Tomáše životní cesty nasměrovaly do Brna až po rozvodu. Předtím prožil patnáct let v jedné šedivé kanceláři na periferii Ostravy, kde ho nikdo neoslovil jinak než „ten účtovníček“. Malý, tichý, s poddajnou povahou – ideální terč pro každého, kdo si potřeboval zvednout sebevědomí. Tomáš se nikdy neohradil. Prostě to neuměl.
Když mu ve čtyřiceti zemřela matka, zůstal v bytě sám, obklopený porcelánovými figurkami a pocitem, že jeho život je jeden dlouhý, tichý omyl. Pak se ale stalo něco, co nečekal. Do jejich účtárny nastoupila Renata.
Renata byla žena, při jejímž pohledu se většina mužů narovnala v zádech. Vysoká, ramenatá blondýna s hlasem jako polnice, která vešla do místnosti a okamžitě ji celou zaplnila. První den praštila šanonem o stůl tak, že jí nikdo neřekl jinak než šéfová, přestože šéfovou vůbec nebyla. Tomáš do ní byl ztracený během prvního týdne a ani se to nesnažil skrývat – rudnul, koktal a podával jí propisky, o které si neřekla.
Kolegyně z účtárny se bavily. „Myšáček si vzal do hlavy, že uloví lvici,“ špitaly si u kávovaru. A Renata? Tu to ze začátku bavilo. Nosila mu domácí buchty, říkala mu Tomášku a občas mu před celou kanceláří nařídila, ať se jde najíst. „Vždyť jsi průhlednej, chlapečku. Foukne vítr a odletíš mi někam do Brna.“
On se neodletěl. Místo toho sebral odvahu a pozval ji do vinárny. A pak znovu. A pak jí před Vánocemi navrhl, že by se k němu mohla nastěhovat, že byt je velký a prázdný. Renata souhlasila. Svatba byla v máji, malá, v obřadní síni na Staré radnici. Tomáš měl motýlka, Renata bílé šaty a výraz ženy, která právě udělala výhodnou investici.
První rok ještě šlo. Druhý rok už ne. Renata doma nastolila režim, který Tomášovi připomínal vojnu – jen bez zbraní a s větším množstvím výčitek. Koberec špatně vyluxovaný. Polička nakřivo. Večeře studená. Postupně se z výčitek staly nadávky a z nadávek něco, na co Tomáš nebyl připravený. Dostal facku. Poprvé v životě. Stál v kuchyni, držel utěrku a nestačil se divit. Renata ho praštila otevřenou dlaní přes tvář, protože jí upustil její oblíbený hrneček. Kameninový, po babičce, nenahraditelný.
„Seš nemehlo!“ zařvala a sekla ho přes obličej. „Za celej život si nic nepořídíš, tak aspoň nenič, co maj druhý!“
Tomáš tam stál, tvář ho pálila a v hlavě se mu najednou rozsvítilo. Jako by dostal poslední, zoufale jasnou odpověď na otázku, kterou si celé ty roky neuměl položit. Už podruhé v životě se sbalil. Rychle. Hodil pár věcí do kufru, nechal klíče na botníku a odjel nočním vlakem na jih, do Brna, kde žil jeho jediný kamarád z dětství, Honza.
Honza bydlel v činžáku na Židenicích, byl ženatý, měl čtyřletého syna a psa. Respektive to, čemu on říkal pes. Když Tomáš poprvé překročil práh jejich bytu, ze stínu pod gaučem na něj vykoukla černá, protáhlá hlava s obrovskýma očima a podivně krátkými křivými pacinkami. Arleta. Jezevčice, která vypadala, jako by ji někdo omylem natáhl na délku a zapomněl jí dorovnat nohy.
„To je tvoje? “ zeptal se Tomáš.
