Ležela jsem v posteli, polomrtvá horečkou osmatřicet osm, a vtom zazvonil mobil. Máma. Vzala jsem to. Na druhém konci slyším jen tiché vzlyky a chrčení.
„Mami?“
„Katko… já… já to nemůžu zaplatit,“ šeptala mi do ucha tak zoufale, že mi přeběhl mráz po zádech.
„Co nemůžeš zaplatit? Kde jsi?“
„V restauraci… Zlatá husa. Oni odešly, Katko. Nechaly mě tady. Účet je na čtyřicet dva tisíc.“
Mluvila přerývaně a já si v hlavě skládala obrázek. Dnešní oběd. Domluvené setkání s budoucí tchyní Simonou. Prý se chtěla seznámit s matkou nevěsty, konečně. Máma se na to týden připravovala, koupila si nové puntíkaté šaty, nechala si natočit vlasy. Já měla jet s ní, jenomže včera na mě padla horečka a lékařka zakázala vycházet. Ujistila jsem ji, že Simona je milá žena, že to zvládnou ve dvou. Chyba.
„Kde je Simona?“ zeptala jsem se a už jsem odkopávala peřinu.
„Odešla. I s Lenkou a Radkou. Přišla s nima, i když to vůbec neřekla. A hned začly objednávat humra, steaky, koktejly… já si dala jen čočkovou polévku, abych to nepřehnala,“ popotahovala. „Pak najednou Simona řekla, že podle tradice platí matka nevěsty. Hodila mi to na stůl a smály se. Pak se zvedly a šly. Já… já nemám čtyřicet tisíc, Katko. Ani deset nemám na účtu, vždyť víš, že platím nájem za garsonku v Brně…“
Už jsem neslyšela dál. Navlíkla jsem tepláky, přes ně trenčkot, hlavu omotala šálou a vyběhla na chodník. Bylo mi to jedno, že se sotva držím na nohou. Taxík na Mendlovo náměstí trval věčnost. Když jsem vpadla dovnitř k Zlaté huse, uviděla jsem mámu, jak sedí u stolu pokrytého prázdnými talíři od humřích klepet, skořápkami, rozpitými skleničkami. Naproti ní stál mladý číšník, Tomáš, a viditelně nevěděl, co s rukama.
„Paní už dvacet minut brečí. My se omlouváme, slečno, ale my ten účet musíme…“ začal a omluvně pokrčil rameny.
Mávla jsem rukou. „Já to zaplatím. Jen přineste účet a pak vodu s citronem, prosím.“
Čtyřicet dva tisíc tři sta sedmdesát korun. Vytáhla jsem kreditku, pípla, podepsala. Bylo mi na zvracení – a nejen z horečky. Objala jsem mámu, odvedla ji domů. Cestou se mě držela za ruku jako malá holka.
Doma jsem si vzala paralen, zabalila se do deky a zírala do zdi. V hlavě se mi začaly přehrávat Vánoce před třemi lety. To bylo poprvé, co Simona přišla k nám. Tehdy jsem ji brala jako budoucí součást rodiny, těšila se. Máma upekla dvě kachny, udělala šest druhů salátů, navařila hříbkovou polévku. Simona tenkrát dorazila přesně ve čtyři. A s sebou přitáhla sestry Lenku a Radku. Žádný dárek, žádná lahev vína. Jen hlad. A ten jim vydržel pokaždé. Velikonoce – čtrnáct vajec na hlavu, beránek zmizel během prvních dvaceti minut. Grilovačka na chatě – tři kila krkovice, deset klobás, zmrzlinový pohár pro každou. Všechno zmizelo, jako by na zahradu přistály kobylky. Pokaždé si odnesly krabičky s sebou: řízky, chlebíčky, buchty. Nikdy, ale opravdu nikdy nedonesly ani suchý rohlík.
Natáhla jsem se pro notebook. Horečka mi rozpálila mozek do provozní teploty, a já začala psát. Do excelové tabulky jsem vysázela všechny svátky za poslední tři roky. Kolik masa, kolik příloh, kolik dezertů. Ceny z účtenek, co máma schovávala v šuplíku pod utěrkami. Vánoce 5200, Velikonoce 3800, letní grilovačka 4600, narozeniny Simony 2800… a tak pořád dokola. Celkem 53 400 korun.
