— Ty zase celý den ležíš?
Petr se ani neotočil. Ležel na rozvrzané pohovce zády k pokoji a hleděl na úzký pruh tapety, který se v rohu odlepoval od zdi.
Bylo skoro pět odpoledne.
Za chvíli se měli vrátit kluci ze školy a v lednici zůstala půlka hrnce bramboračky, dvě vejce a otevřená kostka margarínu.
Jana stála u kuchyňské linky a v ruce držela účtenku z obchodu.
— Matěj potřebuje nové boty. Ty staré ho tlačí tak, že si ve škole sundává ponožky, aby v nich vydržel. A Tomáš má zítra přinést peníze na obědy.
Petr zavřel oči.
— Jani, prosím tě. Přemýšlím.
— O čem?
— O tom, jak se z toho dostaneme.
Jana se hořce usmála.
— Ty se z toho dostáváš už třetí měsíc. Vleže.
Teprve tehdy se posadil.
Ještě před rokem by ten muž vedle ní působil úplně jinak. Košile, drahé hodinky, telefon, který neustále zvonil. Pořád někam spěchal, pořád něco řešil. Lidé mu volali, radili se s ním, potřebovali ho.
Teď měl na sobě vytahané tepláky a třídenní strniště.
— Myslíš, že mě tohle baví? — vyjel. — Myslíš, že jsem chtěl skončit v paneláku na kraji Brna?
— Ne. Ale skončili jsme tady.
— Dočasně.
Jana se rozhlédla.
Krabice po stěhování stály u zdí už třináct týdnů.
Ani jeden z nich je nerozbalil úplně.
Možná proto, že přiznat si, že tahle jedna malá místnost je skutečně jejich nový domov, bylo těžší než žít mezi kartony.
— Dočasně? — zopakovala Jana. — Prodali jsme byt. Pak chatu. Pak tvoje auto. Nakonec moje auto. Tvoje firmy mají dluhy. Na účtu máme skoro nulu. Co přesně je na tom dočasného?
Petr prudce vstal.
— Všechno! Protože já se vrátím.
— Kam?
— Nahoru.
Jana na něj chvíli mlčky hleděla.
Tuhle větu od něj slyšela snad stokrát.
„Já se vrátím.“
„Ještě uvidíš.“
„Stačí jeden dobrý tah.“
„Jedna příležitost.“
„Jeden správný kontakt.“
Kdysi jí ty věty připadaly odvážné.
Teď ji děsily.
— Na hale shánějí mistra směny, — řekla tiše. — Včera mi to říkala Lenka. Plat není špatný. Ty máš praxi. Dělal jsi tam skoro deset let.
Petr se na ni podíval, jako by ho urazila.
— Já?
— Ano, ty.
— Po tom všem, co jsem vybudoval, mám stát zase u výrobní linky?
— Nemusíš stát u linky. Můžeš dělat mistra.
— To je jedno.
— Není.
— Je! — praštil dlaní do stolu. — Já měl tři samoobslužné prádelny. Zaměstnával jsem lidi. Podepisoval smlouvy. Jednal s dodavateli. A ty chceš, abych chodil pípat kartou na směnu?
Jana sevřela účtenku tak pevně, až se pomačkala.
— Já chci, aby naše děti měly co jíst.
V místnosti se rozhostilo ticho.
To byla věta, proti které se těžko argumentovalo.
Petr odvrátil oči.
Jana si někdy připadala, jako by vedle ní nežil muž, ale vzpomínka na něj.
Vzpomínka na člověka, kterého kdysi poznala.
Bylo jí jednadvacet.
Seděla tehdy v parku před fakultou a učila se na zkoušku z pedagogiky. Najednou se před ní objevil kluk s obrovskou kyticí bílých tulipánů.
— Slečno, promiňte.
Vzhlédla.
— Ano?
— Už deset minut kolem vás chodím a snažím se vymyslet něco inteligentního. Nic mě nenapadlo. Tak jsem koupil kytku.
Rozesmála se.
— A proč tak velkou?
— Protože malé věci neumím.
Jmenoval se Petr.
Pracoval tehdy jako technik v automobilce. Nebyl bohatý, ale měl energii, která člověka strhávala.
Mluvil o budoucnosti, jako by ji už viděl před sebou.