„Bohužel,“ odfrkl si Honza. „Manželka ji chtěla. Prej to bude elegantní pes do bytu. Elegantní! Vždyť je to něco mezi krokodýlem a kozou. Ječí, ničí, na malýho vrčí a já už to nezvládám. Zkoušel jsem ji sehnat novýho pána, ale nikdo nechce tohle stvoření. Všichni řeknou, že je to nějaká vadná šarže. “
Tomáš si dřepl a podíval se do těch smutných, hlubokých očí. Arleta na něj koukla, naklonila hlavu a jednou plácla ocasem o zem. Ticho. Žádný vytí, žádný vrčení. Jen to jedno tiché plesknutí.
„Co s ní budeš dělat? “ zeptal se Tomáš potichu.
„Asi útulek, no. Nebo ji někdo odveze na statek na venkov. Víš co, vlastně – nechceš ji ty? Máš teď prázdnej byt, nikoho nemáš… a ona s tebou od začátku vychází líp než s kýmkoliv jiným. Fakt! Normálně by na tebe štěkala, divná je. “
Tomáš se na Arletu zadíval. Psa nikdy neměl. Jeho matka nesnášela zvířata, Renata o nich mluvila jako o přenašečích blech. Ale tahle černá karikatura jezevčíka s ním komunikovala způsobem, který mu byl až trapně známý. Nesplňovala normy. Každý ji chtěl předělat, opravit, zbavit se jí. A přitom se jen dívala a čekala, že jí někdo konečně dá šanci.
„Vezmu si ji,“ řekl Tomáš.
Ještě tu noc odjeli tramvají číslo jedna do jeho prázdného garsonkového bytu na Ponavě. Arleta seděla v přepravce a občas do ní lehce bouchla čumákem, jako by se chtěla ujistit, že tam pořád je.
A tak to začalo. Bez manželky, bez účtárny, bez Ostravy. Se psem, co vypadal jako nedodělek, a s pocitem, že dostal druhou šanci.
Nejdřív to bylo krušný. Arleta byla naučená, že lidská ruka znamená jediné – plácnutí, postrk, odmítnutí. Když Tomáš poprvé zvedl ruku, aby jí podal piškot, přikrčila se k zemi, jako by čekala ránu. Tomášovi se při tom pohledu sevřelo hrdlo. Znal to. Znal to moc dobře. Sedl si na zem, položil piškot metr od sebe a čekal. Trvalo to půl hodiny, než si pro něj přišla.
Ale ty pokroky šly rychlejc, než čekal. Začal s ní chodit do parku na Kraví hoře, kde se scházeli pejskaři, hlavně dopoledne a večer po práci. Zprvu tam stál jako solný sloup, díval se, jak se ostatní psi honí, a nevěděl, kam se zařadit. Jednoho odpoledne mu ale Arleta udělala to, co by nikdy nečekal. Seděla vedle něj na lavičce, když kolem proběhl pes, obrovskej bílej švýcarskej ovčák. Majitelka, taková menší brunetka s culíkem, ho sotva udržela na vodítku. Pes se k Arletě rozeběhl a Tomáš instinktivně předstoupil před svou jezevčici.
„Nebojte, Sisko je neřízená střela, ale neublíží!“ smála se ta žena a její ovčák radostně máchal ocasem. Arleta, místo aby utekla, vycenila zuby, ztuhla a pak se najednou rozštěkala na celý park.
„Pane jo, ta vaše má teda koule,“ řekla brunetka uznale. „Takovej malej hafík a nedá si nic líbit. Halko, prosím tě, chovej se trochu jako dáma!“
Následovala trapná, ale příjemná půlhodina, kdy se Tomáš dozvěděl, že se jmenuje Linda, že bydlí o dvě ulice dál a že se psí škole vyhýbá obloukem, protože Sisko je nenažranec a z trenéra by jí udělal fašírku. Druhý den ráno v parku už na sebe nenuceně zamávali. Třetí den stáli vedle sebe a Tomáš jí vyprávěl, kde k Arletě přišel. Čtvrtý den se mu přihodila věc, která ho donutila zatnout zuby.