Druhý den jsem šla do fotolabu. Z mobilu jsem nechala vytisknout fotky. Jednu, jak Simona nakládá tác plný řízků. Druhou, jak Lenka strká do kabelky dva sáčky cukroví. Třetí, jak Radka odchází od nás s přetékající taškou a v ruce sklenici s okurkami. Všechny krásně ostré, usměvavé.
Doma jsem vytvořila dokument. Nadpis: „Účet pro parazita – tři roky pohostinnosti“. Pod to soupis svátků s přesnými částkami. Na konec jsem přiložila kopii restauračního účtu od Zlaté husy – 42 370 Kč, s poznámkou: „Polévka matky nevěsty – 95 Kč. Humr, steak, koktejly budoucí tchyně a jejích sester – 42 275 Kč.“ A vedle to červeně zakroužkovala.
Pak jsem objednala kurýra. Věděla jsem, že Simona ten den pořádá zahradní slavnost pro svůj dámský klub, deset dam na kanapíčka a růžové prosecco. Do cukrárny U Jelínka jsem skočila pro velkou bílou krabici se zlatou mašlí. Vypadala jako od luxusního cateringu. Dovnitř jsem naskládala studené hranolky z Mekáče, tři rozblemcané cheeseburgery, kelímek kečupu. A samozřejmě dokument a fotografie.
Kurýr předal balík přesně ve tři odpoledne. Dveře vily v Žabovřeskách otevřela sama Simona, v růžových šatech a s kloboukem. Rozzářila se, jakmile uviděla zlatou mašli. Hosté už seděli u stolu. Otevřela krabici s gestem návrhářky, která odhaluje novou kolekci, a ztuhla.
Z krabice se vyvalil zápach vychladlého friťáku. Dámy nejdřív nechápaly. Jedna zvedla dokument a nahlas začala číst: „Účet pro parazita…“. Pak si začaly předávat fotky. Někdo se uchechtl, jiná zvedla obočí. Lenka prý sklopila oči do klína. Simona zůstala stát s ústy dokořán a držela ten ubohý cheeseburger v ruce.
Zbytek mi převyprávěla její sousedka, která u toho byla. Prý se omluvila a zmizela do kuchyně. Hosté se rozešli do dvaceti minut.
Za hodinu mi zazvonil telefon. Simona. Ani jsem nemusela hádat.
„Tys mi zničila pověst!“ křičela tak nahlas, že jsem odtáhla mobil od ucha. „Před celým klubem! Udělalas ze mě parazita! Víš, kolik let jsem budovala jméno v zahradním spolku?!“
„Simono,“ řekla jsem klidně, i když mi srdce bušilo jako splašené, „já jen ukázala pravdu. Stejnou pravdu, jakou jsi předvedla mojí mámě, když jsi jí nechala zaplatit účet za tvého humra. Takže teď mi okamžitě pošli na účet mé matky 42 370 korun. Hned. A pak si promluvíme o tom, jestli jsi parazit, nebo ne.“
Na druhé straně nastalo ticho, přerušované jen sípáním. Slyšela jsem, jak odkládá telefon, pak ťukání do mobilního bankovnictví. Za tři minuty mi pípla notifikace. Máma mi poslala screenshot zprávy z banky: „Příchozí platba 42 370 Kč od Simona Vacková. Dobrý den, děkuji za platbu.“
Zvedla jsem telefon zpátky. „Peníze dorazily. A co se týče tvé pověsti – víš, Simono, u nás jsi byla vždycky vítaný host. Ale tvoji neúctu už snášet nebudeme. Na Vánoce si radši uvař kachnu sama.“
Zavěsila jsem. V pokoji voněl paralenový čaj a máma vedle v křesle pletla, jako by se nic nestalo. Ale poprvé za ty roky se usmívala opravdu, ne jen ze zdvořilosti. Sklonila se, podrbala našeho kocoura za uchem a tiše si broukala koledu.