— Jednou nebudu dělat pro někoho, — říkal jí. — Jednou budu mít něco vlastního.
A skutečně měl.
Nejdřív malou prádelnu poblíž kolejí.
Pak druhou.
Pak třetí.
Petr pracoval šestnáct hodin denně. Jana ho podporovala. Věřila mu.
A dlouho měli pocit, že vyhráli.
Koupili byt v nové čtvrti.
Později malou chalupu na Vysočině.
Děti chodily na kroužky, v létě jezdili k moři.
Petr byl štědrý.
Možná až příliš.
Kupoval drahé věci, zval známé na večeře a odmítal připustit, že něco nemůže.
Když první prádelna začala prodělávat, otevřel čtvrtou.
Když banka odmítla další úvěr, půjčil si jinde.
Když Jana varovala, že je dluhů moc, odpověděl:
— Musíš investovat, když chceš růst.
Pak přišel špatný rok.
Nájem šel nahoru.
Energie zdražily.
Dva velcí zákazníci přestali platit.
Petr místo omezení nákladů vsadil na další expanzi.
A právě tehdy se všechno začalo sypat.
Ne najednou.
Pomalu.
Nejdřív prodali chalupu.
Pak byt.
Pak auta.
Každý prodej měl být „jen přechodné řešení“.
Každý dluh se měl „brzy otočit“.
Až jednoho dne nebylo co otočit.
Jana začala pracovat na dvě směny v malé pekárně.
Petr přestal chodit ven.
Tvrdil, že hledá nový nápad.
Jenže čím víc času ubíhalo, tím víc Jana cítila, že ve skutečnosti nehledá podnikatelský plán.
Hledá způsob, jak se vyhnout vlastnímu pádu.
Ten večer přišli kluci domů hlučně, jako vždy.
Tomáš odhodil aktovku ke dveřím.
Matěj vešel pomaleji.
Kulhal.
Jana si toho všimla hned.
— Co máš s nohou?
— Nic.
— Matěji.
Chlapec sklopil oči.
— Praskla mi podrážka.
Petr seděl u stolu.
Poprvé se podíval na synovy boty pořádně.
Špička levé tenisky byla rozlepená a palec dítěte se skoro dotýkal konce.
— Ukaž.
Matěj neochotně sundal botu.
Na patě měl puchýř.
Petr ztuhl.
— Proč jsi nic neřekl?
Chlapec pokrčil rameny.
— Mamka říkala, že teď musíme šetřit.
Jana se nadechla.
— Já jsem mu neřekla, ať to tají.
Ale Petr ji skoro nevnímal.
Díval se na synovu nohu.
A pak se stalo něco zvláštního.
Matěj se usmál.
— To je dobrý, tati. Já v nich ještě chvíli vydržím.
Ta věta Petra zasáhla víc než všechny Janiny hádky.
Ještě chvíli vydržím.
Bylo mu devět.
Devítileté dítě nemělo „ještě chvíli vydržet“ v malých botách jen proto, že jeho otec čekal na velký návrat.
Petr vstal.
Vzal bundu.
— Kam jdeš? — zeptala se Jana.
— Ven.
— Zase?
Neodpověděl.
Celou noc se nevrátil.
Jana skoro nespala.
V jednu chvíli chtěla volat policii. Pak zahlédla na stole jeho starý telefon. Nechal ho doma.
Přišel až před šestou ráno.
Unavený.
Promrzlý.
Ale jiný.
Posadil se ke kuchyňskému stolu.
— Byl jsem u fabriky.
Jana na něj nechápavě hleděla.
— Ve tři ráno?
— Chodil jsem kolem plotu.
Chvíli mlčel.
— Pamatuješ, jak jsem tam začínal?
— Pamatuju.
— Bylo mi dvaadvacet. Neměl jsem nic. A nepřipadalo mi to ponižující.
Jana neřekla ani slovo.
— Včera jsem si uvědomil něco hroznýho, — pokračoval. — Já se celé měsíce nestyděl za to, že nemám práci. Já se styděl za to, že bych měl zase začít odspodu.
Podíval se na své ruce.
— A mezitím se náš devítiletý kluk stydí říct, že ho bolí nohy.
Jana cítila, jak se jí stáhlo hrdlo.
