Stála jsem uprostřed haly, na mramorové podlaze se leskly odlesky lustru. Levá tvář mi hořela, rudý otisk na lícní kosti byl cítit teplem. Adéla stála naproti mně, rty stažené do vzteklé linky. V dlani svírala zlatý náramek s rubíny – ten, který patřil prababičce a o němž se říkalo, že je dvacet let zamčený v trezoru po pradědečkovi.
„Tak se přiznej, ty malá špinavá zlodějko!“ vykřikla a náramek všem ukázala. „Vytáhla jsem ho z tvé tašky!“
Hosté na rodinném obědě strnuli. Na talířích zůstal nedojedený telecí vývar, hodiny na stěně ukazovaly půl druhé. Můj muž Tomáš stál vedle mne, ruce bezvládně podél těla, jako by dostal ránu do břicha. Sáhl po mé tašce – plátěné, s potiskem vlčích máků – a obrátil ji vzhůru nohama. Vypadly z ní jen dva ubrousky a papírový kapesníček.
„Volejte ochranku. Chci vidět záznam z kamer,“ řekl Tomáš tiše a jeho hlas sevřel hrdlo každému v místnosti.
Pan Svoboda, šéf firemní ostrahy, přinesl tablet. Všichni se nahrnuli k obrazovce. Sledovala jsem, jak se na ní objevuje jídelna. Na záznamu jsem viděla sebe, jak pokládám svou tašku k příborníku a odcházím pro ubrousky. Pak se otočím, malý krok stranou. V tom okamžiku Adéla přijde ke stolu. Rozhlédne se, vytáhne z kapsy saka babiččin náramek a rychle ho vklouzne dovnitř mé tašky.
V hale to zašumělo jako v úle. Někdo zalapal po dechu. Adélina tvář ztuhla a pak okamžitě zbledla. Tomáš zvedl hlavu od tabletu. „Adélo, co to má znamenat?“
Než stačila odpovědět, pronikl domem ostrý zvuk alarmu. Nepřerušovaný, ohlušující tón. Všichni sebou trhli.
„To je čidlo v pracovně! U trezoru!“ vykřikl Tomáš a rozběhl se k hlavnímu schodišti. Běžela jsem za ním. Když jsem míjela galerii, všimla jsem si pootevřených dveří do knihovny. Problesklo jimi světlo a známý obrys. Paní Věra. Stála tam nahoře ještě před obědem, opírala se o zábradlí, dívala se dolů na přípravy a tvářila se klidně. Pamatovala jsem si ten pohled – ten úsměv, když její dcera začala křičet. Už tehdy mi to bylo podezřelé.
V pracovně byl vzduch prosycený prachem a starým papírem. Starý železný trezor, o němž se léta tvrdilo, že je zapečetěný a že k němu nikdo nemá klíče, stál dokořán. Jeho dvířka visela na jediném pantu. Vevnitř ležel jen sametový podnos s vybráním pro šperky – prázdný. Na koberci se válelo několik starých obálek, fotografií a list papíru se zlatou pečetí.
U trezoru stála paní Věra. V levé ruce svírala svazek klíčů, v pravé černou šperkovnici. Když uviděla nás, cukla sebou. Šperkovnice jí vypadla. Víko se odklopilo a vysypaly se z ní prsteny a řetízky – zbytek pradědečkova dědictví, pojištěný na milion a půl.
„Matko, co tady děláš?!“ Tomášův hlas se zlomil.
Věra se narovnala, bradu vystrčenou. „Chráním rodinné jmění před tou tvou…,“ plivla mým směrem. „Myslela jsem, že to zvládne Adéla. Dala jsem jí náramek, aby ti ho podstrčila. Měla jsi být odhalená jako zlodějka, Tomáš by tě okamžitě vyhodil a já bych mezitím potichu odnesla zbytek cenností. Adéla je ale neschopná. Nechala se natočit!“
Z chodby se ozvaly rychlé kroky. Do pracovny vtrhla Adéla, celá se třásla. Chytila se zárubně a vyhekla: „Mami, ne… tohle nebylo domluvený…“ Její hlas přeskakoval do pláče. „Ty jsi říkala, že se nic nestane, že mě to nikdo nenaučí…“ Z očí jí tekly slzy.
„Buď zticha!“ okřikla ji Věra a mávla rukou s klíči. „Už je to stejně jedno. Ten dům měl patřit mně a tobě. Ne tomu synovi a jeho… jeho ženě!“
Tomáš ztuhl, oči mu klouzaly z matky na sestru a zpět. Sklonil se a zvedl ze země list s pečetí. Byla to stará závěť. Na ní stálo, že vila a všechny pozemky přecházejí výhradně na Tomáše. Pod tím druhá, načisto přepsaná – s razítkem, které se očividně lišilo od originálu – uváděla Věru a Adélu jako jediné dědičky. Na rubu svítilo datum z minulého týdne a směšně nízká cena, za jakou chtěla matka celý areál převést – osmadvacet milionů, sotva polovina odhadu.
„To jsi celou dobu plánovala, matko? Podstrčit manželce náramek, vyvolat skandál, obvinit ji z krádeže a mezitím ukrást zbytek šperků a zfalšovat závěť?“
Věra neodpověděla. Jen se suše zasmála a upřela pohled do červeného světýlka na stropě. Detektor pohybu. Pak sklopila hlavu, jako by jí došla síla. Klíče zařinčely o podlahu.
Tomáš vytáhl telefon a vytočil policii. Věra se pokusila vyběhnout ze dveří, ale zastoupila jsem jí cestu. Nebránila jsem jí nijak agresivně, jen jsem stála. Podívala se na mě s nenávistí. „Ty… obyčejná servírka. Nikdy jsi sem nepatřila.“ Pak se rozplakala i ona, tiše, bez vzlyků.
Když dorazila policie, Věra a Adéla seděly v salonku. Adéla vzlykala, Věra hleděla do zdi. Než policisté nasadili pouta, Tomáš podal vyšetřovateli obě verze závěti. Všechno ostatní – šperky i náramek – jsme vrátili na místo.
Venku se stmívalo. V hale zůstala jen rozsvícená lampa. Vzala jsem svou plátěnou tašku s máky, která pořád ležela u příborníku. V kapse tašky jsem nahmatala malou větvičku rozmarýnu, co jsem si ráno utrhla v zahradě. Zvadla, ale pořád voněla.
Tomáš ke mně přišel, ruce měl roztřesené. „Eliško. Promiň. Měl jsem tomu zabránit už dávno. Věděl jsem, že tě nemají rády. Ale tohle…“
Položila jsem větvičku na mramorovou desku stolku. „Nechci tu zůstat ani o den déle. Ten dům je pro mě jako pěst ve tváři. Prodáme ho. Koupíme si něco malého, daleko odsud. Třeba něco, kde parkuješ svoje starý superby, a ne s touhle obludou u vrat.“ Křivě jsem se usmála.
Druhý den, než jsme definitivně odjeli, jsem otevřela okno v pracovně. Vítr od Vltavy byl studený. Hodila jsem tu zvadlou větvičku rozmarýnu ven. Zatočila se ve vzduchu a zmizela mezi stromy.