Stál v parku s Lindou a do kopce od ulice se k nim blížila mohutná silueta. Ramena, blond vlasy, rázný krok. Tomášovi se zastavilo srdce. Renata.
Jak ho našla? Proč je tady? Stála před ním, funěla a v ruce držela telefon. „Tak tady se schováváš, ty zbabělče!“ vyštěkla. „Já si vezmu půjčku na rekonstrukci koupelny a ty mi utečeš? Kdo to jako zaplatí, hm? Myslíš, že tvůj podpis na hypotéce je k ničemu?“
Linda udělala krok dozadu, oči jí lítaly z Tomáše na Renatu. Sisko začal vrčet. Arleta ne. Ta ztuhla, oči upřené na tu vysokou ženu, a z hrdla se jí vydral hluboký dunivý zvuk.
„Nech toho psa, nebo ho nechám odvézt,“ hodila Renata směrem k Lindě. „Já si to s manželíčkem vyřídím sama. Tak co, Tomášku, vrátíš se jako chlap a zaplatíš, co máš? Nebo ti mám zavolat taťku, víš přece, že je to policajt?“
V ten moment Arleta vyrazila. Ne na Renatu. Postavila se přímo před Tomáše, čumákem se mu opřela o holeně a začala divoce, zoufale štěkat směrem k Renatě. Nikdy se jí nedotkla, nikdy nekousla, ale ten zvuk byl neuvěřitelný. Hluboký, chraptivý řev z toho malého protáhlého těla.
Renata překvapeně uskočila. „Co to… co to dělá? Odvolej si tu bestii!“
Tomáš se podíval dolů na tu černou kouli vzteku, která ho chránila vlastním tělem. A najednou se mu udělalo lehko. Poprvé v životě, když stál proti silnějšímu, necítil strach. Cítil vztek.
„Nikam nejdu,“ řekl tiše. Pak hlasitěji: „Nikam s tebou nejdu, Renato. Rozvedli jsme se. Smlouvu o půjčce jsi podepsala sama, měsíc po tom, co jsem odešel. A jestli mi tu ještě jednou vyhrožuješ, natočím si to a pošlu to tvému otci sama. Snad si vzpomene, co mi před svědky slíbil, když jsi mě naposledy praštila pěstí do obličeje a zlomila mi brýle. Mám to vyfocený. Všechno. Zmizni. Okamžitě. A už se sem nevracej. “
Linda překvapeně vydechla. Renata stála s otevřenou pusou. Byla zvyklá na Tomáše, který sklopil oči a šoupal nohama. Tohle byl někdo jiný. Stál rovně, ruce v bok, a ten divnej malej pes pod ním ji propaloval pohledem.
Nakonec se otočila a bez jediného slova odkráčela z kopce dolů k zastávce.
Ticho v parku bylo skoro hmatatelné. Linda na něj chvíli koukala a pak se usmála: „Ty jo. Arleta je teda eso. A ty… ty seš asi taky, co?“
Tomáš se nadechl. Plíce měl najednou plné vzduchu. Předklonil se, vzal Arletu do náruče a ona mu olízla bradu. Nic víc. Žádný slzy, žádný velký proslovy.
Doma ten večer seděli na gauči. On, Arleta a na obrazovce notebooku otevřený psí salón v Karlíně. Linda mu přes messenger poslala odkaz s dovětkem: „Až jí budeš chtít rozmazlovat. Zaslouží si to. Vy oba. PS: Zítra jdeme na kafe, platím já. A Sisko taky zve Arletu na rande. Tak neodmítej. :-)“
Tomáš se na zprávu zadíval. Pak pohlédl na Arletu, která už spala, roztažená přes celou deku, a lehounce chrápala. Poprvé po letech mu nebylo jedno, co bude zítra.
