Byl konec října, venku padal drobný déšť a na kolejích pod restaurací drnčela tramvaj číslo 4. Silvie si zapálila cigaretu a kouř stoupal ke světlu lustru. Na stole před ní stál talíř s nedotčeným salátem — rukola, kozí sýr, borůvky. U okna s výhledem na nasvícený Špilberk seděli jen oni dva.
— Marku, snad si děláš legraci, — řekla Silvie a špičkou nože odstrčila černou krabičku. — My jsme tady, kde jedna sklenička moravského vína stojí tři sta korun, a ty vytáhneš tenhle šperk z tržnice na Zelném trhu.
Otevřela krabičku, prohlédla si prstýnek proti světlu a odfrkla si.
— Půl karátu, možná. Nejspíš zirkon. Marku, kolik jsi za to dal? Dva tisíce? Dva tisíce pět set?
— Je pravý, — řekl klidně. — Nekoukal jsem po ceně, koukal jsem, aby se ti líbil.
— To je milé, — protáhla Silvie ta slova jako karamel, který se lepí na zuby. — Jenže já jsem si myslela, že si ze mě neděláš srandu. Ty seš automechanik, Marku. Máš zamaštěné nehty i teď, když si je umyješ. Bydlíš v podnájmu na Cejlu. A myslíš si, že mě takhle požádáš o ruku?
Kolem prošel číšník s podnosem, zpomalil, ale nezastavil se — vycítil, že sem nesmí.
— Já tě mám ráda, Marku, fakt jo, — pokračovala Silvie tišeji, ale ne méně krutě. — Ale ne takhle. Já chci žít. Chci Bali, chci nový byt na Veveří, chci auto, který nebude po třech letech vrzat jako tvoje stará Octavia. A ty mi nabízíš prstýnek za dva táce a život ve dvaačtyřiceti metrech čtverečních.
Vzala krabičku mezi dva prsty, jako by držela něco nakaženého, a hodila ji přes stůl. Prstýnek vyklouzl, odrazil se od okraje talíře se salátem, skutálel se na podlahu a zacinkal o nohu židle.
— Ty nejsi perspektivní, ty nejsi manžel, — řekla a už se smála, tím ošklivým smíchem, který lidé používají, když chtějí ranit co nejvíc. — Najdi si někoho, kdo bude spokojený s tvým platem a s tvojí garáží plnou oleje.
Marek se nesehnul pro prstýnek hned. Seděl a díval se na ni tak dlouho, že jí ten úsměv ztuhl na tváři.
— Dobře, — řekl nakonec. Sáhl pod stůl, zvedl krabičku, otřel ji ubrouskem a schoval do kapsy saka. Položil na stůl pět tisícikorunových bankovek — víc, než stál celý večer — a vstal. — Přeji ti to Bali, Silvie. Doufám, že najdeš toho, kdo ti ho koupí.
Odešel bez dalšího slova, prošel kolem číšníka, který uhnul stranou, a zmizel ve dveřích restaurace do deště.
Silvie zůstala sedět, ohrnula ret a mávla rukou na kamarádku Kláru, která celou scénu sledovala od baru s otevřenou pusou.
— Věřila bys tomu? Automechanik. S prstýnkem za dva tisíce. — Zasmála se, nalila si zbytek vína do sklenice a otočila hlavu k oknu, kde na kopci nad městem svítil Špilberk jako výstraha, které si nikdo nevšiml.
***
Uplynulo pět měsíců. Březen byl toho roku vlhký a studený, sníh se držel jen v příkopech podél Bauerovy rampy. Silvie stála na Nákladní ulici v botách, které jí promokaly, a dívala se do výlohy autosalonu, jehož sklo sahalo od chodníku až ke stropu. Uvnitř svítila černá Porsche Taycan, vedle ní stříbrné BMW řady 8, a na stěně za recepcí velký nápis: MAREK VOSTREJŠ AUTOMOTIVE GROUP — pobočky Brno, Praha, Ostrava.