— Petře…
— Zavolám tam.
— Kam?
— Na tu pozici mistra.
Jana chvíli nevěřila tomu, co slyší.
— Opravdu?
— Když mě nevezmou jako mistra, vezmu směnu jako technik.
Pak se pousmál, ale bylo v tom víc bolesti než humoru.
— A když nebude technik, budu klidně tahat bedny.
O dva dny později šel na pohovor.
Poznali ho tam.
Někteří bývalí kolegové byli překvapení. Jeden muž, který pro Petra kdysi pracoval, teď vedl celý provoz.
Petr čekal, že ho to poníží.
Místo toho mu bývalý kolega podal ruku.
— Slyšel jsem, cos měl za poslední rok.
Petr sklopil oči.
— Jo.
— Chceš zpátky?
— Chci pracovat.
Muž se na něj chvíli díval.
— To jsem potřeboval slyšet.
První výplata nebyla vysoká.
Ale když Petr donesl domů peníze, položil obálku na stůl.
Jana ji otevřela.
Nahoře ležel účtenkový doklad z obchodu s obuví.
Matěj dostal nové boty.
Modré.
Když si je obul, několikrát se proběhl po pokoji.
— Tati, ty jsou fakt moje?
— Fakt.
— A nemusím je šetřit?
Petr polkl.
— Musíš je nosit.
Matěj se na něj vrhl a objal ho.
Petr sevřel syna tak pevně, že chlapec protestoval.
— Tati, dusíš mě!
Všichni se rozesmáli.
Poprvé po mnoha měsících.
Nebyl to zázračný obrat.
Dluhy nezmizely.
Bydleli dál v malé garsonce.
Jana pořád počítala každou korunu.
Petr vstával ve čtvrt na pět, jezdil tramvají na ranní směnu a vracel se večer unavený.
Ale přestal mluvit o velkém návratu.
Začal mluvit o příštím týdnu.
O splátce.
O nájmu.
O tom, že Tomáš potřebuje nový batoh.
O tom, že v sobotu opraví skříňku v koupelně.
A právě to Janě připadalo jako největší změna.
O půl roku později seděli jednou večer u stolu.
Děti už spaly.
Petr položil před Janu dvě kávy z automatu.
— Luxus, — usmála se.
— Každá za osmnáct korun.
— Tak to si tě zase nemůžeme dovolit.
Petr se zasmál.
Pak zvážněl.
— Víš, co mi pořád leží v hlavě?
— Co?
— Jak jsem tehdy řekl, že boty jsou maličkost.
Jana mlčela.
— Nebyly.
Petr si promnul obličej.
— Já jsem si myslel, že muž musí hlavně dokázat něco velkého. Firmu. Peníze. Dům. Auto.
Podíval se směrem k pokoji, kde spali kluci.
— A pak jsem zjistil, že někdy je největší věc prostě vstát ráno a udělat, co je potřeba.
Jana natáhla ruku přes stůl a položila ji na jeho.
Nebyl znovu bohatý.
Neměl firmu.
Neměl dům.
Neměl ani auto.
Ale po dlouhé době měl něco, co předtím ztratil dřív než všechny peníze.
Měl sám před sebou úctu.
O rok později se přestěhovali do dvoupokojového bytu.
Nebyl nový.
V kuchyni vrzala podlaha a balkon potřeboval nový nátěr.
Když do něj přinesli poslední krabici, Jana ji položila doprostřed obýváku.
Petr se na ni podíval.
— Rozbalíme je hned?
Jana se usmála.
— Všechny.
Tentokrát už totiž nečekali na život, který se měl jednou vrátit.
Začali konečně žít ten, který měli.
A Petr si později mnohokrát vzpomněl na synovu rozlepenou tenisku.
Na malý puchýř na dětské patě.
Na tichou větu: „Já ještě chvíli vydržím.“
Někdy člověk přijde o peníze a pořád si myslí, že nejhorší je chudoba.
Jenže nejhorší chvíle nastane tehdy, když vlastní pýcha začne bolet lidi, které miluje.
A někdy se život nezmění velkým vítězstvím.
Někdy se změní v obyčejné pondělí ráno, když člověk poprvé po dlouhé době vstane z pohovky, oblékne pracovní bundu a jde domů vydělat na boty svému dítěti.
