Michal seděl na plastové židli v chodbě útulku a bál se hnout. Na levém rameni mu ležel kocour. Neseděl tam, nedržel se drápky pro rovnováhu — prostě se rozlil přes celou bundu a předl tak, že mu to vibrovalo až pod klíční kost. Na klíně měl Michal desky s papíry na úplně jiné zvíře. V deskách byl pes. Tři roky, kříženec ovčáka, silné packy, klidné oči. Kvůli němu sem vlastně přijel, z Kolína, od Poděbradské, kde má poslední tři roky pronajatou garáž s dvorkem. Kocour o tom psovi nic nevěděl. A soudě podle všeho vědět nechtěl.
Ještě před hodinou bylo všechno jasné. Já se jmenuju Radek Hovorka, je mi padesát čtyři, na buldozer mi nesahejte a na city taky ne — aspoň jsem si to o sobě myslel. Dvacet dva let jsem dělal automechanika ve Vršovicích, poslední čtyři roky mám vlastní servis kousek za Kolínem, u trati. Na podzim nám na ulici vykradli dvě dílny. Sousedovi přes plot odnesli svářečku a motorovou pilu, o dům dál rozebrali dodávku na součástky. Kameru jsem si nad vrata pověsil už v létě, ale ta jenom natáčí, nikoho nezastaví. V servisu mám alarm, tlačítko na pult a kolegu Standu ve vedlejší hale. Doma je jenom branka, zámek a ticho, když je žena v noční ve fabrice.
„Potřebuješ psa," řekl mi tenkrát švagr Pepa. „Živýho. Aby štěkal." Tak jsem se ocitl v útulku na kraji Kolína, v úterý dopoledne, těsně po desáté.
Za přepážkou seděla mladá ženská v tmavě zeleném svetru, na visačce Bára. Zvedla hlavu, uviděla mě a nevědomky se narovnala.
„Dobrý den. Potřeboval bych psa," řekl jsem.
„Jakého konkrétně?"
„Velkého. Na dvorek. Aby štěkal a cizí lidi tam nepouštěl."
Bára sáhla po deskách. „Psi tu jsou, ukážu vám je. A kočku byste nezvážil? Máme teď pár moc mazlivých…"
Ušklíbl jsem se. Ne naštvaně — spíš jako když vám za jasného dne nabídnou deštník. „Báro," podíval jsem se na visačku, „z kočky na dvoře je užitek asi jako z loňského sněhu. Bez urážky."
„Žádná urážka," odpověděla a schovala úsměv za desky.
Vedla mě dlouhou chodbou. Po stranách byly kočičí kotce, ale já tam ani nekoukl. Venku bylo pořádné listopadové ráno — mrholilo, z polí táhla mlha, pod nohama louže. Psi se rozštěkali, jakmile se otevřely dveře. Někteří tiskli čumák k pletivu, jiní pobíhali podél plotu. Chodil jsem od kotce ke kotci a ptal se stručně. Věk. Zdraví. Povaha. Jak se chová v noci. Koukal jsem na ně, jak se kouká na nářadí, který má vydržet celou zimu.
U předposledního kotce se Bára zastavila. „Tady. Bojar, tři roky. Majitelé se odstěhovali, nechali ho sousedům, ti ho přivezli k nám."
Dřepl jsem si. Pes přišel, očichal mi prsty přes pletivo a neucouvl.
„Můžu ho vyvenčit?"
„Jasně. Jenom vypíšu povolení na vycházku. Počkejte chvilku u vchodu."
Vrátil jsem se zpátky chodbou. Ruce v kapsách, krok těžký. Minul jsem nástěnku s inzeráty. A zase jsem stál u kočičích kotců. Krajní dvířka byla pootevřená — zrovna tam měnili misky.
A vtom jsem to uslyšel. Něco mezi vrznutím branky a bruskou holuba. Krátké, naléhavé. A hlavně — určené přímo mně.
Zastavil jsem se. Na horní polici seděl šedivý kocour. Obyčejný, ani hubený, ani vykrmený. Ale oči měl zářivě zelené, s takovým výrazem, jaký mívá zkušený hráč u kartovního stolu, když už předem ví, jak to dopadne. Koukal přímo na mě. Ne na Báru. Ne na ženskou s miskami. Na toho velkýho vousatýho chlapa.
Nestačil jsem nic udělat. Kocour skočil. Přesně, bez váhání, jako kdyby si vzdálenost změřil předem. Přistál mi měkce na rameni, zaťal drápky do látky bundy a usadil se tak klidně, jako by to celý život dělal. A pak se rozpředl. Nahlas. Přes celou chodbu.
„Co blbneš?" povedlo se mi vypravit.
Otřel se tváří o mý vousy. Za třicet let jsem svařoval rámy, opravoval karburátory a jednou jsme se čtyřma chlapama vytahovali auto z příkopu za Sázavou. Ale sundat čtyři kila kočky z ramene se ukázalo bejt úplně jiná disciplína.
