volal ještě třikrát. Vždycky od kamaráda, vždycky tajně. Naposledy řekl, že na podzim bude mít nový telefon, svůj vlastní, a že jí pak dá číslo. Že si ho koupí za peníze z brigády.
Jana na podzim čekala. Vytáhla ze skříně krabici od bot, otevřela ji. Uvnitř ležely magnetky. Modré A, červené B, zelené C. Všechna písmenka, ze kterých se Matěj učil číst, schoulený u ní na klíně. Rozložila je na lednici, jedno po druhém, přesně jako tenkrát.
M. A. T. Ě. J.
Pak si vedle magnetek připíchla lísteček s novým číslem, které jí jednou odpoledne píplo v esemesce: „Teto, to jsem já. Už mám svůj mobil. Ozvi se, až budeš moct.“ Esemeska byla podepsaná smajlíkem.
Jana si nalila kafe, sedla si ke stolu a napsala odpověď: „Mám radost, Matěji. Můžeme si zavolat dneska večer? Mám pro tebe jeden příběh o letadélku, jestli si ještě vzpomeneš. A taky ti chci říct, že na Vánoce za mnou můžeš přijet. Kdybys chtěl. Jen ty a já. Zařídím to s tvou mámou. Napsala mi včera, jestli bych nechtěla po letech přijet. Tak já jí odepíšu, že jo. Ale za svých podmínek. Uvidíme. Zatím pa, sluníčko. Těším se.“
Odložila telefon na stůl, displejem nahoru. Aby viděla, až se rozsvítí.