Zůstala stát jako přimrazená. Nejdřív si myslela, že je to shoda jmen. Pak přišla blíž, přitiskla dlaň na sklo a uviděla fotografii u recepce — muže v obleku, jak si podává ruku s hejtmanem při otevření nové pobočky. Muže, kterého před pěti měsíci vyhodila od stolu jako popelníček.
Vešla dovnitř, i když věděla, že nemá proč. Recepční, mladá dívka s culíkem, se na ni usmála profesionálním úsměvem.
— Dobrý den, hledáte pana Vostrejše?
— Já… — Silvii selhal hlas. — Já ho znám. Známe se.
— Pan majitel má dnes schůzku v Praze, — řekla recepční. — Ale můžu vám dát vizitku, kdybyste si chtěla domluvit prohlídku vozu.
Silvie vzala vizitku, na které bylo natištěné jeho jméno zlatým písmem, a vyšla ven do deště, který teď padal hustší než v říjnu. Stála na chodníku a přemýšlela, jestli byl automechanikem, který si vydělával na garáž ze staré Octavie, anebo jestli hrál nějakou hru, které nerozuměla.
***
Setkali se znovu za tři týdny, ne náhodou — Silvie si to zařídila. Zavolala do salonu, předstírala zájem o testovací jízdu na Porsche Macan, a když přišla, u stolu s dokumenty seděl on. V obleku, který stál víc než celý její šatník, s hodinkami, které se leskly, když otevíral desky se smlouvou.
— Silvie, — řekl klidně, jako by mluvil s obyčejnou zákaznicí. — Chceš si vyzkoušet Macan, nebo jsi přišla za mnou?
— Ty jsi mi lhal, — vyhrkla, dřív než stihla zvážit, jak to zní. — Celé ty dva roky, co jsme spolu chodili. Nechal jsi mě myslet si, že jsi… že nemáš nic.
— Nelhal jsem, — odpověděl Marek a zavřel desky. — Nikdy jsem neřekl, že jsem chudý. Ty sis to myslela, protože jsem jezdil ve staré Octavii a bydlel na Cejlu. Otcova firma šla nahoru, ale za pultem servisu jsem stál od patnácti, ještě než jsme měli první pobočku — a i pak jsem tam zůstal, protože jsem řemeslu rozuměl líp než papírování. Bylo mi jedno, kdo o tom ví. Ta síť salonů patřila mýmu otci. Před dvěma lety zemřel a já jsem to převzal.
Silvie stála mlčky, prsty svírala okraj vizitky, kterou si celé tři týdny nosila v kabelce jako důkaz vlastní chyby.
— A prstýnek… — začala.
— Prstýnek byl pravý, — přerušil ji Marek. — Karát a čtvrt, ne půl. Koupil jsem ho u klenotníka, kterýho znal ještě táta. Ty jsi mi řekla, že nejsem perspektivní.
Otevřel druhou zásuvku stolu, vytáhl černou krabičku — tu samou, s odřeným rohem, jak se koulela po podlaze restaurace — a položil ji na desku mezi ně. Otevřel víčko. Uvnitř bylo prázdné hnízdo ze saténu.
— Prsten jsem dal přetavit hned na jaře, — řekl. — Kámen šel jinam. Krabičku jsem si nechal jen tak, v šuplíku.
Zavřel víčko, zvedl se, zavolal na kolegu od vedlejšího stolu, aby dokončil papíry k testovací jízdě, a Silvii nabídl jen chladné, zdvořilé gesto rukou směrem ke dveřím.
— Klíčky od Macan máš u recepce. Užij si jízdu, Silvie.
Odešel do zasedací místnosti a zavřel za sebou skleněné dveře, na kterých se odrážel déšť stékající po výloze. Silvie zůstala stát u stolu, dívala se na prázdnou krabičku, kterou tam nechal. Pak si vzala klíčky od recepce a vyšla ven.
Venku na Nákladní ulici stále padal déšť a tramvaj číslo 4 projela kolem, prázdná, mokrá skla se leskla pod pouličními lampami.