Nejdřív jsem to zkusil opatrně. Podsunul jsem dlaň pod bříško a tahal dolů. Kocour se přitiskl k bundě ještě víc, předení zesílilo a drápky se zabořily do látky hlouběji.
„Poslyš," řekl jsem, „máš špatnou adresu."
Kocour spokojeně přimhouřil oči. Zkusil jsem to oběma rukama. Uvolnil jednu packu a hned se zachytil druhou za náprsní kapsu. Bylo to jenom horší — teď visel na bundě jako horolezec na skále a zákon gravitace se ho zjevně netýkal.
Zpoza rohu vyšla Bára s papíry. Uviděla mě. Uviděla kocoura. Zastavila se. Na tváři jí nejdřív bylo vidět překvapení, pak pochopení, a pak zoufalý boj s chutí se rozesmát.
„Co to má sakra bejt?" zeptal jsem se.
„To je Bertík," řekla Bára a kousla se do rtu. „Je u nás od června. K lidem se jinak vůbec nepřibližuje."
„No a. Ke mně přišel."
Zkusil jsem to ještě jednou. Bertík se vykroutil, jako by na chvíli ztratil kosti, přesunul se z ramene rovnou na krk a za vteřinu tam ležel jako šedivý límec. Teplý, hlučný a naprosto neochotný slézt.
„Nechcete si radši sednout?" navrhla opatrně Bára. „Někdy sami odejdou, když se chvíli počká."
Podíval jsem se na ni, pokusil se koutkem oka zahlédnout kocoura a těžce dosedl na plastovou židli u zdi.
Uběhla minuta. Kocour zůstal na místě. Uběhlo dalších pět. Bertík se přesunul z krku zpátky na rameno, uvelebil se pohodlněji a začal rytmicky přešlapovat po bundě — drápky se objevovaly a zase mizely, jako písty malého motorku.
Odkašlal jsem si. „On je vždycky takovej?"
Bára si sedla vedle mě a položila si desky na klín. „Ne. Vůbec ne. K nám se dostal z bytu. Majitelé se odstěhovali a dveře prostě zamkli. Zamkli a odjeli."
„A kocour?"
„A kocour zůstal."
Přestal jsem se mračit.
„Jak dlouho tam byl?"
„Dvanáct dní. Sousedi přes zeď slyšeli, jak křičí."
Chvíli bylo ticho.
„Když konečně otevřeli," řekla Bára tišeji, „seděl v předsíni. Ne v pokoji, ne pod vanou, ne za skříní. V předsíni, čumákem ke dveřím. Jako by pořád čekal, že se vrátí."
Neřekl jsem nic. Věděl jsem, jaké to je, sedět v prázdném domě a čekat, jestli se ještě někdo vrátí — po tom, co mi žena před pěti lety na tři měsíce odešla k sestře do Pardubic a já každej večer poslouchal, jestli nezaskřípou vrata. Tenhle kocour mi to připomněl přesněji, než jsem čekal.
Seděli jsme tak asi čtvrt hodiny. Bertík na rameni vrněl a já koukal na desky s Bojarem na klíně a pak na tu chlupatou váhu u krku, co mi hřála límec bundy. Přemejšlel jsem na servis, na branku, na to, jak by tam ten pes hlídal, štěkal, honil zloděje. A přemejšlel jsem, kdo by mi vlastně dělal společnost v pět ráno, když otevírám dílnu a je ještě tma.
„Beru oba," řekl jsem nakonec.
Bára zvedla hlavu. „Oba?"
„Bojara na dvorek. A tohohle —" ukázal jsem bradou, protože ruce jsem nemohl použít, „— tohohle si asi beru taky, i kdybych chtěl, nebo nechtěl. Nemá cenu se s ním hádat."
Vyplnili jsme papíry rovnou tam, na pultu, s kocourem pořád na krku a se psem, co mezitím čekal netrpělivě u dveří. Bára vypsala dvoje adopční doklady, na Bojara a na Bertíka, a když mi je podávala, ještě se zeptala: „A doma to bude v pohodě? Se dvěma novýma najednou?"
„Doma," řekl jsem, „je jenom já a manželka. Ona bude ráda za společnost, dokud jsem v servisu."
O tři týdny pozdějc mi Standa ze servisu volal, že branku v noci někdo zkoušel — Bojar štěkal tak, že sousedi rozsvěcovali světla po celé ulici, a chlap, co se motal kolem plotu, radši zmizel dřív, než dorazila hlídka. Bertík si zatím vybral místo na parapetu v kuchyni, odkud vidí na dvorek, a v noci, když se vrátím pozdě ze servisu, čeká v předsíni. Ne pod skříní. Ne v pokoji. Přímo u dveří, čumákem k nim, jako by odjakživa věděl, že tentokrát se vrátím včas.
