V úterý odpoledne mě propustili z fakultní nemocnice v Ostravě. Sestra mi pomohla do křesla u okna, na klíně jsem držela igelitku s propouštěcí zprávou a kartičkou pojišťovny. Za sklem rachotila tramvaj číslo osm, rozjezd z Poruby pořádně skřípe, to se mi nikdy nelíbilo.
Doktor Patočka stál mezi mnou a mými dětmi a mluvil česky, aby mu rozuměli.
— Po té mozkové příhodě nemůže paní bydlet sama. Pravidelné léky, krevní tlak, riziko pádu. Někdo by u ní měl být aspoň šest až osm týdnů.
Tomáš, můj starší syn, se díval do mobilu. Zdena, mladší dcera, stála u futra a oklepávala si deštník, jako by ho chtěla každou chvíli složit a odejít. Ani jednou se nepodívali na mě.
— Samozřejmě, pane doktore, — řekla Zdena. — My se o mámu postaráme.
Tomáš přikývl, stále s očima na displeji, palcem listoval něco dlouhého. Vypadalo to jako inzeráty na auta, poznala jsem písmo z aplikace, kterou sledoval už loni.
Pak jsme jeli mým domů. Byt je v pátém patře činžáku na Čelakovského, výtah smrdí olejem a sousedka z třetího, paní Válková, tam pořád věší mokré prádlo. Když jsme vešli, Tomáš si ani nezul boty, prošel rovnou do obýváku, pak do ložnice, otevřel skříň.
— Dobrý, — řekl potichu, ale já to slyšela. — Koupelna po rekonstrukci, kuchyň stará, ale ujde. Za pět je to hned pryč.
Zdena za mnou zabouchla dveře a řekla, že mi udělá čaj. Voda se ale vařila dvacet minut, a když mi hrnek přinesla, byla to moje oblíbená růže s odštípnutým ouškem. Chutnala po prachu.
Netrvalo ani tři dny a začalo to.
Přišli v neděli dopoledne, oba s aktovkami. Tomáš položil na stůl papír. „Poslední vůle" stálo nahoře, ale já viděla, že to byl jen návrh, ne notářsky ověřený. Zdena mi vysvětlila, že si jen chtějí pojistit, aby ten byt neskončil u cizích.
— Kdybys něco podepsala teď, mami, máme všichni klid, — řekla a usmála se jako tenkrát, když mi v devíti přinesla k svátku vlastnoručně upečené sušenky.
Tomáš mi podal propisku.
— Nezlob se, ale bydlíš tu sama. Kdyby se něco stalo, my jsme tvoje děti, ať je to černé na bílém.
Nevzala jsem ji. Řekla jsem, že chci nejdřív vědět, jak si představují pomoc, o které mluvil doktor Patočka. Chvíli se na sebe dívali. Pak Zdena vyhrkla, že mohou zůstat střídavě, ale že to je náročné, mají práci, a Tomáš dodal, že by šlo zařídit, abych šla na zimu k nim do Karviné, bylo by to levnější.
Levnější. To slovo mi zůstalo v hlavě.
Následující týden jsem si všimla, že v kuchyni chybí sklenička na víno z broušeného křišťálu, sada po babičce. Zdena si ji prý půjčila. Pak Tomáš chtěl půjčit sto dvacet tisíc na opravu auta, prý do měsíce vrátí. Nechtěla jsem se hádat, podepsala jsem mu to z běžného účtu. Vrátil polovinu.
Jednou v noci jsem šla kolem jejich pokoje, bydleli u mě každý jen občas, a slyšela jsem zřetelně přes tenké dveře:
— Počkej, až se zblázní úplně, — řekla Zdena potichu. — Takhle nemůžeš pořád jezdit. Prodáme to a mámu dáme do domova důchodců v Bohumíně. Místo seženu přes známou.
Tomáš se zasmál, tak krátce, jako když štěkne pes za plotem.
Druhý den jsem vzala hůl, sjela výtahem dolů a šla pomalu na poštu. Poslala jsem dopis. Ne, nebrečela jsem. Ruce se mi klepaly, ale to z té nemoci.
Za tři dny přišla návštěva. Eva, mladá žena z přízemí, co mi v nemocnici nosila jídlo, protože její máma tam ležela vedle mě. Byla to ona, komu jsem napsala. Přišla s notářkou, paní Robovou.
Podepsala jsem dvě listiny. První: darovací smlouva na byt na Čelakovského 14, odhadnutý na pět milionů dvě stě tisíc korun, na Evu, za symbolickou cenu, s věcným břemenem doživotního užívání pro mě. Druhá: souhlas s evidencí mé osoby v tom bytě.
Eva mě vzala za zápěstí, jemně, a řekla: — Paní Anežko, budu sem chodit každý den. Slibuju.
Když se příští neděli objevili Tomáš se Zdenou, čekala jsem je u stolu. Na ubruse ležela kopie smlouvy a klíč od nové zámkové vložky. Dveře už měly vyměněný zámek, objednala jsem si zámečníka z Přerova, stálo to tři tisíce osm set.
— Co to má znamenat? — vyštěkl Tomáš.
— Přepsala jsem byt, — řekla jsem a posunula k němu papír. — Na Evu Svobodovou. Byt je oceněný na pět milionů dvě stě tisíc. Ona se o mě postará.
Zdena zbledla.
— Zbláznila ses? Vždyť je to cizí!
Odpověděla jsem, že cizí člověk mi v nemocnici držel ruku, když jsem neudržela lžíci, a že je to lepší než slyšet vlastní dceru, jak plánuje prodat byt a mě odvézt do Bohumína.
Tomáš začal něco o advokátovi a o tom, že jsem pod nátlakem nemoci, že to napadnou.
Vstala jsem, podala jsem jim nový klíč.
— Tento je k výtahu, kdybyste chtěli navštívit. Ale do bytu už nepatříte. Eva mi včera přinesla jahodový koláč. Vrátila mi i tu skleničku. Prý ji našla u tebe v kabelce, Zdeno.
Zdena se otočila bez slova. Tomáš popadl kopii smlouvy, chtěl ji roztrhnout, ale já jsem se usmála, protože to byla jen kopie. Originál byl v sejfu u notářky.
Když za nimi zaklaply dveře, zapla jsem rychlovarnou konvici. Do růže s odštípnutým ouškem jsem si nasypala heřmánek. Čekala jsem, až se ozve výtah. Za oknem zase rachotila osmička. Tentokrát mi ten zvuk nevadil.
Dveře bytu pátém patře zůstaly zamčené novým klíčem. A já jsem si na chodbě konečně pověsila věnec z krušnohorských bylin, co mi Eva přivezla z trhů v Ústí. Visí tam doteď.
