Novorozenecké oddělení v Hradci Králové
Jmenuji se Radek Novotný, je mi třicet čtyři a dělám servisního technika u firmy, co opravuje výtahy. Tohle vyprávím já, otec, protože ta druhá verze, co kolovala po sociálních sítích – ta, co napsala Petra – vypadala úplně jinak, než jak jsem to prožíval na vlastní kůži.
Naše dcera Amálka se narodila v týdnu dvacet devět v porodnici v Hradci Králové, o tři měsíce dřív, než měla. Vážila jedno kilo dvě stě gramů. Když mi sestra ukázala fotku na telefonu – ten drátek na prstíku, ta hadička co jí mizela v nosánku – sedl jsem si na plastovou židli na chodbě a nebyl jsem schopný se zvednout skoro dvacet minut. Nikdo mi tam nepřinesl kafe, nikdo se mě neptal, jak mi je. A vlastně jsem to ani nečekal.
Na jednotce intenzivní péče pro novorozence není den ani noc. Jsou tam jen směny sester, které se střídají po dvanácti hodinách, a rodiče, co ztratili přehled, kdy naposledy jedli něco jiného než sušenku z automatu za dvacet korun. Chodil jsem tam každý den po práci, autem to bylo z Kuklen přes celé město, dvacet minut, když nebyla zácpa na Gočárově třídě. Petra tam byla už od rána, protože měla mateřskou a já jsem si nemohl dovolit vzít si celé volno – s hypotékou na byt by nám to nevyšlo.
Věc, kterou nikdo nenapsal a kterou jsem cítil jenom já: styděl jsem se. Ne za Amálku, bože chraň. Styděl jsem se, že jsem chlap, co stojí u inkubátoru a neumí nic spravit. Řemenem, klíčem, šroubovákem – tohle jsem uměl opravit cokoliv. Ale tady jsem stál s rukama v kapsách montérek a nemohl jsem udělat vůbec nic, jenom sledovat, jak jí na hrudníčku blikají elektrody a přístroj vydává ten zvláštní rytmus, který jsem se za tři týdny naučil rozeznávat i ze spaní.
Jednou v noci, bylo asi čtvrt na dvě, jsem tam zůstal sám, Petra šla domů spát, protože měla ráno kontrolu u gynekoložky. Seděl jsem u okna na chodbě sedmého patra, dole svítila reklama lékárny na rohu, a přišla za mnou sestřička Jindřiška – ta, co tam dělala už přes patnáct let. Podala mi kelímek čaje z automatu a řekla jenom: "Váš táta dneska přibral čtyřicet gramů." Nic víc. Ale to bylo víc, než mi kdy řekl kdokoliv jiný ten měsíc.
Petra v tý svý verzi psala, jak se bála, že to nezvládne, jak plakala u vany doma. Já jsem neplakal. Aspoň ne před ní. Plakal jsem v autě na parkovišti u nemocnice, s rukou na volantu, motor běžel, rádio hrálo něco, co jsem vůbec neposlouchal. Bál jsem se jiné věci než ona – bál jsem se, že přijdu domů a najdu ji zhroucenou, a že nebudu vědět, co jí říct, protože sám jsem neměl žádná slova.
Amálka prodělala v šestém týdnu infekci, sepsi, a dva dny to viselo tak, že primářka MUDr. Součková nám řekla rovnou, ať se připravíme na to nejhorší. Ty dva dny jsem se nehnul z nemocnice ani na hodinu, spal jsem na skládací lehátku, co nám půjčili z vedlejšího oddělení. Petra přijela, sedli jsme si vedle sebe, a poprvé za celou dobu jsem jí vzal ruku a nepustil. Nemuseli jsme nic říkat.
Přežila to. Antibiotika zabrala třetí den ráno, horečka klesla, a sestra Jindřiška nám to přišla oznámit s takovým výrazem, že jsem pochopil dřív, než promluvila.
O jedenáct týdnů později, v pátek osmadvacátého listopadu, nás propustili domů. Amálka vážila dva kila sedm set. Balil jsem do tašky ty věci, co jsme tam za tři měsíce nastřádali – plyšového slona, který tam ležel nedotčený vedle inkubátoru celou dobu, protože byla moc malá na to, aby si s ním hrála, deset různých náramků z porodnice, co jsme si nechali jako vzpomínku, a fotku z prvního dne, kde vypadá jako ptáček, co vypadl z hnízda.
Když jsme s Petrou přišli domů, do bytu na Moravském Předměstí, položil jsem autosedačku na kuchyňský stůl. Nešel jsem hned pryč, nešel jsem si sundat bundu. Stál jsem tam možná deset minut a sledoval, jak dýchá sama, bez drátů, bez pípání.
Petra si vedle mě sedla na židli, natáhla ruku a opravila jí čepičku, co jí sjela přes obočí. "Doma to bude jiné," řekla tiše. "Žádné hlídání monitoru." Přikývl jsem a dolil jsem do konvice vodu na čaj, protože jsem si najednou uvědomil, že jsme od rána nic nejedli.
